ECLI:CZ:US:2023:1.US.296.23.1
sp. zn. I. ÚS 296/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti HAL TRADE, společnost s ručením omezeným, B. Němcové 37/IV, Chlumec nad Cidlinou, zastoupené Mgr. Lenkou Balkovou, advokátkou se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022 č. j. 25 Cdo 1913/2022-1216, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021 č. j. 72 Co 163/2021-1053 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 1. 2021 č. j. 9 C 345/2010-1027, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí ve výrocích o zaplacení ušlého zisku.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatelka domáhala po žalované náhrady skutečné škody a ušlého zisku, které jí měly vzniknout zřícením štítové zdi objektu žalovaného a následným zatečením dešťové vody do nebytových prostor, které měla pronajaté od žalované, a kde měla umístěny stroje a zásobníky cukru za účelem výroby a skladování cukerných sirupů. Obvodní soud v Praze žalobu zamítl, stěžovatelka neprokázala vznik škody v podobě ušlého zisku. Odvolací soud výrok týkající se ušlého zisku potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Stěžovatelka namítá, že soudy nesprávně aplikovaly §118a o. s. ř. a zásadu ústnosti a přímosti řízení. Dále uvádí, že předložila a navrhla dostatečné důkazy k tomu, aby byl nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku přiznán. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje i v nesprávné interpretaci a aplikaci právních předpisů o ušlém zisku a stanovení jeho výše.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní soud ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 5 provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl ke skutkovým zjištěním uvedeným v odůvodnění rozsudku. Na základě takto zjištěného skutkového stavu pak učinil právní závěry, které také řádně odůvodnil. Shodně postupoval i Městský soud v Praze.
Soudy obou stupňů došly k závěru, že stěžovatelka netvrdila a neprokázala skutečnosti, které by svědčily o tom, že pokud by nedošlo ke škodné události, dosáhla by v předmětném období jí tvrzeného zisku. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jaká tvrzení by byla k prokázání nároku relevantní. Není přitom pravdou, že by soudy po stěžovatelce požadovaly nezbytně nutně předložení smluv uzavřených před škodnou událostí. Stěžovatelka v řízení argumentovala srovnáním s průměrným ziskem dosahovaným ve stejném období v letech 2004 a 2005, z provedeného dokazování však neplynulo, že by v uvedených letech provozovala svou výrobní a obchodní podnikatelskou činnost neměnným způsobem a dosahovala tak konstantního zisku. Důkazy předložené stěžovatelkou k prokázání "pravidelného běhu věcí" proto soudy vyhodnotily jako nedostatečné. Soudy nad rámec uvedeného mj. sdělily, že stěžovatelka byla naopak v tomto období spíše ztrátovou společností a její výsledky o stabilně dosahovaném zisku nesvědčí, předmětné události navíc předcházelo zastavení výrobní činnosti z důvodu požáru.
Soudy také řádně odůvodnily, proč neprovedly navrhované důkazy (včetně stěžovatelkou v ústavní stížnosti uváděného znaleckého posudku). Ani v postupu při provádění důkazu znaleckým posudkem neshledal Ústavní soud tvrzené porušení základních práv. Místo výslechu znalce se soud může v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce. Navíc šlo pouze o jeden z důkazů potvrzujících závěr soudu o tom, že stěžovatelka neusnesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní a neprokázala neměnnost situace. Závěrům soudů o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Není přitom ani zřejmé, v čem spatřuje stěžovatelka porušení §118a o. s. ř. Toto ustanovení zakotvuje poučovací povinnost soudu, která byla soudy obou stupňů naplněna.
Nejvyšší soud se podrobně vyjádřil k tomu, co se rozumí ušlým ziskem a jak má být prokázán. Stěžovatelce vysvětlil, proč její odkaz na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, kterým argumentuje i v ústavní stížnosti, není způsobilý založit přípustnost dovolání. Ani v jeho závěrech nelze shledat pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní roviny.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu