ECLI:CZ:US:2023:1.US.3006.23.1
sp. zn. I. ÚS 3006/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem, sídlem Lidická 960/81, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2023 sp. zn. 70 Nt 32/2023 a usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 13. července 2023 č. j. KRPB-131411-177/TČ-2021-060281-FK, za účasti Městského soudu v Brně a Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality, sídlem Cejl 4/6, Brno, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestní věci podezření ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, byl v záhlaví specifikovaným usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 1. oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), podle §79g odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zajištěn byt č. jednotky X ve 2. nadzemním podlaží bytového domu č. p. X1, X2, X3, X4 v R., nacházející se na parcele č. X5, zapsaný na listu vlastnictví č. X6 v katastrálním území R., v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-venkov, pro vlastníka P. K. (stěžovatel), neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovali tomu, že předmětný byt je náhradní hodnotou výnosu z trestné činnosti. Předmětné usnesení bylo vydáno po předchozím souhlasu dozorujícího státního zástupce, stěžovateli bylo doručeno dne 26. 7. 2023 a jeho obhájci dne 21. 7. 2023.
3. Stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že s ohledem na dosud zjištěné skutečnosti (zejména obsah podaného trestního oznámení Finančního analytického úřadu a jeho příloh, zajištěné bankovní informace, zprávy zdravotních pojišťoven, zprávy Městské správy sociálního zabezpečení, podaná vysvětlení zaměstnanců, zajištěnou e-mailovou komunikaci a navazující šetření policejního orgánu), jakož i s přihlédnutím k tomu, že v současné době je trestní řízení vedeno ve fázi po zahájení trestního řízení, avšak již před případným zahájením trestního stíhání, bylo zřejmé, že v době zajištění hrozilo reálné nebezpečí, že dojde ke zmaření účelu trestního řízení převodem předmětného bytu. Zdůraznil, že v daném bytě byla dne 28. 6. 2023 na základě příkazu městského soudu provedena domovní prohlídka a následně stěžovatel učinil kroky k převodu předmětného bytu do vlastnictví svého syna D. K., jelikož na katastru nemovitostí byla vyznačena plomba pod č. j. V-9483/2023-703. V tomto ohledu je podle městského soudu dáno důvodné podezření, že se stěžovatel záměrně pokouší zbavit svého majetku, aby mu tento nebyl zajištěn v případě prokázání spáchání prověřované trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že rozhodnutí policejního orgánu neodpovídá žádnému ze zákonných ustanovení. Podle něj z povahy §79g trestního řádu nelze usoudit na to, že skutečnosti nasvědčují tomu, že je předmětný byt náhradní hodnotou, neboť by bylo nutné nejprve dovodit užití §79 trestního řádu, tedy že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti a dále dospět k závěru, že tuto nelze z nějakého konkrétního důvodu podle uvedeného ustanovení zajistit, aby mohlo přijít na řadu zajištění náhradní hodnoty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v §79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14 (N 147/78 SbNU 275)]. Zároveň však Ústavní soud ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04].
8. Ústavní soud ve své judikaturní praxi formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429)].
9. V nyní posuzované věci je prověřováno podezření ze spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit stěžovatel jako předseda obchodní korporace A, kdy nejméně od roku 2019 do roku 2021 měl vykonávat prostřednictvím blíže nezjištěného počtu dosud nezjištěných konkrétních osob podnikatelskou činnost, aniž by jako zaměstnavatel osoby, které pracovní činnost pro obchodní korporaci A, vykonávaly, jako své zaměstnance evidoval, těmto neevidovaným zaměstnancům měl za provedenou práci vyplácet mzdy v blíže nezjištěné výši, kdy samotné vyplacení mezd jednotlivým zaměstnancům zatajil a vyplacené mzdy svým zaměstnancům řádně nezdanil daní z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků a souběžně řádně nehradil s tím související zákonné povinné odvody zdravotního a sociálního pojištění. Uvedeným jednáním měl zkrátit povinné odvody státu, a to na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků a na zdravotním a sociálním pojištění za zaměstnance. Tímto způsobem měl způsobit České republice škodu v dosud nezjištěné konkrétní výši. Od roku 2021 má páchat totožnou trestnou činnost jménem obchodní společnosti B, jako její jednatel. Dosavadním šetřením policejního orgánu bylo rovněž zjištěno, že na bankovní účty obchodních korporací A, a následně B, byly zasílány a v současné době jsou stále zasílány statisícové a milionové částky především od společností C, D, a E, přičemž tyto finanční prostředky jsou poskytovány fakticky za práce, které pro výše uvedené subjekty vykonávají fyzické osoby zejména ukrajinské národnosti, které stěžovatel nelegálně zaměstnává.
10. Městský soud ve shodě se zjištěním policejního orgánu v odůvodnění svého usnesení poukázal na to, že ze zpráv Městské správy sociálního zabezpečení a zdravotních pojišťoven vyplývá, že oficiálně jsou v obchodní společnosti B, zaměstnány pouze nižší jednotky osob, čemuž odpovídají i na bankovních účtech viditelné platby za sociální a zdravotní pojištění, fakticky však obchodní společnost B, v níž působí stěžovatel ve funkci jednatele, zaměstnává desítky osob, čemuž odpovídají faktury proplácené odběrateli. Zdůraznil, že výše škody nemůže být v dané fázi trestního řízení přesně stanovena, ale že jen v měsíci březnu 2023 jeden z odběratelů - obchodní společnost D, uhradila obchodní společnosti B, částku 1 048 705 Kč, což by fakticky měla být částka na úhradu mezd zaměstnanců, tudíž jen v tomto jediném případě měla být zkrácena daň a další povinné platby o částku v řádu statisíců korun.
11. Z uvedených skutečností je zřejmé, jak důvodně městský soud vysvětlil v napadeném rozhodnutí, že v současné fázi trestního řízení nebylo možno zajistit výnos z prověřované trestné činnosti, neboť doposud nemohla být přesně vyčíslena způsobená škoda, avšak je nepochybně dáno důvodné podezření, že prověřovanou trestnou činností mohla být České republice způsobena škoda v řádech vyšších jednotek milionů Kč. Za situace, kdy bylo důvodné podezření, že stěžovatel se záměrně pokouší zbavit svého majetku, aby mu tento nebyl zajištěn v případě prokázání spáchání prověřované trestné činnosti, neboť poté, co byla v předmětném bytě provedena domovní prohlídka, učinil kroky k převodu tohoto bytu do vlastnictví svého syna (na katastru nemovitostí byla vyznačena plomba pod č. j. V-9483/2023-703), nelze nic namítat proti závěru městského soudu, že zajištění předmětné nemovitosti stěžovatele (bytu), jakožto zajištění případné náhradní hodnoty výnosů z trestné činnosti, bylo provedeno v souladu s §79g trestního řádu.
12. Orgány rozhodující ve věci podle Ústavního soudu přistoupily k vydání rozhodnutí o zajištění věci podle §79g odst. 1 trestního řádu v souladu s platnými právními předpisy. Policejní orgán své rozhodnutí o zajištění věci odůvodnil způsobem odpovídajícím danému stadiu trestního řízení. Rozhodnutí obsahuje konkrétní skutečnosti, na základě kterých dospěl policejní orgán k závěru o důvodnosti provedení tohoto zajištění. V přípravné fázi trestního řízení přitom postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti dostatečně odůvodněný právě konkrétními zjištěnými skutečnostmi (oproti požadavkům kladeným na důkazy). To ostatně plyne též z preventivní povahy zajišťovacích institutů. V průběhu řízení je možné i opakovaně žádat o zrušení nařízeného zajištění, přičemž v okamžiku, kdy zajištění není pro účely trestního řízení nutné, orgány činné v trestním řízení jej mohou omezit nebo zrušit, a to i bez návrhu [k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291)].
13. Městský soud v postupu policejního orgánu neshledal žádný projev svévole či šikanózního jednání vůči stěžovateli. Po přezkoumání věci shledal, že veškeré zatím shromážděné důkazy a další podklady svědčí pro oprávněnou úvahu o tom, že k oznamovatelem tvrzené trestné činnosti pravděpodobně došlo, proto dospěl k závěru, že zajištění dané nemovitosti postupem podle §79g odst. 1 trestního řádu je v souladu se zákonem.
14. Řádně odůvodněným závěrům městského soudu nemá Ústavní soud co vytknout.
Napadené rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno k tomu příslušným orgánem a není projevem svévole. Městský soud dostál své povinnosti interpretovat a aplikovat příslušná zákonná ustanovení způsobem nevybočujícím z mezí ústavnosti. V jeho procesním postupu (ani v postupu příslušného policejního orgánu) nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle, která by svědčila o dotčení stěžovatelova práva na soudní ochranu. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení tedy nepředstavují ani neodčinitelné zásahy do základního práva stěžovatele vlastnit majetek.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu