ECLI:CZ:US:2023:1.US.293.23.2
sp. zn. I. ÚS 293/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky Botanické zahrady hl. města Prahy, sídlem Trojská 800/196, Praha 7 - Troja, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2022 č. j. 3 Co 24/2021-1530, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a akad. arch. Zdeňka Deyla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby vedlejšího účastníka proti stěžovatelce o zaplacení 1 538 124 Kč s příslušenstvím (žaloba na ochranu autorského práva) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 4. 12. 2020 č. j. 32 C 108/2005-1411 rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku částku 1 478 870 Kč spolu s 3 % úrokem z prodlení od 11. 11. 2005 do zaplacení (výrok I.). Žaloba na zaplacení částky 59 254 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 11. 11. 2005 do zaplacení byla zamítnuta (výrok II.). Žaloba na zaplacení úroků z prodlení z částky 1 538 124 Kč od 30. 6. 2003 do 10. 11. 2005 byla zamítnuta (výrok III.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku část nákladů řízení ve výši 1 060 225 Kč (výrok IV.) a České republice náklady znalečného ve výši 38 000 Kč (výrok V.).
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku I. v rozsahu povinnosti stěžovatelky (žalované) zaplatit vedlejšímu účastníku (žalobci) 268 334 Kč s 3% úrokem z prodlení od 11. 11. 2005 do zaplacení potvrdil, jinak ho změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníku 1 210 536 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradu nákladů řízení a náhradu odvolacího řízení částku 890 968,25 Kč (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 14 940 Kč a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 3 060 Kč (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje toliko proti výroku II. napadeného rozsudku vrchního soudu. Stěžovatelka uvádí, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení nelze podat dovolání a že proti tomuto výroku podává ústavní stížnost z opatrnosti přesto, že podala dovolání proti meritornímu výroku rozsudku vrchního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
6. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. V nyní posuzované věci bylo proti napadenému rozsudku vrchního soudu dovolání přípustné a o této možnosti byla stěžovatelka řádně poučena. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, dovolání stěžovatelka také podala a bude o něm rozhodováno.
8. Za dané situace je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání podle §236 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, byť by šlo o mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovatelce běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Byla-li by totiž ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.
9. Výrok o náhradě nákladů řízení má pak v této souvislosti k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si je Ústavní soud vědom okolnosti, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, když by Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší [srov. např. usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19, usnesení ze dne 10. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 1033/19 aj. (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Platí-li podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, že dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, je třeba toto ustanovení vykládat tak, že dovolání není proti výroku o nákladech řízení přípustné samostatně, tedy napadne-li dovolatel dovoláním výhradně výrok o nákladech řízení. V tomto případě by proto skutečně mohl podat přímo procesně projednatelnou ústavní stížnost. V případě, kdy dovolatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jako celek, ovšem Nejvyšší soud přezkoumává, byť třeba i jen implicitně, rovněž tyto akcesorické výroky, jelikož v případě kasačního zásahu Nejvyššího soudu, kterým bude zrušen meritorní výrok, by mělo logicky dojít i ke zrušení nákladového výroku (srov. např. usnesení ze dne 18. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 1700/18).
11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože nebyla-li by srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněna po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, brojila-li by výhradně proti nákladovým výrokům.
12. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2023
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj