ECLI:CZ:US:2023:1.US.3218.22.1
sp. zn. I. ÚS 3218/22
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Michalem Zemanem, advokátem se sídlem Praha 5, Plaská 623/5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2022 č. j. 7 To 355/2022-89 a o návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto usnesení, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, Okresního soudu v Litoměřicích, Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejších účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se zamítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2022 č. j. 7 To 355/2022-89 se odmítá.
Odůvodnění:
I
1. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 15. 9. 2022 č. j. 4 T 104/2021-80 bylo rozhodnuto, že se podmíněné odsouzení stěžovatele uložené trestním příkazem téhož soudu ze dne 19. 10. 2021 č. j. 4 T 104/2021-35 ponechává v platnosti, za současného prodloužení zkušební doby o dva roky a stanovení dohledu nad stěžovatelem. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo na základě stížnosti státního zástupce uvedené usnesení Okresního soudu v Litoměřicích zrušeno a nově bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, který mu byl uložen výše uvedeným trestním příkazem Okresního soudu v Litoměřicích, jehož výkon byl původně podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku, přičemž stěžovatel byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
2. Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.
3. Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1, 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II
4. Stěžovatel uvádí, že výše uvedené usnesení Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") bylo ve smyslu §137 trestního řádu oznámeno při veřejném zasedání konaném dne 15. 9. 2022. Podotýká, že státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích podala proti tomuto usnesení blanketní stížnost dne 30. 9. 2022, v níž uvedla, že jí bylo uvedené usnesení doručeno dne 27. 9. 2022 a stížnost odůvodní ve lhůtě pěti pracovních dnů; státní zástupce téhož státního zastupitelství toto odůvodnění stížnosti následně skutečně doplnil. Stěžovatel je přesvědčen, že státní zástupce podal stížnost opožděně. Jestliže jak státní zástupce, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ve svém usnesení odkazovali na nálezy sp. zn. III. ÚS 1542/09 a IV. ÚS 3003/19 a dovozovali z nich, že lhůta k podání stížnosti i státnímu zástupci v uvedeném případě běží až od okamžiku doručení opisu usnesení soudu prvního stupně, stěžovatel to rozporuje s tím, že uvedené nálezy byly interpretovány v rozporu s jejich základním smyslem. Je totiž přesvědčen, že Ústavní soud v uvedených nálezech provedl výklad in favor defensionis, tj. s ohledem na ochranu práva na obhajobu, takže závěry z nich plynoucí nemohou být použity v neprospěch obviněného. Z toho dovozuje, že státnímu zástupci uplynula lhůta k podání stížnosti již 19. 9. 2022. Zdůrazňuje, že obviněnému je třeba poskytnout více práv s ohledem na to, že je laik.
5. Stěžovatel dále namítá, že došlo k porušení jeho práva na poskytnutí času a přípravu obhajoby. Upozorňuje na to, že stížnost státního zástupce (doplněná o odůvodnění) mu byla poskytnuta v pátek 21. 10. 2022, přičemž krajský soud vydal napadené usnesení již v úterý 25. 10. 2022, tedy druhý pracovní den. Tvrdí, že tak neměl žádnou možnost se ke stížnosti vyjádřit. Krajský soud podle něj rozhodl v rozporu se zásadou zákazu reformatio in peius, neboť jeho usnesení bylo jednoznačně v neprospěch stěžovatele. Takový závěr činí s ohledem na to, že mu stížnost byla oznámena pouze dva pracovní dny před rozhodnutím, šlo o mimořádně závažnou záležitost, tedy o jeho osobní svobodu, stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasedání a dospěl k opačnému rozhodnutí než soud prvního stupně. V této souvislosti odkazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 1056/19 a II. ÚS 464/20.
III
6. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že i když byl státní zástupce přítomen při vyhlášení usnesení soudu prvního stupně, z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že lhůta pro podání stížnosti mu plyne od doručení písemného vyhotovení usnesení. Stížnost státního zástupce proto považuje za včas podanou. Potvrzuje, že stížnost státního zástupce včetně jejího odůvodnění byla stěžovateli oznámena dne 21. 10. 2022 a rozhodnuto o ní bylo v neveřejném zasedání dne 25. 10. 2022. Uvádí, že obhájce stěžovatele se ke stížnosti vyjádřil až dne 1. 11. 2022, přičemž před tím nikterak soudu neavizoval svůj záměr se ke stížnosti vyjádřit.
7. Okresní soud se ve svém vyjádření přiklonil k právnímu názoru stěžovatele a tvrdí, že státnímu zástupci běžela lhůta k podání stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně již od jeho oznámení formou vyhlášení. Má za to, že judikatura Ústavního soudu, na kterou státní zástupce ve své stížnosti i krajský soud v napadeném usnesení odkázal, se týká výhradně osoby obviněného. Považuje za nepřípustné, aby byla státnímu zástupci lhůta k podání stížnosti prodlužována stejně jako obviněnému.
8. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné z trestního spisu vedeného ve věci, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
IV
9. Ústavní soud v souladu s ustanovením §44 zákona o Ústavním soudu uvážil, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by to nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení. Nekonání ústního jednání odůvodňuje také skutečnost, že Ústavní soud nepovažoval za potřebné provádět dokazování.
V
10. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem trestního spisu vedeného v dané věci a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
11. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole, anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
VI
12. V posuzované věci se Ústavní soud musel prioritně zabývat otázkou, zda státní zástupce podal stížnost proti výše uvedenému usnesení okresního soudu včas (jak konstatoval v napadeném usnesení krajský soud), anebo opožděně (jak tvrdí stěžovatel). Řešení této otázky přitom závisí na tom, od kterého okamžiku běžela státnímu zástupci lhůta k podání stížnosti, tedy zda již od oznámení usnesení formou vyhlášení při veřejném zasedání (u kterého byla státní zástupkyně přítomna), anebo až od doručení písemného vyhotovení usnesení soudu prvního stupně.
13. V prvé řadě je třeba připomenout, že z ustanovení §137 odst. 1 a 4 trestního řádu nevyplývá žádný rozdíl v otázce způsobu oznamování usnesení obviněnému a státnímu zástupci. To znamená, že jak obviněnému, tak státnímu zástupci se usnesení oznamuje buď jeho vyhlášením v přítomnosti těchto osob, anebo doručením opisu usnesení. Dosavadní judikatura Ústavního soudu vztahující se k této otázce se z pochopitelných důvodů týká pouze případů, kdy šlo o běh stížnostní lhůty obviněného, neboť ten - na rozdíl od státního zástupce - disponuje oprávněním brojit proti rozhodnutím trestních soudů ústavní stížností. Ani z této judikatury však nelze dovodit, že by z hlediska počátku běhu stížnostní lhůty platil pro obviněného a pro státního zástupce jiný režim.
14. Judikatura tohoto druhu se zabývala nejprve usneseními vymezenými v §137 odst. 4 trestního řádu, tj. usneseními, jimiž bylo rozhodnuto o opravném prostředku (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 303/04, III. ÚS 457/05 či III. ÚS 2310/09). Závěry z ní vyplývající jsou formulovány obecně ve vztahu k osobám oprávněným podat stížnost proti tomuto typu usnesení, nikoli specificky ve vztahu k obviněnému. Totéž pak platí o následné judikatuře, která pravidlo o počátku běhu stížnostní lhůty (vážící se až k okamžiku doručení opisu usnesení) vztáhla též na další usnesení, jimiž orgány činné v trestním řízení rozhodují o významných otázkách, typicky právě o zásahu do osobní svobody obviněného, např. v souvislosti s rozhodováním o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1946/22 a judikaturu tam citovanou).
15. Rovněž nálezy sp. zn. III. ÚS 1542/09 a IV. ÚS 3003/19, na které poukazoval ve svém usnesení krajský soud, taktéž řeší otázku počátku běhu stížnostní lhůty sice na základě ústavní stížnosti podávané obviněným, avšak obecně ve vztahu k osobám oprávněným podat stížnost, což nutně zahrnuje i státního zástupce. Např. ve zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 1542/09 Ústavní soud uvedl: "...osobu oprávněnou k podání stížnosti (§142 odst. 1 tr. řádu) proti takovému usnesení v trestním řízení, které je třeba vyhotovovat a doručovat, nelze nutit k podání stížnosti, aniž by se mohla seznámit s písemným vyhotovením usnesení, proti němuž tato stížnost směřuje. Ústavní soud považuje za vhodné zdůraznit, že při vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání soud seznamuje přítomné osoby pouze s výrokem takového rozhodnutí, zatímco jeho důvody sděluje jen rámcově. Teprve v odůvodnění usnesení soud dle jeho konkrétní povahy precizuje svou skutkovou a právní argumentaci."
16. Je tedy zřejmé, že závěr o doručení opisu usnesení coby okamžiku rozhodného pro počátek běhu stížnostní lhůty Ústavní soud ve své judikatuře nedovodil z charakteru práva na spravedlivý (řádný) proces, resp. práva na obhajobu, nýbrž za použití logického a systematického výkladu výše zmíněných ustanovení trestního řádu. Je pochopitelné, že pokud trestní soudy poruší uvedená pravidla ve vztahu k obviněnému, zasahují tím do jeho práva na spravedlivý (řádný) proces a do práva na obhajobu. To však neznamená, že by tato pravidla prospívala výhradně obviněnému, a neplatila vůči státnímu zástupci.
17. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že krajský soud interpretoval citované nálezy v rozporu s jejich základním smyslem. Z těchto nálezů ani náznakem nevyplývá, že by počátek běhu stížnostní lhůty odvíjející se od okamžiku doručení opisu usnesením, jímž je rozhodováno o omezení osobní svobody, představoval jedno z tzv. práv favor defensionis, tedy práv sloužících k vyvážení postavení obviněného. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že státní zástupce a obhajoba mají v trestním řízení postavení zásadně rovnoprávných procesních stran. Zmíněná práva favor defensionis představují toliko zákonem předpokládané výjimky z této zásady (srov. k tomu např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 98 a 194 a 195).
18. Ústavní soud neshledává žádný důvod k tomu, aby v rámci trestního řízení měl obviněný v porovnání se státním zástupcem výhodnější podmínky pro využívání opravných prostředků, např. v otázce počátku běhu lhůty k podání opravných prostředků. Tento závěr se týká i stížnosti proti významným usnesením, např. těm, jimiž je rozhodováno o zásahu do osobní svobody obviněného. Je sice třeba připustit, že rozhodování, v jehož důsledku může dojít k zásahu do osobní svobody obviněného, vykazuje svou mimořádnost primárně právě kvůli svým důsledkům pro jednotlivce, tedy obviněného. Na druhou stranu však nelze přehlížet, že případy, kdy je zvažováno omezení osobní svobody obviněného, jsou zpravidla spojeny i s výrazným veřejným zájmem, typicky na efektivním naplnění účelu trestu. Tento veřejný zájem je v trestním řízení reprezentován státním zástupcem, který tak musí mít k dispozici účinné prostředky pro jeho hájení. To pochopitelně zahrnuje právě i možnost podávání opravných prostředků proti rozhodnutí trestních soudů.
19. Ústavní soud tedy tuto část uzavírá s tím, že krajský soud vyložil relevantní ustanovení trestního řádu a judikaturu Ústavního soudu ústavně konformním způsobem. Pokud tedy posoudil stížnost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích (doplněnou následně státním zástupcem téhož státního zastupitelství) jako včas podanou, nijak tím nezasáhl do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
VII
20. Pokud jde o druhou námitku, lze připustit, že krajský soud pochybil, když stěžovatele s obsahem stížnosti státního zástupce seznámil toliko s minimálním časovým předstihem před vlastním rozhodnutím o této stížnosti, k čemuž navíc došlo v neveřejném zasedání. Jak bylo uvedeno, stížnost státního zástupce byla stěžovateli oznámena v pátek 21. 10. 2022 a rozhodnuto o ní bylo v neveřejném zasedání v úterý 25. 10. 2022. Stěžovatel měl tak fakticky jediný celý pracovní den, aby na stížnost státního zástupce reagoval a nabídl relevantní argumentaci. Stěžovatel sice mohl avizovat stížnostnímu soudu svůj záměr se ke stížnosti státního zástupce vyjádřit, což neučinil, avšak to nic nemění na tom, že stížnostní soud uvedeným postupem neposkytl stěžovateli dostatečný prostor k obhajobě.
21. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že mezi neopominutelné prvky práva na spravedlivý (řádný) proces patří i zásada audiatur et altera pars (budiž vyslechnuta i druhá strana), jež je chápána jako povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníkům řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit jeho rozhodování a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) totiž nejlépe zajišťuje ochranu základních práv; institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu přitom patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. nález sp. zn. III. ÚS 599/14 a judikaturu zde citovanou).
22. Na druhou stranu Ústavní soud stejně tak již mnohokrát konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11 či I. ÚS 1033/18). Měřítko pro rozhodování Ústavního soudu představuje intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda jde o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu.
23. Ústavní soud totiž zásadně posuzuje ústavní konformitu dotčených rozhodnutí orgánů veřejné moci ve spojitosti s řízením, z něhož takové akty vzešly, tj. posuzuje řízení jako celek, a musí za této situace současně též vážit, resp. zkoumat, jak zmíněné porušení procesních práv zkrátilo stěžovatele na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02).
24. Např. ani v případech, kdy trestní soud rozhodoval o blanketní stížnosti, aniž dal stěžovateli dostatečný prostor k jejímu odůvodnění, nepovažoval Ústavní soud vždy za nutné přistoupit ke kasaci rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 880/07, III. ÚS 1248/15, IV. ÚS 3436/15 a I. ÚS 1033/18 či odlišné stanovisko soudkyně Ivany Janů k výroku nálezu sp. zn. I. ÚS 689/05). Ústavní soud v obdobných případech pozorně sledoval, zda konkrétní námitky stěžovatele (obsažené např. v doplněném odůvodnění stížnosti) měly reálný potenciál ovlivnit rozhodnutí soudu (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 494/15 a I. ÚS 2346/14 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1033/18).
25. I v nyní posuzované věci Ústavní soud proto pozorně zvažoval, zda byla v daném případě argumentace stěžovatele, obsažená ve vyjádření jeho obhájce ke stížnosti státního zástupce ze dne 31. 10. 2022, způsobilá ovlivnit rozhodnutí krajského soudu. Obhájce v tomto vyjádření poukazoval na zdravotní problémy stěžovatele, prohlášení osob z jeho okolí, možnost budoucího zaměstnání a bydlení, na lítost stěžovatele nad svým protiprávním jednáním a na řádné vykonání uloženého peněžitého trestu. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že tato argumentace v podstatě představovala jen opakování toho, co stěžovatel deklaroval již v průběhu veřejného zasedání před okresním soudem. Jinak řečeno, šlo o stejné důvody, na základě kterých okresní soud odmítl nařídit výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a ponechal podmíněné odsouzení v platnosti. Ve zbývající části svého vyjádření předložil obhájce argumentaci týkající se údajně opožděného podání stížnosti státním zástupcem, která však pochopitelně nemohla mít vliv na posuzování otázky, zda má být rozhodnuto o nařízení výkonu trestu odnětí svobody (nehledě k tomu, že tato argumentace nebyla správná, jak bylo výše vysvětleno).
26. Krajský soud se k uvedeným okolnostem vyjádřil ve svém usnesení a podrobně je vyhodnotil, přičemž dospěl k závěru, že nemohou převážit nad závažným způsobem, jakým stěžovatel porušil své povinnosti v rámci podmíněného odsouzení. Stěžovatel se totiž ve zkušební době podmíněného odsouzení (uloženého za trestný čin spáchaný v oblasti dopravy) v průběhu necelých dvou měsíců opakovaně dopustil další úmyslné trestné činnosti, opět na úseku dopravy. Krajský soud zdůraznil, že takové chování nelze považovat za ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života stěžovatele, tudíž nemohou být splněny předpoklady pro výjimečné ponechání podmíněného odsouzení v platnosti (srov. č. l. 4 usnesení krajského soudu). Ústavní soud v této souvislosti pro úplnost dodává, že nespatřuje žádný důvod, pro který by měl rozporovat uvedené úvahy krajského soudu a jeho hodnocení rozhodných okolností; ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti žádné takové důvody neuvádí.
27. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud vyhověl stížnosti státního zástupce a přistoupil k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody na základě objektivních důvodů, které byly známy již v řízení před soudem prvního stupně, takže stěžovatel měl široké možnosti, jak se k nim vyjádřit. Taktéž okolnosti a argumentace, které ve své stížnosti uváděl státní zástupce, resp. které do svého vyjádření ze dne 31. 10. 2022 zahrnul obhájce stěžovatele, nepředstavovaly žádné novum oproti tomu, co bylo projednáváno při veřejném zasedání před soudem prvního stupně. Krajský soud svým postupem zároveň nemohl porušit zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu), jak tvrdí stěžovatel, neboť tento zákaz neplatí tehdy, když stížnostní soud ruší usnesení soudu prvního stupně na základě stížnosti podané v neprospěch obviněného, což se stalo i v nyní posuzované věci.
28. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že byť krajský soud svým vadným postupem fakticky omezil možnost stěžovatele reagovat na důvody, o které státní zástupce opřel svou stížnost proti usnesení okresního soudu, z materiálního hlediska takové stěžovatelovo vyjádření ke stížnosti státního zástupce nemělo reálný potenciál ovlivnit rozhodnutí stížnostního soudu. Uvedený postup krajského soudu tedy ve svých důsledcích nelze vyhodnotit jako zásah do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces.
VIII
29. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu a na základě §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. ledna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu