ECLI:CZ:US:2023:1.US.2981.23.1
sp. zn. I. ÚS 2981/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky M. Ch., zastoupené JUDr. Simonou Raškovou, advokátkou, sídlem Krkonošská 1512/11, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2023 č. j. 69 Co 240, 292/2023-571, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a T. K. a nezletilé I. Ch., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci o úpravu poměrů nezletilé vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 6. 4. 2023 č. j. 50 Nc 6286/2021-466, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 6. 2023 č. j. 50 Nc 6286/2021-477, svěřil nezletilou do péče stěžovatelky (dále též "matky") a vedlejšímu účastníku (dále jen "otec") uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částku 6 000 Kč měsíčně a povinnost uhradit nedoplatek na výživném za dobu od 13. 9. 2019 do 31. 3. 2023 ve výši 18 380 Kč k rukám matky do 30. 6. 2023.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem mimo jiné změnil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o výživném tak, že otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částku 10 000 Kč měsíčně a povinnost uhradit nedoplatek na výživném za dobu od 13. 9. 2019 do 31. 8. 2023 ve výši 57 400 Kč k rukám matky do 31. 12. 2023 (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud použil nesprávné kritérium pro výpočet výše výživného. Nesouhlasí s konstatováním městského soudu, že nezletilá má možnost podílet se na životní úrovni otce, když s ním absolvovala toliko jednu zahraniční dovolenou a pár dní u babičky. To podle stěžovatelky neodůvodňuje trvalé snížení možné výše výživného v neprospěch nezletilé. Poukazuje na opakované výpadky ve styku ze strany otce a na jeho problémy s alkoholem. Je přesvědčena, že obvodní soud i městský soud při svém rozhodování otci stranily, neboť důsledně netrvaly na splnění jeho povinnosti řádně prokázat příjmy a předložit k tomu všechny listiny a podklady. Tvrdí, že s nezletilou bydlí v jednom pokoji u rodičů s příjmem 15 000 Kč - 20 000 Kč měsíčně, do pracovního procesu se nyní vrací jen na kratší úvazek. Postoj soudů je podle ní v přímém rozporu se zájmem nezletilé.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že obecné soudy o výši výživného nesprávně rozhodovaly i za období, na které se vztahovala dohoda mezi rodiči, tj. za období od září 2019 do srpna 2020, kdy otec platil výživné ve výši 20 000 Kč (z toho 10 000 Kč pro nezletilou a 10 000 Kč pro stěžovatelku) a že bylo nesprávně započteno do plateb ve prospěch nezletilé také výživné hrazené jí coby matce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Ústavní soud již dříve konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. V posuzované věci stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů, čímž klade Ústavní soud do role třetí instance, která mu nepřísluší. Z napadeného rozhodnutí městského soudu se podává, jaké skutkové závěry učinil a jak věc posoudil po právní stránce. Ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, kdy byly zjištěny majetkové a sociální poměry otce i matky. Městský soud vycházel z odůvodněných potřeb nezletilé a z příjmů obou rodičů.
10. Po posouzení věci městský soud poukázal na majetkové poměry otce, na jeho nadstandardní příjmy (minimálně ve výši 80 000 Kč měsíčně) i na jeho další dvě vyživovací povinnosti k dcerám A. a J. Shledal, že s ohledem na celkové majetkové poměry otce je v jeho možnostech platit výživné až ve dvojnásobné výši, než stanovil obvodní soud, avšak přihlédl k tomu, že otec má o nezletilou zájem, chce se s ní pravidelně vídat, brát ji na dovolené, tedy se celkově podílet na její výchově. Městský soud proto uzavřel, že nezletilá se tím podílí na životní úrovni otce a stanovil otci výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně, což podle něj odpovídá potřebám pětiletého dítěte. Dodal, že i hrubý roční příjem matky je nadstandardní a že matka v současné době vyvažuje svou vyživovací povinnost především osobní péčí o nezletilou.
11. Ohledně nedoplatku na výživném městský soud dospěl ve shodě s obvodním soudem k závěru, že otec je povinen hradit výživné ode dne, kdy rodiče přestali sdílet společnou domácnost a kdy nezletilá zůstala v péči matky, tedy od 13. 9. 2019. Vyčíslil proto nedoplatek na výživném od 13. 9. 2019, přičemž mimo jiné zohlednil, že otec od září 2019 do konce března 2020 prokazatelně poskytoval matce výživné na nezletilou ve výši 20 000 Kč. Výhrady stěžovatelky, že z uvedených 20 000 Kč bylo 10 000 Kč pro ni a že toto jí hrazené výživné bylo do plateb ve prospěch nezletilé nesprávně započteno, nemají ústavněprávní relevanci. Jak bylo již naznačeno shora, Ústavnímu soudu ve věcech péče o nezletilé nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné (či nedoplatek na výživném), ani hodnotit dříve provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
12. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu s ohledem na nastíněné meze svého přezkumu za přesvědčivé a rozumné a v postupu uvedeného soudu neshledává nic, co by mohlo založit důvodnost ústavní stížnosti.
13. Nutno dodat, že ze skutečnosti, že se stěžovatelka s právními závěry městského soudu neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu