ECLI:CZ:US:2023:1.US.335.23.1
sp. zn. I. ÚS 335/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Ivany Bartoškové, zastoupené JUDr. Michalem Stupkou, advokátem, sídlem Družstevní 1395/8, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. října 2022 č. j. 14 Co 170/2022-1077, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Olgy Matlochové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka požádala, aby Ústavní soud její ústavní stížnost projednal přednostně [§39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice jako žalobkyně se podanou žalobou domáhala po stěžovatelce jako žalované zaplacení částky ve výši 8 500 000 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 2. 2014 č. j. 7 C 96/2007-419 byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta a vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení.
4. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 11. 2014 č. j. 14 Co 283/2014-497 rozsudek okresního soudu potvrdil a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení.
5. K dovolání vedlejší účastnice Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2017 č. j. 29 Cdo 1068/2015-523 oba výše uvedené rozsudky obecných soudů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
6. Následně okresní soud rozsudkem ze dne 5. 11. 2021 č. j. 7 C 96/2007-983 žalobu v celém rozsahu zamítl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení.
7. K odvolání vedlejší účastnice krajský soud napadeným usnesením ze dne 11. 10. 2022 č. j. 14 Co 170/2022-1077 výše uvedený rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Stěžovatelka podanou ústavní stížností brojí proti posledně uvedenému kasačnímu usnesení krajského soudu a navrhuje jeho zrušení, neboť má zato, že postupem krajského soudu a jeho rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená základní práva.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a dospěl k závěru, že tomu tak není.
10. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
11. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
12. Stěžovatelka podává ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu, kterým byl zrušen rozsudek okresního soudu, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před okresním soudem probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (včetně prostředků opravných), a teprve po skončení řízení před obecnými soudy, nebude-li spokojena s výsledkem řízení, bude mít stěžovatelka možnost podat novou ústavní stížnost, která by zohledňovala i průběh a výsledky tohoto řízení, které bude před obecnými soudy probíhat. Stěžovatelka tedy doposud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
13. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a tedy nepřípustná.
14. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh nepřípustný.
16. Návrhu stěžovatelky na postup podle §39 zákona o Ústavním soudu, vyhověl Ústavní soud fakticky tím, že o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2023
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj