ECLI:CZ:US:2023:1.US.3071.22.1
sp. zn. I. ÚS 3071/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti navrhovatelky Hollandsche IRS B.V., se sídlem, Wijnhaven 3 D, 3011WG, Rotterdam, Nizozemské království, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Šimečkem, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022 č. j. 27 Cdo 227/2022-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 7. 2021 č. j. 198/2018-241, vydaného v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady společnosti ČKD Kutná Hora, a. s. (dále jen "a. s."), vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 63/2017.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 6. 4. 2018 č. j. 74 Cm 63/2017-96 vyslovil neplatnost usnesení valné hromady a. s., konané dne 29. 6. 2017, ve výroku ad 1) blíže specifikovaného obsahu, ve výroku ad 2) zamítl návrh stěžovatelky na vyslovení neplatnosti usnesení, jímž valná hromada rozhodla o odvolání svých dosavadních členů představenstva a člena dozorčí rady, zvolila jejich nástupce, schválila smlouvy o výkonu funkcí těchto nově zvolených členů, a pod bodem ad 3) výroku rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") následně potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky směřující proti potvrzujícímu výroku I. vrchního soudu v rozsahu výroku II. a III. usnesení městského soudu a výroku III. usnesení vrchního soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné s odůvodněním, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení uvedených v §238a o. s. ř. a není rovněž přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Dovolací soud zdůraznil, že jeho judikatura je jednotná v názoru, že pokud rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí, nebo naopak k vyhovění návrhu (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady stanovené v ustanovení §237 o. s. ř. Důvodem je skutečnost, že dovolací soud je při svém rozhodování vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů nemůže přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak jako celek nepřípustné.
Stěžovatelka argumentuje nesplněním zákonných předpokladů pro odmítnutí dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., což v konečném důsledku znamená rozpor se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4045/16. V souvislosti s odkazy na judikaturu dovolacího soudu uvedenou v odmítavém usnesení stěžovatelka namítá, že jejich závěry nelze v předmětné věci aplikovat, neboť situace je zcela odlišná.
Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že nejsou správné závěry obou soudů nižších stupňů, pokud uvádějí, že nebyla aktivně legitimována, neboť jí podané protesty proti napadeným usnesením valné hromady a. s. byly neurčité. Stěžovatelka je přesvědčena, že jak v rámci odvolacího, tak i dovolacího řízení tvrdila a prokázala, že v této věci byla aktivně legitimována, neboť i když byly její protesty neurčité, jsou napadená usnesení valné hromady neplatná z důvodu, který nebyla povinna, resp. z objektivních důvodů nemohla v protestech vůbec uvádět. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že by nebylo logické, aby ve svém dovolání napadla právní závěr o neurčitosti protestů, který již byl jako věcně správný v obdobné věci stěžovatelky potvrzen jak na úrovni dovolacího, tak i Ústavního soudu, navíc za situace, kdy řešení této právní otázky nebránilo úspěchu stěžovatelky ve věci a nekolidovalo s jí zpochybněnou právní otázkou.
Stěžovatelka dále uvádí, že neplatnost napadených usnesení valné hromady a. s. souvisí s dalším usnesením městského soudu ze dne 25. 9. 2019 č. j. 74 Cm 6/2017-530 ze souvisejícího řízení.
Závěrem stěžovatelka jak odvolacímu, tak i soudu dovolacímu vytýká, že se nezabývaly jí nastolenou právní otázkou ve všech relevantních valných hromadách a. s. jednotně, i když jim byla z úřední činnosti známa řada soudních sporů o neplatnost usnesení dotčených valných hromad a. s. V tomto procesním postupu spatřuje stěžovatelka porušení zásady rovnosti stran a zásady legitimního očekávání.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ se však v předmětné věci nejedná. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v petitu navrhuje toliko zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, námitkami směřujícími proti rozhodnutí městského a vrchního soudu se nezabýval.
Ústavní soud konstatuje, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým spočívá ve sjednocování a dotváření judikatury. Přípustnost dovolání zkoumá jen dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§239 o. s. ř.). Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se přitom podává, že až na zjevné interpretační či aplikační excesy Ústavní soud vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje k závěru o nepřípustnosti dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., nepřezkoumává (k tomu srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3217/17).
Jak vyplývá z napadeného odmítavého usnesení dovolacího soudu, jeho výklad ohledně nepřípustnosti dovolání stěžovatelky je logický, jasný a srozumitelný. Je také dostatečně podrobný, aby si stěžovatelka mohla (i s ohledem na citovanou judikaturu dovolacího soudu) ujasnit zřejmé nedostatky jí podaného dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolací soud ve svém rozhodnutí vyložil, z jakého důvodu posoudil dovolání stěžovatelky jako nepřípustné (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.), přičemž výklad dovolacího soudu nevykazuje prvky excesu (ať již aplikačního či interpretačního), neshledal Ústavní soud důvod k jeho zpochybnění.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu