ECLI:CZ:US:2023:1.US.3524.22.1
sp. zn. I. ÚS 3524/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Dany Bezstarostové, Václava Lávičky a Evy Tlusté, zastoupených JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem Národní 43, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022 č. j. 24 Co 144/2022-301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to co do výroků o náhradě nákladů soudního řízení (výrok II. a III.).
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Rakovníku určil, že v rozhodnutí specifikovaný pozemek byl k datu 13. 11. 2010 ve společném jmění manželů Lávičkových. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §150 o. s. ř. a žalobcům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozhodnutí podaly obě strany řízení odvolání. Žalobci své odvolání v průběhu řízení vzali zpět a odvolací soud řízení o odvolání žalovaných zastavil. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, náklady řízení ve výši 63 422,40 Kč. Náhradu nákladů odvolacího řízení žalobcům nepřiznal.
Stěžovatelé (žalobci) v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, které se týkají nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Rozhodnutí o nákladech řízení před soudem prvního stupně vytýkají, že soud sice uzavřel, že nejsou dány předpoklady pro moderaci nákladů řízení, zároveň však dospěl k závěru, že odměna advokáta svou výší neodpovídá spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky. Přiměřenou výši odměny advokáta pak stanovil na částku 35 000 Kč, aniž by k tomu provedl jakékoliv důkazy a odkázal na konkrétní ustanovení zákona. Fakticky tak přistoupil k moderaci nákladů řízení. Soud měl přihlédnout ke skutečnostem, které stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti. Soud pochybil, když odepřel aplikaci §8 odst. 1 a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ("advokátní tarif") a při určení tarifní hodnoty nezohlednil obvyklou cenu předmětného pozemku ke dni započetí úkonu právní služby. Rozhodnutí soudu o nákladech odvolacího řízení stěžovatelé vytýkají, že i zde došlo k nesprávné aplikaci advokátního tarifu. Soud navíc z důvodů zvláštního zřetele hodných žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Odvolací soud přiznal stěžovatelům náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Pro určení výše odměny za zastupování advokátem je rozhodné ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud určí výši odměny podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem; jde-li však o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147, §149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu, postupuje se podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (advokátní tarif). Vyhláška č. 484/2000 Sb., která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 zrušena, ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř. však nebylo nijak dotčeno. Závěr, že přiznané náklady řízení nemohou být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu - z něhož vycházel i nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12) - lze vztáhnout nejen na případy, kdy odměna advokáta byla stanovena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Je třeba z něj vycházet i tehdy, pokud má být na stanovení odměny advokáta aplikován advokátní tarif. V takovém případě pak soud určí odměnu za zastupování advokátem ve smyslu §136 o. s. ř. podle své úvahy. Výsledná sazba musí být přiměřená povaze a okolnostem projednávané věci a musí odpovídat složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem (srov. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2038/2017, 21 Cdo 2138/2017, 21 Cdo 2829/2015 a další). Soud musí svůj závěr náležitě odůvodnit. Tak se tomu stalo i v posuzovaném případě a takovému postupu soudu nemůže Ústavní soud z ústavního hlediska nic vytknout.
Vytýkají-li stěžovatelé soudu, že dospěl k tomuto rozhodnutí, aniž by provedl jakékoliv důkazy a odkázal na konkrétní znění právních předpisů nebo judikatury, je k tomu třeba říci, že soud vycházel ze skutečností zjištěných v průběhu řízení a stejně tak odkázal na relevantní ustanovení o. s. ř. i advokátního tarifu. Skutečnosti, které uvádějí stěžovatelé, a ke kterým měl soud podle nich přihlédnout, nejsou pro určení přiměřené výše odměny advokáta relevantní. Nelze ani souhlasit s názorem stěžovatelů, že byť soud došel k závěru, že není důvod pro moderaci nákladů řízení před soudem prvního stupně, tuto moderaci fakticky provedl. Pro snížení výše odměny advokáta jsou totiž rozhodné jiné okolnosti, než je tomu v případě moderace podle §150 o. s. ř. (k tomu srov. sp. zn. 21 Cdo 2038/2017).
Jde-li o stanovení výše odměny právního zastoupení za jeden úkon právní služby, soud došel k závěru, že pro určení tarifní hodnoty je rozhodná cena věci ke dni, k němuž má být právo k věci určeno a hodnota věci tedy nemůže být v daném případě spolehlivě zjištěna. Pro určení výše tarifní hodnoty proto aplikoval §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Se stěžovateli lze souhlasit, že při aplikaci §8 odst. 1 advokátního tarifu je pro určení tarifní hodnoty rozhodná obvyklá cena předmětného pozemku ke dni započetí úkonu právní služby. Na výsledné úvahy soudu to však nemá vliv. Hodnotu věci by totiž bylo v daném případě možné určit pouze s nepoměrnými náklady a obtížemi a soud by i v takovém případě aplikoval výše uvedená ustanovení advokátního tarifu. Hodnota nemovitosti, k níž mělo být určováno vlastnické právo, nebyla v řízení dosud prostřednictvím dokazování zjišťována a dokazování k hodnotě nemovitosti by tak bylo prováděno pouze z důvodu stanovení tarifní hodnoty pro výpočet náhrady nákladů řízení. I v situaci, kdy mají stěžovatelé zpracovaný znalecký posudek určující obvyklou cenu nemovitosti ke dni započetí úkonu právní služby, by bylo v dané věci nutné provádět dokazování a hodnota nemovité věci by tak byla zjistitelná pouze s nepoměrnými náklady, průtahy a obtížemi.
Z ústavní stížnosti navíc není zcela zřejmé, k jakému dni je znaleckým posudkem cena nemovité věci určena, neboť stěžovatelé uvádějí, že obvyklá cena nemovitosti je v něm určena ke dni sepisu žaloby, na jiném místě však z tvrzení stěžovatelů vyplývá, že si nechali zpracovat znalecký posudek pro stanovení obvyklé ceny předmětného pozemku ke dni úmrtí Anny Lávičkové. Jestliže v poměrech souzené věci nebylo možno bez obtíží zjistit hodnotu předmětného pozemku, byl soud povinen vyjít z tarifní hodnoty uvedené v §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu (srov. i rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 269/16 nebo 30 Cdo 1021/2015). V daném případě navíc nelze odhlédnout od toho, že soud shledal i na základě takto nastavené tarifní hodnoty výši odměny advokáta nepřiměřenou.
Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí i pro rozhodování soudů podle ustanovení §150 o. s. ř. Je zásadně věcí civilního soudu, aby uvážil, zda dané ustanovení, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, aplikuje či nikoliv (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02 a I. ÚS 389/05). Při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení podle ustanovení §150 o. s. ř. je třeba mít na zřeteli, že předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím se posuzují samostatně. Co se týče nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení, odvolací soud dostatečně odůvodnil, v čem spatřuje důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při rozhodování o výši odměny právního zastoupení za jeden úkon právní služby řídily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu