ECLI:CZ:US:2023:1.US.3389.22.1
sp. zn. I. ÚS 3389/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Unie obhájců České republiky, z. s. se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2022 č. j. 3 As 414/2021-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 17 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka požádala Českou televizi (dále jen "vedlejší účastnice") podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen "informační zákon"), o tyto informace týkající se pořadu Otázky Václava Moravce (dále též "pořad OVM"): "1) Kolikrát byl do pořadu v období od 1. 1. 2012 do 22. 6. 2017 pozván a) státní zástupce, b) soudce, c) advokát. 2) V kolika případech byl advokát v pořadu přítomný společně se a) státním zástupcem, b) soudcem, c) státním zástupcem a soudcem. 3) Kolik pořadů bylo publikováno k tématům justice, státní zastupitelství, advokacie, trestní řízení a trestní kauzy; jaká byla účast hostů k výše uvedeným tématům z hlediska jejich odborného zařazení (státní zástupce, soudce, advokát, příslušník Policie ČR a další). 4) Kolikrát byli hosty pořadu a) vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová, b) vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan, c) nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, d) předseda České advokátní komory nebo jiný reprezentant této stavovské organizace." Vedlejší účastnice tuto žádost odmítla podle §15 odst. 1 ve spojení s §2 odst. 4 informačního zákona rozhodnutím ze dne 21. 7. 2017 č. j. LP 558/2017. Její generální ředitel rozhodnutím ze dne 8. 9. 2017 č. j. LP 613/2017 zamítl odvolání stěžovatelky a rozhodnutí potvrdil. Jádro odůvodnění těchto rozhodnutí spočívalo v tom, že vedlejší účastnice požadovanou informaci nemá k dispozici a musela by ji vytvořit jako informaci novou.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým (prvním) rozsudkem ze dne 19. 8. 2020 č. j. 10 A 182/2017-28 výše uvedená rozhodnutí zrušil a nařídil vedlejší účastnici, aby ve lhůtě patnácti dnů ode dne právní moci rozsudku informace poskytla stěžovatelce. Tento rozsudek městského soudu Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 12. 11. 2020 č. j. 3 As 288/2020-40 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V pokračujícím soudním řízení poté správní soudy postupně dospěly k závěru, že žádost stěžovatelky o všechny výše uvedené informace vyžadovala vytvoření nové informace ve smyslu §2 odst. 4 informačního zákona, a stěžovatelčinu žalobu ve všech částech zamítly (rozsudky městského soudu ze dne 5. 2. 2021 č. j. 10 A 182/2017-67, Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2021 č. j. 3 As 37/2021-44 a opět městského soudu ze dne 2. 12. 2021 č. j. 10 A 182/2017-122). Kasační stížnost stěžovatelky následně Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl.
Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích výše označených práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu vedlejší účastnice, která odmítla její žádost o výše uvedené informace. Uvádí, že je třeba rozlišovat mezi jednotlivými informacemi. Za vytváření nových informací není podle jejího názoru možné považovat sdělení, kolikrát byly hosty pořadu OVM vrchní státní zástupkyně v Praze, vrchní státní zástupce v Olomouci, nejvyšší státní zástupce a předseda České advokátní komory. Podle stěžovatelky jde v tomto případě o informace, kdy není třeba provádět žádné další zpracování, resp. použít intelektuálně náročné myšlenkové postupy či výkladové metody. Podle jejího názoru jsou tyto osoby zcela jednoznačně určitelné a jde tedy o pouhé mechanické vyhledání a shromáždění údajů. K porušení výše uvedených základních práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup vedlejší účastnice aprobovaly. Soudy se podle stěžovatelky odloučily od reality médií, jejich fungování, reálného provozu a reality veřejné služby.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejného práva, nýbrž je v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Jelikož Ústavní soud nevystupuje v tomto řízení jako "vrcholný" správní soud, nepřísluší mu postup a rozhodnutí povinných subjektů podle informačního zákona přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak to činí Nejvyšší správní soud a tedy fungovat jako další "superrevizní" instance. Ústavní soud tak danou věc v řízení o ústavní stížnosti posuzuje optikou ochrany stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud se v napadeném rozsudku námitkami stěžovatelky opakovaně zabýval a řádně odůvodnil své závěry. Podrobně zrekapituloval stěžejní argumenty ze svého druhého rozsudku v dané věci (č. j. 3 As 37/2021-44). Ty stojí na závěru, že podkladové informace, z nichž je nutné stěžovatelkou požadované informace získat, jsou veřejné, a jedná se tedy o zveřejněné informace ve smyslu §3 odst. 5 informačního zákona. Kasační soud stěžovatelce nepřisvědčil a plně se ztotožnil se svými závěry, závěry městského soudu uvedenými v rozsudku č. j. 10 A 182/2017-122, jakož i závěry vedlejší účastnice. Dodal, že v citovaném rozsudku chápal požadované informace komplexně. Pokud by vedlejší účastnice měla žádosti vyhovět, musela by zkoumat roli, v níž konkrétní fyzické osoby v pořadu OVM vystupovaly. Musela by tedy vytvořit požadovanou analýzu jako informaci novou. Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 3339/20 považuje Ústavní soud za nepřiléhavý, neboť se týká skutkově i právně odlišného případu. V dané věci shledal Ústavní soud porušení čl. 17 Listiny v postupu povinného subjektu, který žádost o informace neodmítl s odkazem na §2 odst. 4 informačního zákona, ale na základě §17 odst. 1 tohoto zákona stanovil pomocí kvalifikovaného odhadu úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu