ECLI:CZ:US:2023:1.US.3413.22.1
sp. zn. I. ÚS 3413/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Borisem Achmedovem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2022 č. j. 30 Cdo 1482/2022-216 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 29 Co 413/2019-155, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu a dále výroku I v záhlaví specifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v části, v níž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 1. 2019 č. j. 20 C 121/2017-117 v rozsahu, v němž obvodní soud částečně zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení náhrady nemajetkové újmy. Tvrzeným důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí je porušení stěžovatelova základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatel byl stíhán pro trestný čin vraždy své matky; během trestního stíhání byl vzat do vazby, v níž strávil celkem 353 dnů. Obžaloby byl následně zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že by spáchal skutek, pro který byl trestně stíhán.
3. V posuzované věci se stěžovatel u obvodního soudu domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), vůči vedlejší účastnici (dále jen "ministerstvo") konstatování porušení svého ústavně zaručeného práva na osobní svobodu a přiznání finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena v souvislosti s jeho trestním stíháním. Za nezákonné omezení osobní svobody po dobu výkonu vazby žádal stěžovatel finanční zadostiučinění celkem ve výši 704 000 Kč; jelikož ministerstvo jeho nárok uspokojilo v částce 353 000 Kč, žalobou se domáhal zaplacení zbývajících 351 000 Kč. Za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného trestního stíhání žádal finanční zadostiučinění ve výši 500 000 Kč; z toho ministerstvo uhradilo částku 60 000 Kč, proto stěžovatel žalobou uplatňoval nárok na zaplacení zbývajících 440 000 Kč. Konečně stěžovatel po ministerstvu požadoval nahradit škodu ve formě ušlého zisku za nerealizovaný výdělek ve výši 160 105 Kč.
4. Obvodní soud vzal za prokázané, že stěžovateli tvrzená nemajetková újma vznikla a je na místě ji kompenzovat finančně, neboť pouhé konstatování porušení práva by bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a hlediskem obecné slušnosti. Při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění se soud zaměřil na povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady do osobnostní sféry stěžovatele. Konstatoval, že stěžovatel byl stíhán pro závažný trestný čin vraždy. O trestním stíhání vědělo jeho široké okolí, neboť žil v malém městě s nízkou mírou anonymity a jeho případ byl hojně medializován. Stěžovatel původně pracoval jako pedagog v zařízení volnočasových aktivit pro děti a jeho trestní stíhání se proslechlo i do jeho pracovního prostředí. Rodina a přátelé stěžovatele podporovali a věřili v jeho nevinu. Při stanovení výše finančního zadostiučinění za vykonanou vazbu ke všem shora uvedeným okolnostem obvodní soud přihlédl a dospěl k celkové částce ve výši 357 500 Kč; jelikož ministerstvo již dříve uhradilo 353 000 Kč, uložil mu obvodní soud povinnost doplatit částku 4 500 Kč. Při stanovení výše finančního zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání obvodní soud - ve snaze zabránit duplicitnímu odškodnění - přihlédl k okolnosti, že takřka po celou dobu byl stěžovatel stíhán vazebně a dopady do osobnostní sféry již byly zohledněny při stanovení odškodnění za vazbu. Za přiměřené pak označil zadostiučinění ve výši 66 000 Kč, jež už ministerstvo stěžovateli uhradilo. Nárok na ušlý zisk stěžovateli přiznal v plné výši. Obvodní soud proto rozsudkem blíže specifikovaným v bodě 1 tohoto usnesení zamítl stěžovatelovu žalobu na vyslovení porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu (výrok I), uložil ministerstvu zaplatit stěžovateli částku 164 605 Kč s příslušenstvím (výrok II) a ve zbývající části - co do částky 786 500 Kč - žalobu zamítl (výrok III); konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV až VI).
5. Výrok III a navazující nákladové výroky IV až VI napadl stěžovatel odvoláním, v němž namítal, že výše finančního zadostiučinění stanovená obvodním soudem není přiměřená utrpěné újmě. Zdůraznil, že v důsledku trestního stíhání byla narušena jeho osobní čest a dobrá pověst, ztratil zaměstnání pedagogického pracovníka, na něž se připravoval, narušeny byly i jeho sociální vazby, včetně vazeb rodinných, a byl nucen se odstěhovat do zcela jiného místa; negativní dopady na jeho pověst přetrvávají dodnes a navzdory zproštění obvinění se mu nedaří najít uplatnění na obdobné pozici v oblasti dětské pedagogiky. Městský soud shledal odvolání částečně důvodným. Vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu a jeho právní hodnocení mírně zkorigoval. Konstatoval, že kromě věku stěžovatele, předchozí bezúhonnosti, ztráty zaměstnání, poškození dobré pověsti v místě bydliště a masivního zásahu do pověsti v rodině, přihlédl i k okolnostem trestného činu, pro který byl stěžovatel stíhán. Tím je totiž vražda vlastní matky, jež představuje obzvláště zavrženíhodný trestný čin; přestože byl stěžovatel obvinění zproštěn, stigma trestního stíhání si nepochybně ponese navždy. Městský soud proto určil přiměřeným finanční zadostiučinění za trestní stíhání ve výši 200 000 Kč, z čehož ministerstvo již uhradilo 66 000 Kč; stěžovateli proto přiznal dalších 134 000 Kč. I u posouzení přiměřeného zadostiučinění za výkon vazby akcentoval městský soud věk stěžovatele, jeho beztrestnost a dosavadní dobré rodinné zázemí, jež vlivem omezení osobní svobody utrpělo. Za přiměřenou proto považoval kompenzaci ve výši 706 000 Kč; nad rámec ministerstvem plněných 353 000 Kč a obvodním soudem přiznaných 4 500 Kč proto stěžovateli přiznal dalších 348 500 Kč. Napadeným rozsudkem pak městský soud rozhodl, že se rozsudek obvodního soudu ve výroku III mění tak, že ministerstvo je povinno zaplatit stěžovateli 480 500 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku se potvrzuje (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti ministerstva nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok II) a změnil výroky o povinnosti k náhradě nákladů řízení státu (výrok III).
6. Nákladový výrok II napadeného rozsudku městského soudu zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 799/20 (N 162/101 SbNU 129) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Městský soud následně o nákladech řízení znovu rozhodl usnesením ze dne 14. 12. 2020 č. j. 29 Co 413/2019-200.
7. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Konstatoval, že přípustnost dovolání nezakládá pouhý nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění. Stanovení formy a výše zadostiučinění je primárně úkolem soudu prvního stupně, jehož názor podléhá přezkumu odvolacího soudu; dovolací soud se výslednou částkou zabývá až tehdy, pokud by byla s ohledem na aplikaci relevantního ustanovení zákona zcela zjevně nepřiměřená, což v posuzované věci není. K námitce stěžovatele, že městský soud nepřihlédl k dopadům trestního stíhání do jeho osobní sféry, pověsti, dosavadního způsobu života a profese, Nejvyšší soud konstatoval, že městský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přihlédl i k následkům způsobeným v osobnostní sféře stěžovatele; své úvahy pak odůvodnil v bodech 26 a 27 napadeného rozsudku a promítl je i do výše přiznaného zadostiučinění. Námitky stěžovatele, že trestní stíhání bylo zahájeno bezdůvodně a policejní orgán postupoval při shromažďování důkazů nesprávně, Nejvyšší soud odmítl, neboť se opírají o jiný skutkový základ, než ze kterého vycházel městský soud.
III.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy při posuzování přiměřenosti výše náhrady nemajetkové újmy vzniklé mu v důsledku nezákonného trestního stíhání odchýlily od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť řádně nezohlednily dopady trestního stíhání do jeho osobnostní sféry, pověsti a profesního i soukromého života. Zdůrazňuje, že vlivem trestního stíhání pozbyl zaměstnání pedagogického pracovníka a nedaří se mu v oboru uplatnit; jeho profese jej přitom naplňovala a dlouho pro ni získával potřebnou kvalifikaci. V důsledku trestního stíhání taktéž utrpěly jeho rodinné vztahy, včetně vztahu partnerského.
9. Dále stěžovatel argumentuje, že jeho trestní stíhání bylo zahájeno zcela bezdůvodně na podkladě nedostatečných důkazů a navzdory tomu, že s policejním orgánem spolupracoval. Policejní orgán dle jeho názoru závažně pochybil při shromažďování důkazů, neboť zcela rezignoval na svou povinnost obstarávat důkazy svědčící v neprospěch i ve prospěch obviněného za účelem objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Výše uvedené okolnosti pak obecné soudy při posuzování výše nároku na přiměřené zadostiučinění nevzaly řádně do úvahy.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
V.
Vlastní posouzení
11. V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud - jako soudní orgán ochrany ústavnosti - povinen vždy nejprve zkoumat, zda napadenými rozhodnutími či jinými zásahy orgánů veřejné moci vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů, a zda jsou tedy ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak je tomu i v nynějším případě.
12. Ústavní soud se předně neztotožňuje s námitkami stěžovatele stran nezohlednění dopadů trestního stíhání do jeho osobnostní sféry a profesního života. Jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku, městský soud při svých úvahách o přiměřené výši finančního zadostiučinění zohlednil, nakolik zásadní dopad mělo trestní stíhání stěžovatele na jeho život, jenž se vlivem této události takřka otočil vzhůru nohama. Při stanovení přiměřené výše kompenzace za nezákonné trestní stíhání - která byla oproti částce přiznané obvodním soudem významně navýšena - vzal městský soud v potaz okolnosti, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje; to je patrné i z výčtu v bodě 26 rozsudku. Stejně tak je městský soud zohlednil i při posuzování přiměřeného zadostiučinění za výkon vazby, které ostatně přiznal stěžovateli v plné výši.
13. Ústavní soud si v napadeném rozsudku městského soudu povšiml nesrovnalostí ve výpočtech, na něž částečně upozornil i Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Zaprvé městský soud v odůvodnění svého rozsudku přiznal finanční zadostiučinění za výkon vazby v částce vyšší, než kolik požadoval sám stěžovatel; konkrétně celkem 706 000 Kč namísto požadovaných 704 000 Kč. Do výroku rozsudku se však tato zřejmá chyba v počtech nepromítla, neboť tam stanovená částka odpovídá rozdílu do 704 000 Kč. Zadruhé pak městský soud chybně provedl dopočet finančního zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání do částky 200 000 Kč, kterou považoval za přiměřenou. Stěžovateli přisoudil dodatečných 134 000 s odůvodněním, že ministerstvo na tento nárok již dříve uhradilo 66 000 Kč; ministerstvo však ve skutečnosti uhradilo jen 60 000 Kč. Městský soud tak stěžovateli fakticky přiznal zadostiučinění pouze ve výši 194 000 Kč namísto avizovaných 200 000 Kč. Jelikož tento rozdíl není v poměru k celkové částce natolik materiální, aby způsobil zjevnou nepřiměřenost přiznaného zadostiučinění, nemůže z pohledu Ústavního soudu přivodit neústavnost napadeného rozhodnutí. Konec konců je nutno podotknout, že sám stěžovatel tuto nesrovnalost ani nenamítá.
14. Pokud jde o okruh námitek stran pochybení policejního orgánu při shromažďování důkazů, lze přisvědčit Nejvyššímu soudu, že tomu skutková zjištění městského soudu nenasvědčují. Skutkové závěry městského soudu (resp. obvodního soudu) přitom z hlediska ústavně právních požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí obstojí.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to pro její zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu