ECLI:CZ:US:2023:1.US.321.23.1
sp. zn. I. ÚS 321/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného Mgr. Janou Vitákovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Revoluční 767/25, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 5. 2021 č. j. 61 Nc 2519/2019-825 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022 č. j. 91 Co 293/2021-1182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu před rozvodem a po rozvodu, o úpravě styku nezletilých s otcem, o nahrazení souhlasu rodiče s docházkou nezletilé do základní školy, o nahrazení souhlasu se změnou bydliště nezletilých a o nařízení dohledu nad výchovou nezletilých. Podle stěžovatele vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení jeho základních práv podle čl. čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "soud prvního stupně") svěřil nezletilé děti do péče matky na dobu do i po rozvodu rodičů (výrok I a III), rozhodl o povinnosti obou rodičů přispívat na výživu nezletilých včetně nedoplatku na výživném (výroky II a IV), upravil styk stěžovatele (otce) s nezletilými (výroky V a VI), udělil za stěžovatele souhlas s docházkou nezletilé K. do ZŠ specifikované v rozhodnutích (výrok VII) a zamítl návrh stěžovatele na nahrazení souhlasu matky se změnou administrativního údaje adresy trvalého pobytu nezletilé K. a V. (výrok VIII). Soud prvního stupně dále stanovil dohled nad výchovou nezletilých (výroky IX).
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III, IV, VI, VII, VIII, X, XI a změnil jej ve výroku II jen ohledně stanovení doby pro vyčíslení nedoplatku stěžovatele na výživném a ve výroku V. v rozsahu úpravy styku a způsob předávání.
Stěžovatel nesouhlasí především s rozhodnutím soudů o svěření nezletilých do výlučné péče matky. Namítá, že soudy při rozhodování přistupovaly k rodičům rozdílně podle pohlaví. Hodnocení vhodnosti střídavé péče odvolacím soudem považuje stěžovatel za subjektivní a nepodložené řádnými důkazy, v důsledku čehož považuje toto rozhodnutí za svévolné. Stěžovatel uvádí, že splňuje všechna kritéria pro svěření dětí do střídavé péče a jejímu uskutečnění nebrání žádná zákonná překážka. Podle stěžovatele mu matka dlouhodobě bránila a brání ve styku s dětmi, v poskytování informací a v plnění jeho rodičovské odpovědnosti. Dále namítá, že napadená rozhodnutí zásadně omezují možnosti jeho styku s dětmi. Nesouhlasí také se stanovením podmínek předání dětí, s rozhodnutím o docházce nezletilé K. do základní školy, se stanovením dlužného výživného za dobu, kdy byly děti svěřeny do střídavé péče a namítá také průtahy v řízení. Podle stěžovatele v důsledku napadených rozhodnutí Česká republika doposud "nedostála své povinnosti v rámci pozitivního závazku na ochranu rodinného života poskytnout stěžovateli podporu při deeskalaci rodičovského konfliktu a při snaze o nalezení takové úpravy poměrů k jeho dětem, která bude v jejich nejlepším zájmu".
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyplývá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží ve skutečnosti, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Rozhodování soudů v rodinně právních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že otázkou ústavních aspektů svěřování nezletilých do péče po rozvodu či rozchodu jeho rodičů se opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí. Z nich nevyplývá žádná priorita při způsobu rozhodování o svěření nezletilého do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních poměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních při respektování smyslu a účelu konkrétních zákonných ustanovení (srovnej např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13, IV. ÚS 106/16, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, IV. ÚS 773/19 a IV. ÚS 1286/18). Kritéria pro nařízení střídavé péče představují referenční vodítko pro rozhodování civilních soudů a jejich naplnění závisí na relevantních okolnostech věci. Každý jednotlivý případ má totiž jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, byť by šlo o zdánlivě obdobné věci.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci úpravy styku s nezletilými dětmi bylo provedeno potřebné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům. Soudy obou stupňů pečlivě posuzovaly Ústavním soudem definovaná ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem tak, aby mohly rozhodnout v nejlepším zájmu nezletilých dětí. Nelze se ztotožnit s námitkami stěžovatele, že soudy rozhodovaly bez řádných skutkových zjištění a nespravedlivě podle pohlaví rodičů. Soudy obou stupňů řádně objasnily svůj závěr o vhodnosti svěření nezletilých do péče matky. Odvolací soud pak srozumitelně uvedl důvody, které jej vedly k závěru o úpravě styku dětí se stěžovatelem v podobě jeho postupného nastavení a rozšiřování, a to vzhledem k podstatnému přetržení kontaktu dětí se stěžovatelem. Odvolací soud podrobně odůvodnil i ostatní závěry svého rozhodnutí včetně změny způsobu předávání nezletilých ke styku s rodiči a úpravu styku v době prázdnin. Za relevantní nelze považovat ani námitku stěžovatele ve vztahu ke stanovení dlužného výživného za dobu, kdy byly děti svěřeny do střídavé péče. Soudy obou stupňů rozhodnutí o výši výživného podrobně a řádně odůvodnily.
K námitce proti délce řízení lze doplnit, že má-li stěžovatel skutečně za to, že řízení o úpravě péče o nezletilé je zatíženo průtahy, může zvážit využití prostředků nápravy, které mu právní řád dává k dispozici: stížnost na průtahy v řízení podle §164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích, případně žalobu na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.
S ohledem na charakter námitek stěžovatele Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře nesčetněkrát vyzdvihl, že především civilním soudům přísluší, aby, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou stran. Z neochoty či neschopnosti rodičů se dohodnout na péči a styku a navazujícím nesouhlasu s rozhodnutím soudů nelze dovozovat porušení základních práv.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu