ECLI:CZ:US:2023:1.US.3538.22.1
sp. zn. I. ÚS 3538/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Gawronem, LL.M., advokátem, sídlem Drtinova 557/10, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2022 č. j. 30 Cdo 2828/2022-286 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2022 č. j. 36 Co 411/2021-240, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 2 400 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Obvodní soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2021 č. j. 26 C 58/2020-178 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 400 000 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části žalobu zamítl. Obvodní soud shledal přiměřeným zadostiučiněním celkem 500 000 Kč (100 000 Kč vedlejší účastnice již dříve zaplatila). Trestní řízení trvalo 3 roky a 1 měsíc, šlo o trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti (při výkonu činnosti radního města P.) s hrozícím šestiměsíčním trestem odnětí svobody. Stěžovatel zažíval neustálý stres, obával se o své podnikání ve zbrojařském průmyslu, trestní řízení negativně ovlivnilo jeho rodinný i pracovní život a jako válečný veterán již měl určité společenské postavení. Stěžovatel tehdy byl a nyní je politikem a trestní věc byla medializována, což intenzitu zásahu umocnilo. V době trestního řízení onemocněl rakovinou. Spoluobviněným ve stejné trestní věci sice obvodní soud v jiných řízeních přiznal částku podstatně nižší, stěžovatel je však "mezi nimi osobou výjimečnou".
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem k odvolání vedlejší účastnice změnil uvedený rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá. Pro městský soud bylo rozhodné zejména srovnání s odškodněním, které obdrželi spoluobvinění, ve výši 80 000 Kč; jejich trestní řízení bylo vedeno pro týž trestný čin a trvalo srovnatelně dlouho, všichni spoluobvinění byli osobami veřejně činnými a dosud byli bezúhonní. Obvodní soud sice v odůvodnění rozsudku uvedl, že je třeba podobnosti věcí zohlednit, ale konkrétně je však do rozhodnutí nepromítl. Městský soud shledal, že u stěžovatele nejsou natolik výjimečné okolnosti opodstatňující výrazně vyšší odškodnění než v uvedených věcech. Stěžovatel byl v průběhu trestního řízení zvolen do Poslanecké sněmovny, nešlo proto o likvidaci jeho politické kariéry (a contrario nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 417/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zájem médií lze zohlednit toliko u excesivních výroků orgánů činných v trestním řízení, k čemuž zde nedošlo. Stejně tak není rozhodné, jak "nekvalitně" orgány činné v trestním řízení postupovaly, protože o jejich pochybení jde u odškodnění za nezákonné trestní stíhání vždy. Kromě toho, postup rozhodujících osob v trestní věci stěžovatele byl předmětem projednání kárných žalob bez konstatovaného kárného provinění. Obavy stěžovatele o ztrátu živobytí nebyly opodstatněné, protože kvalifikace skutku neměla vliv na existenci jeho oprávnění k podnikání se zbraněmi a střelivem.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele zčásti pro vady a zčásti, neboť je neshledal přípustným. Za nesplňující náležitosti dovolání označil Nejvyšší soud tvrzení stěžovatele, že městský soud nesprávně vycházel z rozhodnutí, která stěžovateli nemohla být známa, a že se městský soud nevypořádal adekvátně s některými tvrzeními. Stěžovatel zde nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání; neuvedl, od které rozhodovací praxe se zde měl městský soud odchýlit. Námitky stěžovatele, že by se bez trestního stíhání stal krajským zastupitelem a že trestní stíhání se vedlo "excesivním způsobem", jsou ve svém důsledku skutkového charakteru, a proto v dovolacím řízení nepřípustné.
5. Nejvyšší soud zdůraznil, že určení výše zadostiučinění se v dovolacím řízení přezkoumá jen při excesech, což není případ stěžovatele. Obecné soudy se řádně zabývaly individuálními okolnostmi věci. Obecně neplatí, že nezákonné trestní stíhání osoby veřejně činné opodstatňuje bez dalšího zvýšení zadostiučinění (srov. rozsudek ze dne 21. 10. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3858/2013). Přiměřené bylo poměřování věci s věcmi spoluobviněných, protože byly srovnatelné a městský soud oproti nim nakonec přiznal stěžovateli částku vyšší. Stěžovatel přiléhavější rozhodnutí nepředložil a nepředkládá. Trestní stíhání nemělo negativní vliv na politickou kariéru stěžovatele, protože byl ještě v době trestního stíhání zvolen do Poslanecké sněmovny a nedošlo k likvidaci jeho kariéry. Medializaci věci nelze bez dalšího přičítat k tíži státu (srov. např. rozsudek ze dne 2. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 1141/2018). Napadený rozsudek není překvapivý, protože městský soud vycházel z odvolání vedlejší účastnice.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel nesouhlasí s výší zadostiučinění přiznanou mu obecnými soudy za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Tvrdí, že jeho věc je srovnatelná s věcí řešenou nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 3271/20, což Nejvyšší soud nereflektoval. Jeho dovolání splňovalo formální náležitosti. Stěžovatel hodlal zejména upozornit na rozpor napadeného rozsudku městského soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, protože městský soud upozadil dopady trestního stíhání do osobnostní sféry stěžovatele. V tomto směru stěžovatel rovněž poukázal právě na nálezy sp. zn. III. ÚS 3271/20 a sp. zn. II. ÚS 417/21, v nichž Ústavní soud zdůraznil požadavek na individualizované posouzení každé věci, a aby výše odškodnění zásadně odpovídala způsobené újmě. Stěžovatel dále tvrdí, že splnil formální náležitosti dovolání co do tvrzení o nepřípustném tzv. překvapivém rozhodnutí městského soudu a porušení zásady kontradiktornosti řízení tím, že městský soud vycházel z rozhodnutí, jejichž znění stěžovateli nebyla známa, stejně jako u dalších dovolacích důvodů (viz dále).
7. Stěžovatel dále namítá, že vedlejší účastnice v průběhu řízení odkazovala na rozhodnutí v odškodňovacích řízeních spoluobviněných, jejichž obsah však stěžovateli nemohl být znám. Požadavek na obdobné rozhodování v obdobných věcech je sice legitimní, avšak je třeba, aby postup respektující tyto zásady nebyl v rozporu se zákazem tzv. překvapivých rozhodnutí, resp. právem stěžovatele účinně argumentovat k rozhodným skutkovým a právním okolnostem. Vedlejší účastnice nepřednesla konkrétní tvrzení, ani důkazní návrhy, nýbrž toliko odkazovala na rozhodnutí, která sama ze své úřední činnosti znala, avšak stěžovatel nikoli. Stěžovatel sice v řízení před městským soudem získal některá tato rozhodnutí žádostí o informace, avšak vedlejší účastnice u jednoho rozhodnutí uvedla chybnou spisovou značku a některé důležité části rozhodnutí byly začerněny. Ve svém důsledku jde o to, že v odkazovaných věcech byla situace spoluobviněných jiná, protože stěžovatel utrpěl závažnější zásahy do soukromého a rodinného života.
8. Stěžovatel dále tvrdí, že městský soud nedostatečně zdůvodnil svůj závěr o neopodstatněných obavách stěžovatele o podnikání; formulace "je zřejmé, že ..." není řádným odůvodněním. Kromě toho, městský soud odmítl zohlednit, jak nesprávně orgány činné v trestním řízení postupovaly ve věci stěžovatele, což odporuje nálezu sp. zn. III. ÚS 3271/20 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, protože z nich plyne povinnost zvážit, zda bylo trestní stíhání zahájeno zjevně bezdůvodně či s cílem poškodit. V nyní posuzované věci státní zástupkyně ignorovala argumenty obhajoby a posléze byl vydán nepřípustný "automatický" trestní příkaz. Dále stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nezohlednily, že byl "tváří procesu"; medializace věci má vést k vyššímu odškodnění. Nejvyšší soud v tomto směru nesprávně použil závěry svého rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1141/2018, protože v něm šlo o odškodnění za výroky médií, nikoli zvýšení odškodnění jako v nyní posuzované věci. Konečně stěžovatel tvrdí, že se městský soud nevypořádal s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 417/21, ignoroval, že byl stěžovatel do Poslanecké sněmovny zvolen až více než rok po zahájení trestního stíhání, a že nesprávně vyhodnotil, že stěžovatel je jako veřejný činitel nucen snášet větší míru veřejné kontroly, což vedlo k omezení náhrady újmy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Nejvyšší soud sice zčásti odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele pro vady spočívající v tom, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti některých dovolacích námitek, avšak šlo jen o nepatrnou část jednotlivých tvrzení v dovolání (které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti). Ty námitky, které stěžovatel uplatňuje v ústavní stížnosti, Nejvyšší soud vždy alespoň stručně vypořádal, a shledal u nich, že dovolání není přípustné. Nejde proto o situaci, kdy stěžovatel (svým přičiněním) řádně nevyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva [srov. bod 61 stanoviska pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.)]. Ústavní stížnost je proto jako celek přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Stěžovatel v nyní posuzované věci namítá, že výše odškodnění přiznaná mu obecnými soudy za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem (způsobenou nezákonným trestním stíháním), je nepřiměřeně nízká. Obecně platí, že otázku, jaké zadostiučinění je zde přiměřené, posuzují obecné soudy na základě individuálních okolností každé věci a Ústavní soud je oprávněn k zásahu až za situace, kdy je rozhodování obecných soudů zatíženo prvkem "libovůle" nebo dokonce "svévole" [srov. nález ze dne 16. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 1391/15 (N 10/80 SbNU 125)]. Tedy nebyly-li jejich závěry náležitě odůvodněny anebo bylo-li by je možno označit za "extrémní", a to v tom smyslu, že přiznané (poskytnuté) zadostiučinění je očividně nepřiměřené způsobené újmě, v důsledku čehož je poškozený dotčen z hlediska samotné podstaty daného práva, která požívá i ústavní ochrany. K přiměřenosti zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání je třeba též zdůraznit, že jakákoli jeho výše nemůže být dostatečná, aby nemajetkovou újmu (nezákonně) trestně stíhaného a jeho rodiny kompenzovala. Jde tak spíše o určitý společenský (politický) kompromis mezi tím, že je neoddiskutovatelně nutné určitou formou nezákonně trestně stíhaného odškodnit, avšak na druhou stranu takto poskytnuté odškodnění musí být systémově udržitelné (viz usnesení ze dne 8. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2804/22).
12. Na tomto základě Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal a neshledal v nich tzv. kvalifikované vady, a to jak co do jednotlivých úvah obecných soudů, tak co do celkové výše odškodnění s ohledem na konkrétní okolnosti věci. V prvé řadě Ústavní soud neshledal pochybení městského soudu v tom, že v napadeném rozsudku vycházel z rozsudků ve věcech odškodnění spoluobviněných stěžovatele. Ústavní soud jednak zohlednil, že stěžovatel je měl v převažujícím rozsahu i podle svých slov před rozhodnutím městského soudu k dispozici (viz bod 44 ústavní stížnosti a bod 27 dovolání), a jednak porovnání těchto věcí bylo z iniciativy stěžovatele předmětem dovolacího řízení. Stěžovatel v dovolání přednesl rozbor těchto věcí a Nejvyšší soud se jejich vzájemnou srovnatelností v napadeném usnesení zabýval. Kromě toho, z odškodňovacích řízení spoluobviněných stěžovatele vycházel již obvodní soud v nalézacím řízení, kde mimo jiné již sám stěžovatel tvrdil, že jeho věc se od věcí spoluobviněných liší (srov. bod 21 jeho podání adresované obvodnímu soudu ze dne 1. 7. 2021 přiložené k ústavní stížnosti). Protože Ústavní soud u namítaných procesních vad posuzuje řízení jako celek, shledal, že postup obecných soudů neznemožnil stěžovateli účinně argumentovat o skutkových a právních otázkách rozhodných pro věc samou.
13. Z napadeného rozsudku městského soudu se dále srozumitelně podává, že obavy stěžovatele o podnikání nemohly být důvodné po celou dobu trestního řízení, protože kvalifikace skutku jako nedbalostního trestného činu neměla vliv na "bezúhonnost" ve smyslu příslušných předpisů. Šlo-li o kvalifikaci skutku jako úmyslného trestného činu v počátku trestního řízení, která na podnikání stěžovatele vliv mít mohla, městský soud odůvodněné obavy stěžovatele výslovně zohlednil jako kritérium zvyšující intenzitu jeho újmy (viz bod 50 odůvodnění napadeného rozsudku). Napadený rozsudek tak nepřezkoumatelný není. Akceptovat lze i závěry obecných soudů, že zvýšení odškodnění oproti srovnatelným věcem neopodstatňuje v případě stěžovatele medializace trestní věci. Tyto závěry odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a v obdobném smyslu je v minulosti akceptoval i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 4002/14 či ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. II. ÚS 1607/22). Nejde přitom o argument vedoucí "k omezení náhrady újmy", jak tvrdí stěžovatel, nýbrž o to, že politik nemá bez dalšího nárok na vyšší odškodnění jen proto, že o jeho záležitosti mají z dobrých důvodů média větší zájem. Nešlo rovněž o situaci, kdy obecné soudy nezohlednily medializaci trestní věci vůbec.
14. S uvedeným souvisí námitky stěžovatele o údajné likvidaci jeho politické kariéry. Ani zde Ústavní soud nepovažuje závěry obecných soudů za "extrémní", protože stěžovatel byl po zahájení trestního stíhání zvolen poslancem. Poslanecká sněmovna odepřela souhlas s trestním stíháním v posuzované věci. Stěžovatel byl poté zvolen do Poslanecké sněmovny znovu v roce 2021 (po skončení trestního stíhání). O významných negativních dopadech do politické kariéry stěžovatele nelze hovořit. To je pro Ústavní soud rozhodné i v celkovém hodnocení přiměřenosti odškodnění, které se stěžovateli v konečném důsledku dostalo.
15. Ústavní soud dále neshledal tzv. kvalifikovanou vadu v tom, že obecné soudy do případného zvýšení zadostiučinění nepromítly stěžovateli tvrzená (intenzivnější) pochybení orgánů činných v trestním řízení. V obecné rovině je třeba odmítnout tvrzení městského soudu, že za žádných okolností není oprávněn zkoumat v odškodňovacím řízení postup orgánů činných v trestním řízení (viz k tomu např. bod 15 a násl. nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15). Stejně tak s ohledem na stěžovatelem odkazovanou judikaturu (viz sub 8) Ústavní soud považuje závěr městského soudu, že nelze nikdy za žádných okolností zohlednit postup orgánů činných v trestním řízení při hodnocení intenzity způsobené újmy, za příliš paušalizující. V podmínkách nyní posuzované jej však lze akceptovat. Nelze totiž pominout, že pro městský soud bylo mimo jiné rozhodné, že proti rozhodujícím osobám bylo vedeno kárné řízení týkající se způsobu vedení jeho trestní věci, přičemž podle jeho závěrů tyto osoby se nedopustily kárného provinění. Argumentace stěžovatele nadto ani nesměřuje k tomu, že trestní řízení bylo vykonstruované, účelové (politicky motivované či s cílem stěžovatele poškodit) či jinak "extrémní" nebo excesivní. Stěžovatel toliko v obecné rovině nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným orgány činnými v trestním řízení v předsoudní fázi trestního řízení, což však vyústilo právě v zastavení trestního stíhání. Lze proto akceptovat, že v nyní posuzované věci je nesprávný výchozí úsudek orgánů činných v trestním řízení zohledněn již tím, že obecné soudy v odškodňovacím řízení operují s nezákonností trestního stíhání. Přitom stěžovateli se dostalo peněžitého zadostiučinění a není třeba z téhož důvodu přiznané odškodnění mimořádně zvýšit.
16. Dále Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli v náhledu na srovnatelnost jeho věci s věcmi řešenými v nálezech sp. zn. III. ÚS 3271/20 a sp. zn. II. ÚS 417/21. Jak přesvědčivě vysvětlily obecné soudy, ve věci řešené nálezem sp. zn. II. ÚS 417/21 bylo problematické nezohlednění likvidace politické kariéry tehdejšího stěžovatele při posouzení přiměřenosti odškodnění, o což však v nyní posuzované věci, jak již bylo shora uvedeno, nejde. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3271/20 Ústavní soud sice skutečně vytknul obecných soudům, že při určení výše zadostiučinění tehdejšího stěžovatele vyšly z mechanického porovnání zadostiučinění poskytnutého dříve jeho spoluobviněné. Obecné soudy nevypořádaly tehdejším stěžovatelem jiné odkazované podobné věci a Ústavní soud tehdy zdůraznil požadavek na individuální posouzení každého případu. Těmto požadavkům však obecné soudy v nyní posuzované věci dostály. Tehdy bylo zřejmé, že kariéra tehdejšího stěžovatele v důsledku nezákonného trestního stíhání výrazně utrpěla a hrozilo mu, že zaplatí vysokou náhradu škody, což v nyní posuzované věci též neplatí. Ve věci sp. zn. III. ÚS 3271/20 obecné soudy rovněž nedostatečně reagovaly na odkaz tehdejšího stěžovatele na srovnatelnou věc, která opodstatňovala přiznat vyšší odškodnění. Rovněž tyto okolnosti nyní posuzovaná věc postrádá, jak se podává ze shora uvedeného. Neshledaly-li obecné soudy u stěžovatele oproti obdobným věcem mimořádné okolnosti opodstatňující výraznější navýšení odškodnění a tento svůj závěr řádně odůvodnily, nejde o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
17. Lze proto uzavřít, že obecné soudy se při hodnocení intenzity újmy způsobené stěžovateli nezákonným trestním řízením nedopustily pochybení, která by měla negativní dopady v rovině jeho ústavně zaručených práv. Obecné soudy vyšly z kritérií ustáleně uznávaných judikaturou, respektovaly příslušná zákonná ustanovení a svoje úvahy přiměřeně odůvodnily v porovnání s argumentací stěžovatele předloženou v dosavadním řízení. Výše odškodnění není vzhledem k okolnostem věci nepřiměřeně nízká. Za takové situace Ústavní soud napadená rozhodnutí respektuje jako projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu