ECLI:CZ:US:2023:1.US.2950.22.1
sp. zn. I. ÚS 2950/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., t. č. ve Věznici Nové Sedlo, zastoupené Mgr. Martinem Bugajem, advokátem, sídlem Komenského 12/1, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2022 č. j. 3 Tz 43/2022-2799, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Nymburce (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 2 T 125/2020 uznána vinnou pod bodem I. zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3, odst. 4 trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, pokračujícím přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pokračujícím přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku, pokračujícím přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a k nosiči informací podle §230 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, pod bodem II. pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, pokračujícím přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, pokračujícím přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 trestního zákoníku, pod bodem III. přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku a pokračujícím přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byla stěžovatelka odsouzena podle §205 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 6. 2021 č. j. 11 To 81/2021-2715 podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil výrok o vině pod bodem 1/46 uvedeného rozsudku okresního soudu a celý výrok o trestu, v ostatních částech zůstal napadený rozsudek beze změn. Podle §209 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil stěžovatelku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně jí uložil podle §70 odst. 1 trestního zákoníku a §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku tresty propadnutí věci podrobně specifikované ve výroku rozsudku.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatelky. Poukázal na to, že stěžovatelka nebyla přítomna u veřejného zasedání krajského soudu a ani se výslovně nevzdala účasti při něm. Veřejného zasedání se zúčastnil pouze její obhájce. Podle ministra spravedlnosti tak nebyla dodržena podmínka §263 odst. 4 trestního řádu.
5. Nejvyšší soud po přezkoumání věci napadeným usnesením stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Konstatoval, že ač stěžovatelka nebyla přítomna u veřejného zasedání a ve spise není založeno ani její prohlášení, že se své účasti u veřejného zasedání vzdává, je třeba zdůraznit, že součinnost obviněného ve vztahu k jeho procesní aktivitě nelze zásahy státu nijak vynucovat, a to ani tehdy, je-li jeho účast u jednání soudu neopominutelnou procesní podmínkou. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu [např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 sp. zn. 8 Tdo 26/2016, nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] zdůraznil, že právo obviněného, který je ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody, na osobní účast při soudním jednání zaslouží ochranu pouze tehdy, není-li zneužíváno k obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu. Ve výjimečných případech lze zřejmým obstrukcím ze strany obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, vedoucím k nemožnosti konat veřejné zasedání o odvolání přikládat stejný význam, jaký by jinak mělo výslovné prohlášení podle §263 odst. 4 trestního řádu, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Právě o takový případ podle Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci šlo. Veřejné zasedání bylo nejprve nařízeno na den 22. 4. 2021. Krátce před tímto dnem stěžovatelka doručila soudu přípis, v němž požádala o změnu ustanoveného obhájce s tím, že na ni vyvíjí sexuální nátlak. Obhájce při veřejném zasedání takové nařčení odmítl. Stěžovatelka nebyla veřejnému zasedání přítomna, neboť měla podle sdělení vězeňské služby záchvat, svalila se na zem a nereagovala. Veřejné zasedání bylo proto odročeno na 3. 6. 2021, a to mimo jiné i za účelem ustanovení nového obhájce. Pracovník eskorty vězeňské služby toho dne u soudu sdělil, že stěžovatelka se v eskortní místnosti sebepoškodila jednorázovým kovovým břitem a že ač ji ošetřili, musí být v souladu s vnitřními předpisy eskortována k ošetření k vězeňskému lékaři. Podle Nejvyššího soudu šlo ze strany stěžovatelky o zjevně obstrukční jednání. Bylo nepředstavitelné, že by daná věc mohla být téhož dne projednána v přítomnosti stěžovatelky, aniž by musela být opětovně odročena. Stěžovatelka dala svým jednáním dostatečně najevo, že veřejnému zasedání nehodlá být přítomna. Nejvyšší soud proto uzavřel, že krajskému soudu nezbylo, než upřednostnit zájem na řádném výkonu spravedlnosti bez zbytečných průtahů před právem stěžovatelky na osobní přítomnost při projednání její věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ač se Nejvyšší soud otázkou její přítomnosti u veřejného zasedání zabýval, dospěl k nesprávným závěrům. Poukazuje na to, že prodělala epileptický záchvat a že trpí psychiatrickým onemocněním projevujícím se mimo jiné sebepoškozováním. Polemizuje se závěrem, že odvolací soud neměl možnost zajistit její přítomnost při jednání. Má za to, že přinejmenším druhé veřejné zasedání mohlo být konáno v prostorách budovy soudu, kde byla střežena předtím, než ji vězeňská služba, po ošetření řezné rány v budově soudu, musela v souladu se svými vnitřními předpisy eskortovat k vězeňskému lékaři. Tvrdí, že svým jednáním nedala najevo, že nehodlá být přítomna veřejnému zasedání, ale že je psychicky nemocná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ústavní soud podotýká, že právní úprava §263 odst. 4 trestního řádu je provedením práva obviněného být přítomen projednání své věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny a práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Právo obviněného na osobní účast při soudním jednání však zaslouží ochranu pouze tehdy, není-li zneužíváno k obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu. Ústavní soud respektuje obavu z případných obstrukcí v trestním řízení ze strany obhájců či obviněných. K této otázce se vyjádřil v nálezu sp. zn. III. ÚS 83/96. K obecnému zájmu na řádném a ústavně souladném výkonu spravedlnosti patří i povinnost státu, aby spravedlnost (ve spravedlivém procesu) byla vykonána bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a v přiměřené lhůtě (čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení [nález ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 2448/08 (N 106/53 SbNU 331)].
10. Nejvyšší soud podle názoru Ústavního soudu v napadeném rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vysvětlil, proč v posuzovaném případě nedošlo k porušení §263 odst. 4 trestního řádu. Veřejného zasedání se zúčastnil pouze obhájce stěžovatelky, nikoliv stěžovatelka, a stěžovatelka ani neprohlásila, že se své účasti u veřejného zasedání vzdává. Ani za tohoto stavu však podle Nejvyššího soudu nebylo možno přehlédnout, že stěžovatelka opakovaně úmyslně mařila konání veřejného zasedání, kdy nejprve účelově obvinila obhájce ze sexuálního obtěžování, a poté se sebepoškodila v eskortní místnosti.
11. Stěžovatelka i její obhájce měli možnost se veřejného zasedání zúčastnit a učinit na něm všechny relevantní právní i důkazní návrhy. Veřejné zasedání bylo nejprve nařízeno na 22. 4. 2021, krátce před tímto dnem však stěžovatelka požádala o změnu ustanoveného obhájce z důvodu údajného sexuálního obtěžování, což ovšem nařčený obhájce jednoznačně odmítl. Uvedeného veřejného zasedání se stěžovatelka nezúčastnila, neboť podle sdělení vězeňské služby měla záchvat a posléze jí byla zavolána rychlá záchranná služba. Veřejné zasedání bylo proto odročeno na 3. 6. 2021. Soud přitom reagoval na stěžovatelčin návrh na změnu ustanoveného obhájce, kterého chtěl ustanovit na zmíněném odročeném veřejném zasedání. Ani odročeného veřejného zasedání se však stěžovatelka nezúčastnila, neboť se sebepoškodila v eskortní místnosti, jí ukrytým jednorázovým kovovým břitem, který nebyl přes přechozí osobní prohlídku, u ní provedenou, nalezen. Nešlo tedy o důsledek jí tvrzeného "psychiatrického onemocnění", ale naopak jejího cíleného a promyšleného a opakovaného účelového jednání. Pracovníci vězeňské služby ji na místě ošetřili a v souladu s vnitřními předpisy ji eskortovali k vězeňskému lékaři. Z žádného důkazu přitom nevyplývá, že by stěžovatelka trpěla nějakým zdravotním (psychickým) omezením, které by jí bránilo v účasti u veřejného zasedání.
12. Je zřejmé, že součinnost obviněného na procesních úkonech soudu nelze zásahy státu vynucovat, a to ani tehdy, je-li jeho účast u jednání soudu neopominutelnou procesní podmínkou (§202 odst. 4 trestního řádu, §263 odst. 4 trestního řádu), jak tomu bylo v případě stěžovatelky. Jsou-li překážky bránící státu, i přes realizovanou snahu vazební trestní věc ve stanovené lhůtě pravomocně skončit, v extrémním rozporu s účelem trestního řízení, porušují svou podstatou a cílem nejen zákon, ale současně též i podmínky spravedlivého procesu. Sem spadají nejen zřejmé snahy obviněného vyhnout se obmyslným jednáním důsledkům spojeným s trestním stíháním (sebepoškození, simulace či agravace ve zdravotním stavu atd.), tedy jednání nesoucí zřetelné snahy procesní obstrukce, ale i takové, které - ačkoliv takové znaky postrádají - sledují již mimoprocesní cíle (srov. již shora zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 83/96).
13. Na základě uvedených skutečností nelze podle názoru Ústavního soud nic namítat proti závěru Nejvyššího soudu, že ze strany stěžovatelky šlo o zjevné obstrukční jednání, jehož cílem bylo oddálit pravomocné skončení věci. Ani u jednoho z nařízených veřejných zasedání neměl v důsledku obstrukčního jednání stěžovatelky odvolací soud žádnou reálnou možnost zajistit její přítomnost u veřejného zasedání. V prvním případě u ní musela zasahovat rychlá záchranná služba, ve druhém případě musela být v souladu s vnitřními předpisy eskortována k vězeňskému lékaři. Není tak pochyb o tom, že stěžovatelka dala svým opakovaným shora popsaným jednáním zřetelně najevo, že nehodlá být přítomna veřejnému zasedání o odvolání. Proto krajskému soudu nezbylo, než upřednostnit zájem na řádném výkonu spravedlnosti bez zbytečných průtahů před právem stěžovatelky na osobní přítomnost při projednání její věci, zvláště když se veřejného zasedání zúčastnil její obhájce.
14. Obecné soudy a posléze i Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona postupovaly ve shodě s ustanoveními hlavy páté Listiny. K odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud co dodat, a proto ve shodě s jeho názorem uzavřel, že postupem krajského soudu nedošlo k porušení ústavního práva stěžovatelky účastnit se soudního projednání její věci.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu