ECLI:CZ:US:2023:1.US.3058.22.1
sp. zn. I. ÚS 3058/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Miroslavy Ondráškové, zastoupené JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022 č. j. 28 Co 237/2021-511, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Kladně rozhodl o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví stěžovatelky a vedlejšího účastníka. Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 28 Co 237/2021-445 potvrdil výrok o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, změnil výrok týkající se vypořádacího podílu a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Stěžovatelka napadla výroky o nákladech řízení ústavní stížností. Ústavní soud nálezem sp. zn. IV. ÚS 404/22 vyhověl ústavní stížnosti a zrušil výroky Krajského soudu v Praze o nákladech řízení. Odvolací soud tedy znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení usnesením č. j. 28 Co 237/2021-511. Stěžovatelka nyní napadá toto rozhodnutí novou ústavní stížností.
V ústavní stížnosti uvádí, že usnesení odvolacího soudu je v rozporu s nálezem IV. ÚS 404/22, kterým byly výroky rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení zrušeny. Podle tohoto nálezu zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání v řízení před soudem má povahu tzv. iudicii duplicis, které je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady tzv. procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Proto je třeba postupovat zásadně podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého si každý účastník řízení ponese své náklady sám. Aplikace §142 odst. 3 o. s. ř. je podmíněna zvláštními okolnostmi případu. Odvolací soud při opětovném rozhodování o nákladech řízení neshledal důvody pro aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř. a rozhodl podle §142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalovanému náleží náhrada nákladů řízení pro částečný úspěch ve věci. Takový závěr je však podle stěžovatelky v rozporu s uvedeným nálezem Ústavního soudu.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že při rozhodnutí vycházel ze závazného právního názoru Ústavního soudu. Má však za to, že v dané věci je třeba zohlednit postoje účastníků a jejich procesní postup v průběhu řízení. Na rozdíl od stěžovatelky se nedomnívá, že v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je při rozhodnutí o nákladech řízení omezen tak, že neshledá-li důvody pro přiznání plné náhrady nákladů podle §142 odst. 3 o. s. ř., může rozhodnout již jen tak, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků. Vyjádření nezasílal Ústavní soud stěžovatelce k replice, neboť neobsahovalo žádné nové pro posouzení věci významné skutečnosti.
Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil, čímž se současně svého postavení v tomto řízení vzdal, což vyplývá z ust. §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §101 odst. 4 občanského soudního řádu.
Okresní soud v Kladně na žádost Ústavního soudu o zapůjčení spisu sp. zn. 18 C 35/2019 Ústavnímu soudu sdělil, že tento spis nelze zapůjčit, neboť byl dne 5. 10. 2022 předložen Nejvyššímu soudu s dovoláním stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021 č. j. 28 Co 237/2021-445.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Novelou provedenou zákonem č. 296/2017 Sb., kterou došlo ke změně občanského soudního řádu a jež nabyla účinnosti ke dni 30. 9. 2017, došlo k rozšíření důvodů nepřípustnosti dovolání i proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Toto ustanovení je však třeba vykládat tak, že dovolání není proti výroku o nákladech řízení přípustné tehdy, pokud dovolatel napadne dovoláním výhradně výrok o nákladech řízení. Podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. totiž platí, že zruší-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu, vrátí mu věc k dalšímu řízení, přičemž takto může zrušit rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací soud zruší též další rozhodnutí vydaná v řízení v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, která jsou na zrušovaném rozhodnutí závislá. Závislým výrokem je takový výrok, který při zrušení nebo změně napadeného výroku nemůže sám o sobě obstát. Takovým závislým výrokem na rozhodnutí o věci samé je nákladový výrok. I případné měnící rozhodnutí dovolacího soudu podle §243d o. s. ř. obsahuje výrok o náhradě nákladů všech stupňů řízení (§243c o. s. ř. ve spojení s §224 o. s. ř.). Uvedenému postupu nebrání skutečnost, že dovolatelka výroky o nákladech řízení nenapadla dovoláním. V případech, kdy je na napadeném výroku závislý výrok, který dovoláním nebyl dotčen, není dovolací soud vázán rozsahem dovolacího návrhu (§242 odst. 2 o. s. ř.). Pokud je tedy dovoláním napaden výrok ve věci samé, výrok o nákladech bude sdílet osud výroku hlavního a v závislosti na něm se také bude měnit.
Za procesní situace, kdy stěžovatelka podala dovolání k Nejvyššímu soudu ve věci samé, Ústavní soud nemůže již nyní přezkoumávat ústavnost tzv. nákladových výroků, neboť by nepřípustně předjímal rozhodování Nejvyššího soudu. K samotné podstatě věci by se nemohl vyjádřit, avšak při posuzování nákladů řízení nelze pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení v meritu věci, od které se odvíjí otázka nákladů řízení (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2075/18 ze dne 15. 11. 2018 a další). Nadto Ústavní soud vyzdvihuje, že při rozhodování o nákladech řízení je maximálně zdrženlivý, neboť ve většině případů nemůže rozhodnutí o nákladech řízení doznat takové míry protiústavnosti, aby to opodstatňovalo kasační zásah Ústavního soudu (srov. sp. zn. II. ÚS 1700/18, III. ÚS 941/19, III. ÚS 1844/19, II. ÚS 3712/19).
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatelku nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv má k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj