ECLI:CZ:US:2023:1.US.3414.22.1
sp. zn. I. ÚS 3414/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti SERVIS OIL s.r.o., se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2022 č. j. 3 Afs 97/2020-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Celní úřad pro Středočeský kraj (dále jen "první vedlejší účastník") doměřil stěžovatelce dvaceti pěti dodatečnými platebními výměry ze dne 29. 11. 2016 a pěti dodatečnými platebními výměry ze dne 2. 12. 2016 spotřební daň z minerálních olejů za zdaňovací období říjen 2011 až březen 2014 a současně jí uložil povinnost uhradit penále z dodatečně vyměřené daně v souhrnné výši přesahující 78,5 milionů Kč. Dále první vedlejší účastník třemi platebními výměry ze dne 7. 12. 2016 vyměřil stěžovatelce nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů za zdaňovací období duben 2014, květen 2014 a srpen 2014 ve výši 0 Kč. Proti uvedeným rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání, která Generální ředitelství cel (dále jen "druhý vedlejší účastník") prostřednictvím třiceti tří rozhodnutí ze dne 18. 8. 2017 zamítl. Stěžovatelka se následně prostřednictvím žaloby, kterou Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") vedl pod sp. zn. 48 Af 22/2017, domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 8. 2017. První vedlejší účastník dále platebním výměrem ze dne 5. 6. 2017 vyměřil stěžovatelce za zdaňovací období červenec 2015 nárok na vrácení spotřební daně z minerálních olejů ve výši 9 570 Kč. Odvolání, které stěžovatelka proti tomuto platebnímu výměru podala, druhý vedlejší účastník zamítl rozhodnutím ze dne 5. 12. 2017. Stěžovatelka se žalobou domáhala i zrušení tohoto rozhodnutí ze dne 5. 12. 2017; krajský soud žalobu v této věci vedl pod sp. zn. 48 Af 39/2017.
Krajský soud rozsudkem ze dne 28. 2. 2020 č. j. 48 Af 22/2017-371 rozhodl o spojení věcí vedených pod sp. zn. 48 Af 22/2017 a 48 Af 39/2017 ke společnému projednání (výrok I.). Výrokem II. zrušil celkem osmnáct rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka ze dne 18. 8. 2017, jež se vztahovala ke zdaňovacím obdobím od ledna 2013 do května 2014 a k srpnu 2014, ve zbytku žaloby zamítl (výrok III). Zamítnutí žaloby se vztahovalo na celkem patnáct rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka ze dne 18. 8. 2017 a na jeho rozhodnutí ze dne 5. 12. 2017. Proti výroku III. rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl.
Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejího práva na spravedlivý (řádný) proces mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu, který nesprávně zhodnotil řádně provedené důkazy a zamítl její návrh na provedení dalšího důkazu spočívajícího v místním šetření (kontrole) veškerých odběrných míst. Podle názoru stěžovatelky jí tímto postupem Nejvyšší správní soud fakticky znemožnil prokázat jí uváděná tvrzení a neprovedením navrženého důkazu došlo k porušení zásady materiální pravdy. Stěžovatelka dále tvrdí, že postupem správních orgánů, které náhle a neodůvodněně změnily výklad §56 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních (dále jen "zákon o spotřebních daních"), došlo k porušení zásady legitimního očekávání. K porušení výše uvedeného základního práva mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup správních orgánů aprobovaly.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejného práva, nýbrž je v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Jelikož Ústavní soud nevystupuje v tomto řízení jako "vrcholný" správní soud, nepřísluší mu postup a rozhodnutí správních orgánů přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak to činí Nejvyšší správní soud a tedy fungovat jako další "superrevizní" instance. Ústavní soud tak danou věc v řízení o ústavní stížnosti posuzuje optikou ochrany stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod.
Námitky stěžovatelky směřují k provádění a hodnocení důkazů v daňovém řízení a navazujícím soudním řízení správním. Jak se podává z právě uvedeného, řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před správními soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění správními soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu se zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci ostatních soudů. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
K tomu však v daném případě nedošlo. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly tvrzené ústavně zaručené základní právo stěžovatelky. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné. Závěry jím vyslovené nemají excesivní povahu. Nejvyšší správní soud vyšel z dostatečných skutkových zjištění, rozhodoval nestranně, s námitkami stěžovatelky se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními zákona o spotřebních daních. Jeho závěry včetně odůvodnění neprovedených důkazních návrhů dostatečně vysvětlil. Odůvodnění rozhodnutí je srozumitelné a přesvědčivé. Ústavní soud tudíž souhlasí s Nejvyšším správním soudem, že neprovedení navrženého důkazního prostředku bylo řádně odůvodněno a v daném ohledu tak k porušení stěžovatelčiných základních práv nedošlo.
Ústavní soud konstatuje, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné věci, a především vymezením stížnostních námitek, v rozhodném smyslu zcela identifikuje s námitkami obsaženými v jiných ústavních stížnostech téže stěžovatelky v obdobných právních věcech, které Ústavní soud již dříve svými usneseními sp. zn. IV. ÚS 3248/21 a II. ÚS 1154/22 odmítl jako zjevně neopodstatněné. Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v dané věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovatelce známa, a proto postačí na ně toliko odkázat.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu