ECLI:CZ:US:2023:1.US.2923.22.2
sp. zn. I. ÚS 2923/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2022 č. j. 8 Tdo 533/2022-1728, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí dosavadního řízení
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 9. 2021 sp. zn. 3 T 175/2018 byl stěžovatel shledán vinným, že spáchal přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, dále peněžitý trest v celkové výměře 75 000 Kč, sestávající ze 75 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, a trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu povolání v Bezpečnostních sborech České republiky na dobu tří let. Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel - zjednodušeně řečeno - dopustit tím, že jako policista a hlavní zpracovatel trestní věci nabídl jednomu z tamních obviněných - M. D. (dále jen "svědek") - flash disk, na němž se dle jeho tvrzení měly nacházet kompromitující materiály týkající se jiného z obviněných, výměnou za finanční hotovost; následně měl stěžovatel svědkovi flash disk předat a naopak od něj převzít finanční hotovost ve výši 145 000 Kč.
3. Odvolání stěžovatele zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. 8 To 325/2021.
4. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu dovolání, jež Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel opřel své podání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), jejich slovní vyjádření však odpovídalo důvodům podle §265b odst. 1 písm. h) a m) trestního řádu ve znění novelizačního zákona č. 220/2021 Sb., jenž nabyl účinnosti před podáním dovolání. Nejvyšší soud v té souvislosti konstatoval, že stěžovatel neuplatnil žádné námitky proti použité právní kvalifikaci, a proto dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu naplněn nebyl; i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) trestního řádu přitom stěžovatel uplatňoval ve spojení s tímto důvodem. Nejvyšší soud však dovolání posoudil z hlediska nového důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (tj. že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy); přezkoumal také, zda nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, na něž stěžovatel poukazoval. K jednotlivým námitkám Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel v dovolání pouze opakuje obhajobu, kterou uplatňoval již v předchozích fázích trestního řízení a s níž se soudy nižších stupňů podrobně a věcně správně vypořádaly; v této souvislosti odkázal na konkrétní pasáže usnesení městského soudu a případně i rozsudku obvodního soudu. Nepřisvědčil stěžovatelově námitce, že obecné soudy pochybily, když řádně nedokončily výslech svědka a nepřipustily stěžovatelovy otázky ohledně technické specifikace zařízení, jež byly svědkovi poskytnuty ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů pro použití při předstíraném převodu; zpochybněna nebyla ani věrohodnost výpovědi svědka, vůči níž měl stěžovatel po celou dobu trestního řízení výhrady. Podle Nejvyššího soudu neobstála ani stěžovatelova výtka, že ústní a písemné odůvodnění usnesení městského soudu spolu nekorespondovaly. Konečně se Nejvyšší soud neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že soudy nižších stupňů opomenuly některé z jím navrhovaných důkazů; soudy totiž svůj postup ohledně těchto důkazních návrhů řádně odůvodnily. Nejvyšší soud následně uzavřel, že skutková zjištění i právní posouzení obvodního soudu, potažmo městského soudu, jsou zcela správné a odpovídají zákonu; městský soud řádně a důkladně přezkoumal rozhodnutí obvodního soudu a bez pochybností se vypořádal s námitkami stěžovatele uplatněnými v odvolání. Dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení podle Nejvyššího soudu netrpělo vytýkanými nedostatky, jež byly jednoznačně vyvráceny již v odvolacím řízení; jelikož stěžovatel v dovolání tyto námitky pouze znovu opakoval, byl jeho návrh zjevně neopodstatněný. V posuzované věci ani nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu a obecné soudy nezatížily svá rozhodnutí vadou podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel předně namítá, že se stal obětí předem vykonstruovaného a promyšleného jednání svědka, jenž si vzal za cíl jej odstranit z pozice zpracovatele trestní věci vedené proti svědkovi jako obviněnému. Není pravdou, že by stěžovatel od svědka obálku s penězi převzal; to bylo vyloučeno při kontrole nasvícením stěžovatelových rukou UV lampou a nedokazuje to ani pořízený kamerový záznam, neboť kamera mířila na zeď. Stěžovatel opakovaně navrhoval, aby bylo předmětem dokazování, zda a jak záznamová technika poskytnutá svědkovi ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů selhala; obecné soudy však v rozporu s judikaturou Ústavního soudu jeho důkazní návrh zamítly. Stěžovatel v ústavní stížnosti líčí svou verzi průběhu setkání se svědkem, v jehož rámci měl údajně úplatek převzít. Dovolává se části výpovědi svědka, jež dle něj svědčí o tom, že byl zaskočen, když mu svědek neočekávaně předal obálku s hotovostí v rámci předstíraného převodu. Argumentuje, že o úplatek ve výši 150 000 Kč svědka nikdy nežádal; řekl si pouze o 150 Kč, což představuje obvyklou cenu za flash disk s obsahem trestního spisu. Uzavírá, že Nejvyšší soud rozhodl v rozporu se zásadou in dubio pro reo.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
V.
Vlastní posouzení
7. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně zaručená práva či svobody stěžovatele, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto postupoval i v nynější věci.
8. Těžiště ústavní stížnosti tvoří námitky, jež stěžovatel uplatňoval již dříve v rámci své obhajoby a uvedl je i v dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením, které stěžovatel ústavní stížností napadá.
9. Nejvyšší soud se stěžovatelovým dovoláním řádně zabýval - přezkoumal usnesení městského soudu (a řízení předcházející jeho vydání) z hlediska stěžovatelem uváděných dovolacích důvodů, jakož i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, o který se stěžovatel ve svém podání výslovně neopíral; posoudil i soulad trestního řízení se zásadami spravedlivého procesu. V napadeném usnesení Nejvyšší soud pečlivě reagoval na jednotlivé stěžovatelovy námitky, jež jsou nyní opakovány i v ústavní stížnosti; každou z nich jednotlivě vyvrátil a při té příležitosti i odkázal na relevantní pasáže usnesení městského soudu (případně rozsudku obvodního soudu), v nichž obecné soudy již dříve tyto námitky vypořádaly. Ústavnímu soudu tak nezbývá, než na odůvodnění napadeného usnesení odkázat a uzavřít, že Nejvyšší soud řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil svůj závěr o zjevné neopodstatněnosti stěžovatelova dovolání, a jeho rozhodnutí proto z ústavněprávního hlediska obstojí.
10. Z uvedených důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu