ECLI:CZ:US:2023:1.US.3377.22.1
sp. zn. I. ÚS 3377/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Wheel of Fortune, s.r.o. se sídlem Bulharská 996/20, Praha 10, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 225, Benešov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022 č. j. 23 Cdo 1506/2022-1080, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2022 č. j. 5 Cmo 114/2021-1019 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2020 č. j. (17) 14 Cm 153/2005-868, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v řízení o zaplacení částky 45 769 767 Kč s příslušenstvím ve věci žalobkyně jmt insol, v.o.s. jako insolvenční správkyně dlužnice Wheel of Fortune, s.r.o. (dále jen "stěžovatelka") proti žalované Brněnské papírny, státní podnik - v likvidaci (dále jen "žalovaná").
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že stěžovatelka v rámci podaného odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 1. 2020 č. j. 14 Cm 153/2005-688, který zamítl její žalobu na zaplacení výše uvedené částky, požádala o osvobození od soudního poplatku z podaného odvolání. Soud prvního stupně usnesením ze dne 4. 6. 2020 osvobození od soudního poplatku nepřiznal, přičemž toto rozhodnutí následně potvrdil odvolací soud.
Krajský soud napadeným usnesením odvolací řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti napadenému usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022 č. j. 23 Cdo 1506/2022-1080 odmítnuto podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř. pro nenaplnění podmínek ust. §237 o. s. ř.
Stěžovatelka argumentuje především tím, že postup krajského soudu a jeho následné rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku ani v dodatečně stanovené lhůtě byl nesprávný, neboť vycházel z nesprávných skutkových zjištění. Krajský soud nevyzval stěžovatelku k úhradě soudního poplatku za odvolání ve věci a nestanovil jí rovněž lhůtu k jeho zaplacení. Z těchto skutečností stěžovatelka dovozuje, že nebyl důvod k zastavení řízení. V souvislosti s problematikou zastavení soudního řízení pro nezaplacení soudního poplatku se stěžovatelka odvolává na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 355/18. Krajský soud vydal potvrzující rozhodnutí, aniž bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku z odvolání, které stěžovatelka podala a doplnila dne 22. 12. 2021. K této žádosti stěžovatelka dále uvedla, že byla založena na jiných skutkových okolnostech, než ta, kterou podala dne 23. 2. 2020.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve vztahu k usnesení dovolacího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Ústavní soud považoval za nutné nejprve posoudit námitky stěžovatelky ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu, a teprve poté se zabývat ostatními napadenými rozhodnutími.
Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť stěžovatelka v něm řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ve smyslu ust. §237 o. s. ř., když pouhé tvrzení, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Stěžovatelka tak podaným dovoláním nenaplnila podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ust. §237 o. s. ř.
Stěžovatelka sice ústavní stížností napadla i výše uvedené usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání, žádné námitky však proti němu nevznáší. Za této situace nezbylo, než ústavní stížnost v části směřující proti usnesení dovolacího soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Dále se Ústavní soud zabýval splněním předpokladů přípustnosti ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím vrchního a krajského soudu. Ústavní soud s odkazem na závěry vyplývající ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 konstatuje, že pokud dovolatel řádně nevymezí, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 o. s. ř., je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka svoji argumentaci opírá, mimo jiné, též o závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 355/18, které však na projednávanou věc nedopadají.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu