ECLI:CZ:US:2023:1.US.306.23.1
sp. zn. I. ÚS 306/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Quang Trung Nguyen, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Klikem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Karlovarská 87/130, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Azs 228/2022-21 ze dne 25. 11. 2022 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 57 A 110/2020-72 ze dne 23. 9. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 1634/3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále namítá porušení čl. 90 Ústavy České republiky.
2. V projednávané věci jde o otázku zaplacení soudního poplatku. Stěžovatel původní správní žalobou brojil proti rozhodnutí ze dne 4. 6. 2020, kterým vedlejší účastnice zamítla odvolání (podané otcem stěžovatele) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení trvalého pobytu za účelem sloučení rodiny. Krajský soud v Plzni ("krajský soud") usnesením č. j. 57 A 110/2020-34 ze dne 5. 2. 2021 žalobu odmítl jako opožděnou a rozhodl o vrácení uhrazeného soudního poplatku. Toto usnesení však Nejvyšší správní soud ("NSS") následně rozsudkem č. j. 8 Azs 89/2021-40 ze dne 16. 5. 2022 zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť dovodil, že závěr o opožděnosti žaloby nebyl dostatečně odůvodněn.
3. Krajský soud následně stěžovatele usnesením vyzval k opětovnému zaplacení soudního poplatku za řízení o správní žalobě ve výši 3 000 Kč, a to ve lhůtě 15 dní; současně jej poučil, že nebude-li poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví, přičemž k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se ve smyslu §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nepřihlíží. Tato výzva byla stěžovateli doručena prostřednictvím jeho zástupce dne 29. 8. 2022. Jelikož stěžovatel ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatil, krajský soud řízení ústavní stížností napadeným usnesením zastavil. NSS následně ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost směřující proti posledně citovanému usnesení jako nedůvodnou zamítl.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel ve zkratce tvrdí, že mu správní soudy neoprávněně zabránily v přístupu k soudu. Namítá, že jeho otec složil dne 6. 9. 2022 v ranních hodinách na svůj bankovní účet částku ve výši 25 000 Kč a následně podal příkaz k úhradě soudního poplatku, následným dotazem u banky však zjistil, že příkaz k úhradě na účet krajského soudu nebyl proveden z důvodu nedostatku prostředků k provedení platby; sdělení otec stěžovatele obdržel až poté, kdy uplynula lhůta pro zaplacení soudního poplatku za žalobu. Stěžovatel se domnívá, že došlo k jednoznačnému pochybení banky, za které není odpovědný, neboť na účtu otce stěžovatele byl k okamžiku podání příkazu k úhradě dostatek peněžních prostředků. Byť je stěžovateli známá judikatura k §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, je přesvědčen, že nemožnost zohlednění jakýchkoliv omluvitelných důvodů v případě opožděné platby je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud řízení neměl podle §9 odst. 4 písm. a) téhož zákona zastavit, protože původní řízení ve věci u krajského soudu ještě před vznikem "druhé" poplatkové povinnosti kontinuálně probíhalo. Stěžovatel namítá, že je nutno zohlednit rozumnou míru důvěry v banku, že zadanou platbu provede v běžném termínu a řádně, což se v jeho případě nestalo; v běžném platebním styku lze stěží provádět kontrolu, zda každá zadaná platba došla včas. Podle stěžovatele by soudy měly zohlednit specifické okolnosti jeho případu - stěžovatel je cizincem žijícím na území Vietnamské socialistické republiky, prvotní žádost o vydání povolení k trvalému pobytu podával jako nezletilý a záležitosti s tím spojené za něho vyřizoval jeho otec. Stěžovatel konečně namítá, že jeho právo na přístup k soudu převažuje nad zájmem státu na příjmu ze soudního poplatku, zaplatil-li stěžovatel původní soudní poplatek již jednou ve stejné věci (byť mu byl následně vrácen). Stěžovatel byl svých práv bdělý a nesnažil se vyhýbat poplatkové povinnosti, také "druhý" soudní poplatek zaplatil obratem po doručení usnesení krajského soudu o zastavení řízení.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízení u správních soudů [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku NSS (§72 odst. 3 téhož zákona) a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatel vyčerpal procesní prostředky, které mu soudní řád správní k ochraně práv poskytuje; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona).
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že specifické okolnosti jeho případu ospravedlňují výjimku z jasného pravidla stanoveného v §9 odst. 1 věty třetí zákona o soudních poplatcích, podle kterého platí, že "[k] zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží". Je přesvědčen, že není spravedlivé, aby nesl odpovědnost za pochybení banky (neprovedení platby). Byť jsou námitky stěžovatele pro Ústavní soud i pochopitelné, a to zejména s ohledem na skutečnost, že v původním řízení soudní poplatek řádně uhradil, nelze dovodit, že správní soudy právo stěžovatele na přístup k soudu porušily.
8. Ústavní soud se ústavností citovaného zákonného ustanovení podrobně zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20 ze dne 30. 3. 2021 (193/2021 Sb.), v němž uvedl, že každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí. Ústavní soud považuje předmětné ustanovení dlouhodobě za legitimní, přiměřenou i rozumnou zákonnou úpravu, z jejíž podstaty vyplývá, že z ní nelze činit výjimky ani v případě specifických okolností na straně účastníků řízení. Soudní poplatek je zaplacen včas, pouze je-li příslušná částka ve stanovené lhůtě připsána na účet příslušného soudu, nikoliv je-li pouze zadán platební příkaz (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2035/20 ze dne 21. 10. 2020).
9. Byť lze souhlasit se stěžovatelem, že v jeho případě zastavení řízení znamenalo definitivní ztrátu přístupu k soudu, lze pouze poukázat na zásadu vigilantibus iura scripta sunt (práva náležejí bdělým) [viz bod 39 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/20]. Ústavní soud se v tomto ohledu plně ztotožňuje s argumentací Nejvyššího správního soudu (viz bod 11 napadeného rozsudku). Vybral-li si stěžovatel možnost zaplatit soudní poplatek právě bezhotovostním převodem (nikoliv prostřednictvím kolků či hotovostní platbou přímo na pokladně soudu), bylo pouze na něm, aby se včas přesvědčil o přepsání požadované částky na účet soudu (např. prostřednictvím mobilní aplikace či dotazem na pobočce v bance). Přísný zákonný požadavek obezřetnosti ohledně provedení platby se v případě stěžovatele nejeví jako nepřiměřený zejména vzhledem k tomu, že stěžovatel měl na provedení a ověření platby 15 dní, a to až poté, co nevyužil své možnosti zaplatit soudní poplatek bez výzvy soudu. Byl-li si stěžovatel vědom toho, že mu byl původní zaplacený soudní poplatek vrácen, musel si být následně vědom i své povinnosti zaplatit soudní poplatek po "obživnutí kauzy" znovu. Stěžovatel byl zároveň v řízení u správních soudů zastoupen týmž advokátem, který měl stěžovatele o poplatkové povinnosti řádně informovat, případně v tomto ohledu zajistit, aby byla řádně a včas splněna.
10. Lze uzavřít, že Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími správních soudů byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu