ECLI:CZ:US:2023:1.US.3143.23.1
sp. zn. I. ÚS 3143/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Karase, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2023 č. j. 3 As 258/2022-38, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2022 č. j. 6 A 12/2020-42, rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 3. prosince 2019 č. j. 171/2019-190-TAXI/3 a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend, ze dne 4. prosince 2018 č. j. MHMP 1970308/2018, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, a Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravních agend, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 8, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "dopravní úřad") napadeným rozhodnutím uznal stěžovatele vinným z přestupků 1) podle §35 odst. 1 písm. g) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, spočívajícího zjednodušeně řečeno v poskytování taxislužby bez výpisu ze živnostenského rejstříku jako dokladu o oprávnění k podnikání, a 2) podle §35 odst. 2 písm. w) téhož zákona spočívajícího zjednodušeně řečeno v provozování taxislužby, aniž k tomu měl užívané vozidlo zapsané v příslušné evidenci. Za to mu uložil zaplatit pokutu ve výši 100 000 Kč a náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Ministerstvo dopravy poté napadeným rozhodnutím zamítlo odvolání stěžovatele a napadené rozhodnutí dopravního úřadu potvrdilo.
3. Následnou žalobu stěžovatele zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, proti němuž podanou kasační stížnost posléze zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Podle správních soudů zejména nebylo rozhodné, že měl stěžovatel u sebe namísto výpisu z živnostenského rejstříku rozhodnutí o udělení koncese. Ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, výslovně stanoví, že se živnostenské oprávnění prokazuje výpisem ze živnostenského rejstříku. Předložení pravomocného rozhodnutí o udělení koncese má takové účinky pouze do doby vydání výpisu. Výpis nadto obsahuje komplexnější informace.
4. Podle správních soudů byla naplněna společenská škodlivost přestupku pod bodem 1), byť ve velmi nízké intenzitě, protože šlo o formální pochybení. Stěžovatel ztížil identifikaci odpovědného dopravce a ověření, zda dopravce disponuje živnostenským oprávněním. Správní orgány přitom zohlednily nízkou společenskou škodlivost tohoto přestupku při určování výše sankce tak, že jej v podstatě zohlednily toliko jako přitěžující okolnost k závažnějšímu přestupku uvedenému shora pod bodem 2), který byl při stanovení výše sankce určující.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že správní orgány a správní soudy jej uznaly vinným z přestupku uvedeného shora pod bodem 1) na základě přehnaně formalistického výkladu příslušných zákonných ustanovení. Stěžovatel totiž tehdy měl u sebe při provozování taxislužby příslušné rozhodnutí o udělení koncese obsahující všechny informace, které rovněž zahrnuje požadovaný výpis z živnostenského rejstříku. Jde dokonce o "materiálně vyšší" doklad. To značí, že zde není ani protiprávní jednání, ani náležitá společenská škodlivost.
6. Odůvodnění napadených rozsudků správních soudů je nadto nedostatečné, zejména z hlediska naplnění společenské škodlivosti. Městský soud v bodu 56 napadeného rozsudku uvedl pouze jednověté, bezobsažné a obecné konstatování, že stěžovatel ztížil identifikaci odpovědného dopravce a ověření, zda dopravce disponuje živnostenským oprávněním. Předložil-li však stěžovatel doklad obsahující stejné informace jako doklad vyžadovaný zákonem, stěží mohl ztížit identifikaci odpovědného subjektu a ověření existence živnostenského oprávnění. Posouzení věci zde tak postrádá náležitou individualizaci každé trestní věci (v širším smyslu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Stěžovatel konečně namítá, že Nejvyšší správní soud přehnaně formalisticky relativizuje, že uvedený přestupek nebyl klíčový pro určení výše sankce. Sankce za dva přestupky je však vždy vyšší, protože mnohost představuje přitěžující okolnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Stěžovatel tvrdí, že správní orgány a správní soudy nezohlednily při rozhodování o shora uvedeném přestupku pod bodem 1) předložení jiného dokladu, který obsahoval stejné údaje jako dokument, jehož předložení zákon předpokládá, a který stěžovatel nepředložil. Správní orgány a správní soudy též podle stěžovatele tuto skutečnost nereflektovaly při hodnocení společenské škodlivosti přestupku, kterou nadto posoudily nedostatečně. Jak se přitom podává z napadených rozhodnutí, stěžovatel obdobné námitky přednesl již v řízení před správními soudy. Jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud na uvedená tvrzení reagovaly a vypořádaly se s nimi.
10. Pro správní soudy přitom bylo rozhodné, že zákon jasně stanoví, jaký doklad stěžovatel měl tehdy předložit. K tomu se sluší dodat, že k oprávněnému odchýlení se od výslovného znění zákona je nutné předložit skutečně přesvědčivé a pádné argumenty [srov. za všechny bod 34 nálezu ze dne 21. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 1889/19 a další rozhodnutí tam odkazovaná (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], nikoli jen poukázat na možnost předložit jiný doklad, který dokonce též ustanovení výslovně zmiňuje a ukládá podmínky, za nichž jej lze předložit se stejnými účinky. Je běžné, že obzvláště veřejné právo operuje s domněnkami a podléhá určité schematizaci. Směřuje-li proto snad argumentace stěžovatele k tomu, že povinnost předložit určitý doklad pro něj byla neúnosná či šikanózní, v jeho věci se to alespoň podle jeho tvrzení nijak neprojevuje. Stěžovateli podle všeho nic nebránilo požadovaný doklad předložit.
11. Oba správní soudy přitom zohlednily, že společenská škodlivost tohoto přestupku je velice nízká, protože jde o porušení ryze formální povinnosti. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že správní soudy se s otázkou společenské škodlivosti nevypořádaly. Stěžovatel v této souvislosti mimo jiné sice odkazuje na bod 56 napadeného rozsudku městského soudu, který považuje za příliš stručný a bezobsažný, avšak konstatování o nízké společenské škodlivosti tohoto přestupku obsahují již předchozí body 54 a 55.
12. Ústavní soud pak považuje odůvodnění správních soudů v tomto smyslu za logické, srozumitelné a přiměřené významu námitek stěžovatele. Z napadených rozhodnutí správních orgánů se skutečně podává, že určující pro výši sankce byl druhý přestupek, proti jehož hodnocení ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ničeho nenamítá. Peněžitá sankce se pohybuje okolo jedné třetiny horní zákonné sazby. Stěžovateli sice lze přisvědčit, že správní orgány přihlédly i k existenci prvního, ryze formálního přestupku. Ve svém souhrnu však podle všeho sankce není nijak nepřiměřená. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu v tomto směru Ústavní soud chápe právě jako vyjádření toho, že úplné vyloučení společenské škodlivosti za první přestupek by na výši pokuty mělo zanedbatelný vliv. To je rozhodné i pro Ústavní soud, protože zkoumá věc v jejím celkovém kontextu.
13. Za této situace lze tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti označit skutečně za prostou polemiku s řádně odůvodněnými závěry správních soudů bez patřičného ústavněprávního rozměru. Ústavní soud proto nemá důvod se napadenými rozhodnutími na jejím podkladě ze své pozice důkladněji zabývat. Správní soudy se s argumentací stěžovatele vypořádaly náležitě, a proto napadená rozhodnutí tvrzenými tzv. kvalifikovanými vadami netrpí.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu