ECLI:CZ:US:2023:1.US.3217.22.1
sp. zn. I. ÚS 3217/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelek Ing. Silvie Ježkové a Betty Jedličkové, obou zastoupených JUDr. Zdeňkou Tučkovou, advokátkou, sídlem Sadová 531, Velká Bíteš, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 22 Cdo 3751/2021-755, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 31. srpna 2021 č. j. 59 Co 93/2021-719 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. prosince 2020 č. j. 28 C 147/2017-615, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nadiji Kašpaříkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, tamtéž označeného rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") v části výroku I, jímž se potvrzuje výrok IV v záhlaví specifikovaného rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud"), a výroků II a IV, a konečně i výše uvedeného rozsudku okresního soudu ve výrocích IV, VI a VII. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí je tvrzené porušení jejich základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky.
II.
Shrnutí dosavadního řízení
2. Stěžovatelky se u okresního soudu domáhaly povolení nezbytné cesty k jejich domu přes pozemek vedlejší účastnice s tím, že jsou oprávněny vybudovat na přístupové cestě zámkovou dlažbu (a jsou povinny ji po celou dobu trvání služebnosti udržovat) a oplocení s uzamykatelnými brankami. Okresní soud napadeným rozsudkem jejich žalobě zčásti vyhověl, neboť zřídil v jejich prospěch (resp. ve prospěch každého dalšího vlastníka dotčených pozemků) služebnost práva stezky k pozemku vedlejší účastnice (výrok I), uložil jim povinnost uhradit za povolení služebnosti vedlejší účastnici jednorázovou úplatu (výrok II) a rozhodl, že nejsou povinny vedlejší účastnici nic hradit na odčinění újmy za zatížení služebného pozemku (výrok III). Žalobu zamítl v částech, jimiž se stěžovatelky domáhaly přiznání práva vybudovat na služebném pozemku v rozsahu věcného břemene dlážděnou cestu (výrok IV) a tuto oplotit (výrok V). Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI, VII a VIII).
3. Stěžovatelky i vedlejší účastnice se proti rozsudku okresního soudu odvolaly. Krajský soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že byly naplněny předpoklady pro zřízení nezbytné cesty vedoucí od veřejné komunikace k hlavním vchodových dveřím domu, nikoli však již v rozsahu zajišťujícím přístup k přístavbě v zadní části budovy. Tato přístavba tvoří součást domu, k němuž již stěžovatelky získávají nezbytný přístup zřízením služebnosti práva stezky v rozsahu vedoucím k hlavnímu vchodu; je pak věcí vlastníka, jak svůj dům vnitřně uspořádá. Nelze omezovat vlastnické právo vlastníka služebného pozemku nad rámec nezbytnosti zajištění přístupu k nemovité věci (tj. zde domu), a tím jej nadbytečně zatěžovat; v této souvislosti krajský soud odkázal na požadavek vyplývající z §1029 odst. 2 zákona č. 89/2021 Sb., občanský zákoník. Nezbytnost zřízení cesty k přístavbě není podle něj odůvodněna ani okolností, že obnova vnitřního propojení domu s přístavbou bude vyžadovat stavební úpravy a s tím spojené finanční náklady. Krajský soud proto napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu v části výroku I a ve výroku II tak, že zamítl žalobu v rozsahu týkajícím se zřízení nezbytné cesty k přístavbě v zadní části domu (výrok II rozsudku krajského soudu) a snížil výši úhrady za povolení služebnosti (výrok III rozsudku krajského soudu). Naopak potvrdil rozsudek okresního soudu v části výroku I týkající se zřízení nezbytné cesty od veřejné komunikace k hlavním vchodovým dveřím domu, jakož i ve výrocích III, IV a V (výrok I rozsudku krajského soudu). Konečně rozhodl o nákladech řízení (výroky IV, V a VI rozsudku krajského soudu).
4. Proti rozsudku krajského soudu podaly stěžovatelky dne 30. 11. 2021 dovolání. Jako dovolací důvod v něm uvedly, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení věci a odvolací soud se dopustil hrubé vady řízení spočívající ve změně skutkových závěrů okresního soudu bez provedení dokazování a bez předchozího upozornění. Vylíčily v něm skutkový stav, jenž byl z jejich pohledu pravdivý, včas tvrzený a prokázaný v řízení před soudem prvního stupně. Následně formulovaly tři právní otázky, o něž opřely přípustnost dovolání. První otázka se - zjednodušeně řečeno - týkala závěru o nepřiznání práva na zřízení nezbytné cesty k části budovy, jež je "bez provedení zásadních zásahů" nepřístupná. K té stěžovatelky uvedly, že "pokud má dovolací soud k dispozici přiléhavý judikát odpovídající na shora formulovanou otázku, pak dovolatelky doufají, že vyznívá v jejich prospěch. [...] Dovolání by pro ten případ bylo přípustné z důvodu ust. §237 o. s. ř. proto, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud není v praxi dovolacího soudu žádný judikát použitelný na obdobnou situaci, pak je dovolání podle ust. §237 přípustné z toho důvodu, že právní otázka formulovaná na předchozí straně má být dovolacím soudem posouzena odlišně, než ji vyřešil odvolací soud." Druhá právní otázka zjednodušeně zněla, zda může být součástí výroku o zřízení služebnosti práva stezky i stanovení práva oprávněného upravit povrch způsobem zaručujícím bezpečný přístup. Třetí otázka pak mířila na to, zda takové právo upravit povrch cesty náleží spoluvlastníkům rovným dílem nebo společně a nerozdílně. Ke druhé otázce stěžovatelky uvedly, že doposud nebyla Nejvyšším soudem řešena; přípustnost dovolání v souvislosti s druhou i třetí otázkou následně zdůvodnily tím, že "rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení a dovolacím soudem mají být obě otázky shora nastolené posouzené jinak." Konečně namítaly, že soudy nižších stupňů nesprávně rozhodly o nákladech řízení.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání odmítl. Předně konstatoval, že jeho přípustnost nemohou založit vytýkané "hrubé vady řízení" ani námitky, že krajský soud nesprávně zjistil skutkový stav; jelikož ve vztahu k nim stěžovatelky nevymezily žádnou otázku procesního práva, nemohl se jimi ani zabývat. Vymezení přípustnosti dovolání ve vztahu k první právní otázce podle Nejvyššího soudu významově neodpovídá §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; ze znění zákona "má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak" jasně plyne, že tento předpoklad přípustnosti míří na situace, kdy má být jinak posouzena otázka, kterou již dovolací soud dříve vyřešil, a jde tedy o návrh na odklon od jeho judikatury. Stěžovatelky naproti tomu vznáší požadavek, aby dovolací soud jinak posoudil právní otázky, které nesprávně vyřešil odvolací soud, a ani nespecifikují rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů by se měl nyní odchýlit. Uzavřel, že stěžovatelky řádně nevymezily předpoklady přípustnosti dovolání, jak vyžaduje §241a odst. 2 ve spojení s §237 občanského soudního řádu; v této části je proto dovolání vadné. Nad rámec dodal, že rozhodnutí o povolení nezbytné cesty je konstitutivním rozhodnutím, jež dává soudu široký prostor pro úvahu, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být nepřiměřená; krajský soud přitom zvážil veškeré okolnosti a svůj závěr řádně odůvodnil. K druhé právní otázce Nejvyšší soud konstatoval, že v souvislosti s ní stěžovatelky vymezily dva předpoklady přípustnosti dovolání, jež se navzájem pojmově vylučují. Pokud má být přípustnost dovolání založena na řešení dosud nevyřešené právní otázky, je vyloučeno ji dovozovat z toho, že již vyřešená právní otázka má být posouzena jinak; posledně jmenovaný důvod přípustnosti předpokládá již přijaté řešení k určité právní otázce. Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání není přípustné ani ohledně druhé právní otázky. Nad rámec dodal, že její posouzení nemá pro rozhodnutí význam, a tento svůj závěr odůvodnil. V souvislosti s třetí právní otázkou pak uvedl, že ani tato nezakládá přípustnost dovolání, neboť i zde stěžovatelky požadují, aby ji dovolací soud posoudil jinak, než jak ji posoudil odvolací soud; stěžovatelky proto řádně nevymezily, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konečně konstatoval, že proti výrokům rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení není dovolání objektivně přípustné.
III.
Argumentace stěžovatelek
6. Stěžovatelky předně namítají, že obecné soudy v posuzované věci porušily kogentní ustanovení §118a občanského soudního řádu. V této souvislosti tvrdí, že je okresní soud nepoučil, že neprokázaly své tvrzení o neschůdnosti přístupové cesty k domu, v důsledku čehož jim nebylo přiznáno právo tuto cestu vydláždit. Krajský soud pak podle stěžovatelek změnil hodnocení znaleckého posudku v otázce možnosti propojení domu s jeho přístavbou, aniž s tím stěžovatelky seznámil a aniž je poučil, že tento důkaz nepostačuje k prokázání jejich tvrzení.
7. Následně stěžovatelky velmi obšírně popisují okolnosti předcházející vzniku sporu o zřízení nezbytné cesty k domu, skutkový stav věci, jakož i průběh řízení před obecnými soudy.
8. Konečně vytýkají Nejvyššímu soudu, že nepovažoval ani jednu z jimi nastolených otázek za řádně formulovanou a odůvodněnou. Argumentují, že alternativní vymezení předpokladů přípustnosti se vzájemně nevylučuje a že odmítnutí jejich dovolání pro vady představuje odepření spravedlnosti.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, ústavní stížnost splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
10. V části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměly [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
11. Ve zbývající části je však ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelky nevyčerpaly mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tj. dovolání (k tomu blíže viz následující body tohoto usnesení).
V.
Vlastní posouzení
12. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Takto postupoval i v nynější věci.
13. V projednávaném případě je předně nutno posoudit, za jakých podmínek je Nejvyšší soud oprávněn odmítnout dovolání pro vady spočívající v absenci řádného vymezení předpokladů přípustnosti, jež vyžaduje §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Ústavností takového postupu se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, 460/2017 Sb.), jehož I. výrokem konstatoval, že odmítnutí dovolání pro vady není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neobsahuje-li dovolání vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
14. V odkazovaném stanovisku dospěl Ústavní soud k závěru, že zákonný požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je srozumitelný, přiměřený a sleduje legitimní účel - směřuje ke zvýšení kvality podaných dovolání, a tím i ke zrychlení, zkvalitnění a zefektivnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a k filtraci jeho nápadu. Od advokáta dovolatele se - zjednodušeně řečeno - požaduje, aby se ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí; jeho úkolem je i zvážit, nakolik má podání ve světle relevantní judikatury naději na úspěch. Obligatorní právní zastoupení advokátem v dovolacím řízení podle §241 občanského soudního řádu je přitom garancí vyššího standardu právní pomoci dovolatelům; každý advokát zapsaný v seznamu advokátů vedeným Českou advokátní komorou musí být schopen formulovat relevantní právní otázku a vyjádřit se k judikatuře, která na ni dopadá (výše uvedené i další právní závěry, jež jsou pro posuzovanou věc relevantní, jsou obsaženy zejména v bodech 32 až 42, 45 až 47 a 53 stanoviska).
15. Nejvyšší soud v napadeném usnesení důsledně nerozlišuje mezi odmítnutím dovolání pro absenci obsahové náležitosti, jež spočívá ve vymezení naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a mezi odmítnutím dovolání pro jeho nepřípustnost. Jak přitom Ústavní soud vyslovil ve shora odkazovaném stanovisku, na tomto rozlišování je třeba trvat. Z odůvodnění napadeného usnesení je však z pohledu Ústavního soudu zřejmé, že dle názoru Nejvyššího soudu stěžovatelky nedostály ani u jedné ze tří formulovaných právních otázek své povinnosti řádně uvést, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
16. Po seznámení se s obsahem dovolání dospěl Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud při jeho posuzování nevybočil z mezí ústavnosti.
17. V případě první právní otázky stěžovatelky nespecifikovaly relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se měl krajský soud odchýlit, nýbrž zcela otevřeně přenesly tuto odpovědnost na Nejvyšší soud; pro případ, že by případná judikatura Nejvyššího soudu neexistovala, měla být právní otázka dle jejich názoru posouzena odlišně, než ji vyřešil odvolací soud. Stěžovatelky tak konstruovaly naplnění předpokladů přípustnosti dovolání způsobem, jenž vůbec neodpovídá §237 občanského soudního řádu, což jim Nejvyšší soud zcela oprávněně vytknul.
18. Pokud jde o druhou právní otázku, uvedly ji stěžovatelky slovy, že se jedná o otázku dosud Nejvyšším soudem neřešenou, aby posléze o dva odstavce později výslovně založily přípustnost dovolání na tom, že ji soudy nižších stupňů posoudily nesprávně a tato má být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Stěžovatelky tak podle názoru Ústavního soudu vymezily přípustnost dovolání způsobem, jenž je nesrozumitelný, není vzájemně koherentní a - v neposlední řadě - se opět vymyká variantám stanoveným v §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud nepostupoval nikterak formalisticky, když stěžovatelkami uplatněné předpoklady přípustnosti posoudil tak, že se vzájemně vylučují.
19. I u třetí právní otázky opírají stěžovatelky přípustnost svého dovolání o předpoklad, jenž zákon ve výše uvedeném ustanovení vůbec nepředvídá, což Nejvyšší soud stěžovatelkám srozumitelně vysvětlil.
20. Stěžovatelky, resp. jejich advokátka, si tak evidentně nebyly vědomy, v čem spočívá jejich povinnost vymezit naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Jejich dovolání bylo přitom sepsáno v listopadu roku 2021, tj. v době, kdy již k právní úpravě požadavků na jeho obsah existovala hojná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, včetně výše odkazovaného stanoviska pléna. Stěžovatelkám, resp. jejich advokátce, tak mělo být známo, v jaké podobě mají dovolání podat, aby je Nejvyšší soud projednal. Stejně tak si měly být vědomy, že sám požadavek formulace relevantní právní otázky a vypořádání se s na ni dopadající rozhodovací praxí Nejvyššího soudu není formalistický, nepřiměřený ani samoúčelný; je výrazem snahy o zvýšení kvality dovolání a usnadnění rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu.
21. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud zhodnotil, že závěr Nejvyššího soudu, že stěžovatelky nedostály své povinnosti řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, z jeho pohledu obstojí a napadeným usnesením nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelek.
22. Jelikož stěžovatelky nevyčerpaly své dovolání řádně, je jejich ústavní stížnost v části směřující proti napadeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu nepřípustná (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, výrok II a navazující body 59 a násl.).
23. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu