ECLI:CZ:US:2023:1.US.3252.22.1
sp. zn. I. ÚS 3252/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) James Michael Bay, 2) Iain Denis Archer, zastoupených prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1217/2022-134 ze dne 31. 8. 2022, Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 119/2020-93 ze dne 27. 1. 2021 a Městského soudu v Praze č. j. 34 C 52/2019-75 ze dne 16. 9. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Jiřího Štaidla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jimi byla porušena jejich práva na zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Vedlejší účastník (nástupce původního žalobce Ladislava Štaidla) se v řízení u obecných soudů domáhá: 1. určení, že hudba k písni "Hold Back the River", jejímiž autory jsou stěžovatelé, vznikla neoprávněným zpracováním hudby k písni "Pábitelé", jejímž autorem je původní žalobce (určovací nárok); 2. uložení povinnosti stěžovatelům zdržet se nakládání s hudbou písně bez jeho souhlasu (zápůrčí nárok).
3. Stěžovatelé namítají nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů. Mají za to, že je dána příslušnost anglických soudů ve smyslu pravidla stanoveného v čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) ["nařízení Brusel I bis"], podle kterého mohou být osoby obecně žalovány pouze u soudů členského státu, v němž mají bydliště.
4. Městský soudu v Praze ("nalézací soud") napadeným usnesením námitku nedostatku příslušnosti zamítl. Příslušnost českých soudů je podle něj dána na základě alternativního pravidla čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, podle něhož platí, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být rovněž žalována v jiném členském státě ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, a to u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Vrchní soud v Praze ("odvolací soud") napadeným usnesením jednak zamítl návrh stěžovatelů na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie ("SDEU") [výrok I.], dále prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu stran námitky nepříslušnosti potvrdil (výrok II.).
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením jednak odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelů proti výroku I usnesení odvolacího soudu (výrok I.), a dále zamítl dovolání stěžovatelů proti výroku II. usnesení odvolacího soudu (výrok II.). Ohledné námitky nedostatku příslušnosti předně dovodil, že výraz "věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti" uvedený v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel Ibis Soudní dvůr vnímá jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby, jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného a které nesouvisejí se smlouvou. Podle Nejvyššího soudu z judikatury SDEU dále vyplývá, že slovní spojení "místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události" se vztahuje k místu, kde k újmě došlo, ale i k místu příčinné události, v níž má škoda původ. Žalovaný tedy může být podle volby žalobce žalován u soudu jednoho, nebo druhého místa.
6. Nejvyšší soud dále s odkazem na rozsudek SDEU ze dne 22. 1. 2015 ve věci C-441/13 Pez Hejduk proti EnergieAgentur.NRW GmbH uvedl, že v případě neoprávněného zásahu do autorských práv obsahem webových stránek SDEU dovodil, že ačkoli je autorská práva třeba chránit ve všech členských státech, přesto podléhají zásadě teritoriality; mohou být porušena v každém členském státě podle použitelných hmotněprávních předpisů. K projednání žaloby na určení odpovědnosti za škodu je za takové situace příslušný soud členského státu chránícího porušené právo, projevila-li se škoda v důsledku přístupnosti webových stránek v jeho obvodu; takový soud je příslušný pouze k rozhodnutí o újmě způsobené na území jeho státu. Nejvyšší soud dále uvedl, že z rozhodovací praxe SDEU vyplývá, že tzv. určovací nároky ve věcech deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti obecně pod čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis spadají. Případný vyhovující výrok o tzv. určovacím nároku v souvislosti s ochranou autorských práv může být podle konkrétních okolností věci považován za základ pro nápravu pověsti autora; proto na něj lze pohlížet jako na určitou formu zadostiučinění, nikoliv jen na obecný určovací výrok.
7. Ve vztahu k tzv. zápůrčímu nároku podle Nejvyššího soudu z rozhodovací praxe Soudního dvora vyplývá, že soud příslušný podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je oprávněn rozhodovat nejen o náhradě újmy skutečně způsobené majiteli chráněného práva v důsledku jeho porušení, nýbrž také o žalobě na zdržení se zásahu do tohoto práva.
8. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Především stěžovatelé namítají, že jejich práva na spravedlivý proces a zákonného soudce byla porušena chybným určením mezinárodní příslušnosti českých soudů. Byť podle stěžovatelů judikatura SDEU zavedla tzv. princip mozaiky, podle kterého lze v příslušném rozsahu žalovat ve všech státech, v nichž vznikla újma, a dále v plném rozsahu také v tzv. centru zájmů žalobce, žádné z rozhodnutí se netýkalo osobnostních autorských práv. Stěžovatelé mají za to, že v projednávaném případě nejde o autorská práva majetková, nýbrž osobnostní; nejde ani o věc deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti. Podle čl. 7 odst. 2 Brusel I bis by podle stěžovatelů mohl být uplatňován například nárok na vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání díla na území jiného státu než státu původu, to však pouze v rozsahu případné újmy, která mohla vzniknout na území tohoto jiného státu. V projednávané věci však o žádný peněžitý nárok za neoprávněné užití nejde, ale jde o určení, zda dílo vzniklo nebo nevzniklo neoprávněným zpracováním díla jiného. Na tom nic nemění, že při případném neoprávněném užití jiného díla může při každém dalším užití docházet k užití díla původního.
9. Stěžovatelé zdůrazňují, že vedlejší účastník se nedomáhá určení, že jeho dílo je neoprávněně "užíváno", ale že dílo bylo neoprávněně "užito" v okamžiku zpracování; uvedené rozlišení je podstatné, neboť otázka možného neoprávněného zpracování je zcela odlišnou skutkovou i právní otázkou od případného užívání ve zpracované podobě. Zatímco samotné neoprávněné zpracování díla je otázkou autorského práva osobnostního, neoprávněné užití je již otázkou autorského práva majetkového. Byť Nejvyšší soud odkázal v obecné rovině na velké množství judikatury SDEU, neuvedl, na základě kterého rozhodnutí interpretuje pojem "místo, kde došlo nebo může dojít ke škodné události" jako místo, kde újma vznikla, nikoli místo, kde došlo k příčině újmy.
10. Stěžovatelé dále odkazují zejména na rozsudky SDEU ze dne 3. 10. 2013 ve věci C-170/12 Pinckney a ze dne 25. 10. 2011 ve věci C-509/09 eDate Advertising - s tím, že autorské právo osobnostní a všeobecné osobnostní právo nelze směšovat. Právě z rozhodnutí Pinckney podle stěžovatelů vyplývá, že české soudy nejsou oprávněny rozhodovat o určovací žalobě v oblasti autorského práva, neboť by následně byly oprávněny jen k rozhodnutí o dílčím nároku ve vztahu k území České republiky, a nikoli o určovacím nároku nebo o nároku zdržovacím. O možnosti podat určovací žalobu se v rozhodnutí Pickney ani přímo nehovoří; podle stěžovatelů je taková možnost vyloučena již tím, že určovací žaloba ze své podstaty přesahuje možnosti rozhodnutí "pouze" ve vztahu ke státu, kde byla žaloba podána. Závěr Nejvyššího soudu, že na případný vyhovující výrok o určovacím nároku lze pohlížet jako na určitou formu zadostiučinění, stěžovatelé označují za spekulativní.
11. Konečně stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jejich právo na zákonného soudce, neboť v rozporu s tzv. CILFIT výjimkami nepoložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie ("SFEU), i přesto, že ani jedno z citovaných rozhodnutí SDEU přesně nedopadá na řešenou otázku příslušnosti soudů při určovací autorskoprávní žalobě.
12. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými osobami [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelé jsou zastoupeni advokátem.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. K první námitce stěžovatelů stran chybně určené příslušnosti českých soudů Ústavní soud uvádí následující: Způsob aplikace unijního práva jako bezprostředně použitelného práva je primárně v kompetenci obecných soudů [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 56/05 ze dne 27. 3. 2008 (N 60/48 SbNU 873; 257/2008 Sb.), bod 48; či nález sp. zn. I. ÚS 945/20 ze dne 16. 12. 2020, bod 44]. Ústavní soud není další standardní přezkumnou instancí ani ve věcech týkajících se práva EU; v jeho kompetenci je ve smyslu čl. 83 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny posoudit, zda obecné soudy své závěry ohledně pravidel mezinárodní příslušnosti podle nařízení Brusel I bis adekvátně odůvodnily a zda jejich rozhodnutí nevykazují prvky svévole.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč považuje alternativní pravidlo čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis za aplikovatelné i v projednávané věci stěžovatelů. Nejvyšší soud založil své rozhodnutí na třech klíčových závěrech: Zaprvé, z rozhodnutí SDEU ve věcech porušení osobnostních práv obsahem informací zveřejněných na internetových stránkách vyplývá, že podle kritéria damni infecti může údajný poškozený podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis - namísto žaloby na náhradu celé nemajetkové újmy - podat žalobu k soudům každého členského státu, na jehož území je přístupný obsah informace zveřejněné na internetu; tyto soudy jsou však příslušné pouze k rozhodování o újmě způsobené na území členského státu sídla soudu, jemuž je žaloba podána (viz rozsudek ve věci eDate Advertising). Zadruhé, z judikatury SDEU dále vyplývá, že v případě tvrzeného porušení práv souvisejících s autorským právem zaručených členským státem, v němž má sídlo soud, k němuž byla podána žaloba, je tento soud na základě místa, kde se škoda projevila, příslušný k projednání žaloby o určení odpovědnosti za škodu způsobenou na uvedených právech, avšak pouze k rozhodnutí o škodě způsobené na území členského státu soudu (viz rozsudky ve věci Pickney a Pez Hejduk). Zatřetí, podle rozhodovací praxe SDEU platí, že tzv. určovací žaloba, jejímž cílem je nechat určit neexistenci deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, obecně spadá do působnosti čl. 7 bodu 2 nařízení Brusel I bis; podle Soudního dvora je klíčové, zda skutečnosti dotčené v rámci určovací žaloby mohou odůvodnit vazbu se státem, v němž došlo nebo může vzniknout škoda, a to nezávisle na otázce, zda uvedenou žalobu podal údajný poškozený či potenciální dlužník (viz rozhodnutí SDEU ze dne 25. 10. 2012 ve věci C-133/11 Folien Fischer a Fofitec).
16. Byť stěžovatelé izolovaně rozporují jednotlivé body rozhodnutí Nejvyššího soudu, pomíjejí celkovou propojenost dílčích závěrů Soudního dvora, které z jeho judikatury skutečně vyplývají. Stěžovatelé ostatně žádným způsobem nevysvětlují, proč by autorská práva osobnostní měla užívat dalšího speciální režimu určení příslušnosti, který by se měl odlišovat jak od režimu obecných osobnostních práv, tak od režimu majetkových autorských práv. Podle Ústavního soudu v každém případě platí, že právní závěr Nejvyššího soudu o možnosti podřazení tzv. určovací žaloby pod režim čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, není s ohledem na citovanou judikaturu Soudního dvora natolik excesivní, že by umožňoval výjimečný zásah Ústavního soudu do rozhodovací praxe soudů obecných.
17. Napadené rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí i ve vztahu k druhé námitce stěžovatelů o nepodání předběžné otázky. Byť je pravdou, že Nejvyšší soud pouze stroze odkázal na tzv. výjimku acte éclairé, tj. že posuzovaná výkladová otázka je věcně shodná s otázkou již dříve Soudním dvorem zodpovězenou (viz bod 24 napadeného usnesení), jeho odůvodnění podle Ústavního soudu s ohledem na pečlivý rozbor judikatury SDEU z ústavního hlediska obstojí. Jak je uvedeno výše, Nejvyšší soud pravidla mezinárodní příslušnosti stanovená v nařízení Brusel I bis svévolně či - s ohledem na judikaturu SDEU - neudržitelně nevykládal, což Ústavní soud považuje ve věci stěžovatelů za klíčové [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1608/19 ze dne 5. 9. 2019 (N 158/96 SbNU 47); nález sp. zn. II. ÚS 3432/17 ze dne 11. 9. 2018 (N 153/90 SbNU 483)].
18. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, jejich ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu