ECLI:CZ:US:2023:1.US.3573.22.1
sp. zn. I. ÚS 3573/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2022 č. j. 25 Cdo 2726/2022-94, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022 č. j. 17 Co 397/2021-66 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 10. 2021 č. j. 4 C 141/2020-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení 70 000,- Kč z titulu náhrady škody na zdraví proti žalovanému Cao Dinh Pham (dále jen "žalovaný").
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že stěžovatel se ubytoval v červnu 2017 v penzionu, jehož provozovatelem je žalovaný, kde mu v kuchyňce při přípravě jídla američtí turisté způsobili újmu tím, že mu postříkali ruce tukem. Stěžovatel byl následně nucen vyhledat lékařskou pomoc, ale i poté způsobené zdravotní obtíže trvaly asi dva roky. Náhrady způsobené škody se stěžovatel domáhal po žalovaném, protože se policii nepodařilo zjistit totožnost zmíněných turistů. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") žalobu zamítl pro nedostatek věcné pasivní legitimace žalovaného.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil, přičemž konstatoval, že stěžovatel se domáhal tzv. další nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena třetími osobami. Žalovaný však není osobou věcně pasivně legitimovanou jak podle ust. §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění změn a doplňků (dále jen "o. z."), tak na něj nedopadá ani jakákoliv odpovědnost podle ust. §2924 o. z., když stěžovateli nebyla způsobena újma v souvislosti s provozní činností penzionu. Skutková tvrzení stěžovatele o původu způsobené újmy se nepodařilo jednoznačně prokázat ani jím předloženým zdravotním záznamem.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením podle ust. §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce výkladu pojmu "škoda vzniklá z provozu" v souladu s judikaturou a rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ust. §2924 o. z. je založeno na objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou tzv. provozní činností, což znamená, že škodu hradí provozovatel bez ohledu na zavinění i na porušení právní povinnosti. Této odpovědnosti se může provozovatel zprostit, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo.
Stěžovatel dále zdůraznil, že ubytovací zařízení, jakým je penzion, zahrnuje jak výdělečnou činnost, tak i činnost provozní, což odpovídá znění citovaného ustanovení o. z. Dovolacím soudem uvedené judikatorní odkazy jsou podle stěžovatele skutkově i právně nepřípadné, neboť nemají souvislost s předmětným sporem. Dovolacímu soudu stěžovatel také vytýká, že se jím nastolenou otázkou důsledně nezabýval a nevypořádal se tak odpovídajícím způsobem s podaným dovoláním.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolným (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace a interpretace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv běžné zákonnosti. Z tohoto důvodu mu nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3923/18, I. ÚS 783/20).
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím obvodního a městského soudu stěžovatel namítá nesprávný výklad ust. §2924 o. z., a zdůrazňuje objektivní odpovědnost za škodu způsobenou tzv. provozní činností, kterou, podle jeho názoru, z nedostatku konkrétního vymezení daného pojmu lze nepochybně vztáhnout i na činnosti ubytovací, resp. činnost spojenou s provozem penzionu. Stěžovatel zcela pomíjí, že v předmětném řízení neprokázal jak vznik tvrzené škody, tak ani jakoukoli odpovědnost ve smyslu ust. §2924 o. z. Závěr civilních soudů o nedostatku věcné pasivní legitimace na straně žalovaného je tak správný.
Vytýká-li stěžovatel dovolacímu soudu nesprávný postup spočívající ve formálním odmítnutí dovolání, aniž se v odůvodnění odmítavého usnesení řádně vypořádal s "nastolenou otázkou", lze konstatovat, že dovolací soud výklad pojmu "škoda vzniklá z provozu" neshledal pro účely posouzení nároku na náhradu škody podle ust. §2924 o. z. za otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou, resp. řešenou odlišně od napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K této otázce poukázal na závěry, které již přijal ve své rozhodovací praxi, přičemž v souvislosti s námitkami stěžovatele vyložil, že skutková tvrzení stěžovatele vylučují jiný závěr, než ten, že žalovaný nemůže za újmu stěžovatele odpovídat ani podle jiných ustanovení o náhradě škody či ochraně osobnosti. V předmětné věci totiž chybí kumulativní naplnění všech zákonem stanovených předpokladů (vznik škody, porušení právní povinnosti škůdcem a vztah příčinné souvislosti mezi nimi).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu