ECLI:CZ:US:2023:1.US.3315.22.1
sp. zn. I. ÚS 3315/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Kolkové, zastoupené JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem, sídlem Legionářů 947/2b, Praha-Ďáblice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2022 č. j. 20 Cdo 2170/2022-1221, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručená čl. 90, čl. 96 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ochraně vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a spisového materiálu se podává, že Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením ze dne 26. 9. 2022 č. j. 20 Cdo 2170/2022-1221 dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 11. 2021 č. j. 14 Co 373/2021-1071, ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 8. 4. 2022 č. j. 14 Co 373/2021-1130, jako nepřípustné dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatelka se dostatečně nevypořádala s požadavkem přípustnosti dovolání dle §237 občanského soudního řádu, jen uvedla, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky zejména norem procesního práva, kdy v jejím případě došlo k vybočení z ustálené rozhodovací praxe, aniž by uvedla judikaturu, od které se soud odchýlil.
3. V předcházejícím řízení Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 26. 7. 2021 č. j. 67 EXE 435/2016-1031 zamítl návrh povinné stěžovatelky ze dne 21. 3. 2019 na zastavení exekuce (výrok I.) a zamítl návrh stěžovatelky ze dne 4. 10. 2020 na zastavení exekuce (výrok II.) a řízení zastavil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka Nejvyššímu soudu i obecným soudům vytýká, že nereagovaly na tvrzení, že exekuce vedená proti ní byla zapsána v rejstříku exekucí dříve, než byl exekutor jejím provedením pověřen příslušným soudem. Exekutor zahájil exekuci na základě zápisu v rejstříku zahájených exekucí a fakticky ji vykonával až do vydražení nemovitostí. Dle jejího tvrzení bylo celé exekuční řízení vedeno na základě zápisu do rejstříku exekucí, který byl od počátku nicotný. Soudy soustavně opomíjely otázku nesprávné výše příslušenství, které bylo v exekučním řízení vymáháno a související právní moc nalézacího exekučního titulu i porušení dobrých mravů. Soudy popřely legitimní očekávání stěžovatelky, že věc bude posouzena v souladu s principy obecné spravedlnosti.
5. Stěžovatelka také poukazuje na neschopnost splácet plánovaný úvěr, kdy její starobní a vdovský důchod nepostačoval ani na měsíční úrok z úvěru a argumentovala povinností banky zkoumat předem možnosti splácení (např. nález ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. II. ÚS 4129/18, nález ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 702/2020). Stěžovatelka namítala porušení dobrých mravů, ale s touto námitkou se obecné soudy nevypořádaly. V exekučním řízení došlo k exekuci rodinného domku na základě toho, že se stala obětí spoludlužnice, která úvěr čerpala a nesplácela. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadené rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stěžovatelka Nejvyššímu soudu vytýká, že dovolání odmítl jako nepřípustné dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu a nereagoval na jí položenou otázku o povinnosti přezkumu schopnosti splácet plánovaný úvěr a poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu. Tato dovolací námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se jedná o nové skutečnosti, ke kterým nelze v dovolacím řízení přihlížet dle §241a odst. 6 občanského soudního řádu. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu však plyne, že se jí zabývat nemohl, neboť dospěl k závěru, že podané dovolání není podle §237 občanského soudního řádu přípustné, vzhledem k pouhé citaci textu ustanovení a stěžovatelka nevymezila, které z uvedených hledisek považuje za splněné. Stěžovatelka, přestože byla zastoupena advokátem, se dostatečně nevypořádala, když pouze uvedla, že spatřuje přípustnost dovolání dle §237 občanského soudního řádu na vyřešení otázky norem procesního práva, kdy má za to, že v jejím případě došlo k vybočení z ustálené rozhodovací praxe, aniž by uvedla judikaturu, od níž se měl městský soud odchýlit.
9. Vzhledem k tomu, že se daný závěr nejeví Ústavnímu soudu vadným, resp. z hlediska ústavnosti "neudržitelným", nemůže být opodstatněnou ani námitka nevykonatelnosti exekučního titulu. Nadto již městský soud v předcházejících řízeních zamítl návrhy stěžovatelky a vypořádal se s námitkou nicotnosti exekučního titulu a jeho materiální nevykonatelnosti spočívající v tom, že rozhodoval místně nepříslušný soud a exekuční titul nestanoví uložené povinnosti jednoznačně, a dále, že exekutor byl pověřen ve větším rozsahu než by exekučnímu titulu odpovídalo. Stěžovatelka podala opakované totožné návrhy na zastavení exekuce a neuvedla žádné nové skutečnosti oproti předchozím návrhům, proto soud řízení zastavil pro nedostatek podmínek řízení a v odůvodnění srozumitelně důvody vysvětlil v souladu s ustanovením §169 občanského soudního řádu. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, s nimiž se obecné soudy podrobně vypořádaly již ve svých rozhodnutích. Ústavní soud závěry Nejvyššího soudu shledává udržitelnými, na ústavní rovině žádné vady neshledal. Ústavní soud zdůrazňuje, že právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jejímu názoru, když argumentaci rozhodnutími Ústavního soudu neshledal případnou.
10. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky garantovaných ústavním pořádkem, a to Ústavou, Listinou a Úmluvou. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu