ECLI:CZ:US:2023:1.US.3575.22.1
sp. zn. I. ÚS 3575/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, evropským hostujícím advokátem, sídlem Potočná 650/135B, Trenčín, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. listopadu 2022 č. j. 7 As 157/2022-20, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 157/2022 se podává, že stěžovatel se dne 21. 4. 2022 u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") žalobou domáhal určení, že zabránění mu ve vstupu do budovy téhož soudu dne 2. 3. 2022 je nezákonným zásahem. Krajský soud řízení o žalobě zastavil usnesením ze dne 1. 6. 2022 č. j. 62 A 35/2022-62, protože stěžovatel včas nezaplatil soudní poplatek.
2. Dne 11. 7. 2022 byla Nejvyššímu správnímu soudu doručena kasační stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení krajského soudu. V samotné kasační stížnosti se uvádí, že stěžovatel je právně zastoupen JUDr. Ažaltovičem, advokátem zapsaným u Slovenské advokátní komory, se zástupcem pro doručování JUDr. Blažkem, advokátem. Kasační stížnost odkazuje mimo jiné na dvě plné moci pro obě uvedené osoby. Ke kasační stížnosti byla přiložena jedna plná moc, kterou stěžovatel udělil JUDr. Ažaltovičovi, advokátovi zapsanému u Slovenské advokátní komory.
3. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 8. 2022 č. j. 7 As 157/2022-16 vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku a předložení plné moci udělené advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti ve stanovených lhůtách. Nejvyšší správní soud v uvedeném usnesení upozornil, že stěžovatel doložil plnou moc udělenou osobě, která není zapsaná v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Stěžovatel na výzvu Nejvyššího správního soudu ve stanovené lhůtě nereagoval. Nejvyšší správní soud poté napadeným usnesením kasační stížnost stěžovatele odmítl, protože stěžovatel nesplnil podmínku řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem i přes výzvu k jejímu dodatečnému splnění [§46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s.]. Nejvyšší správní soud přiloženou plnou moc vyhodnotil jako obecné zmocnění udělené JUDr. Ažaltovičovi. Ten však není advokátem podle §105 odst. 2 s. ř. s.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že napadené usnesení je projevem tzv. přepjatého formalismu. Stěžovatele tehdy zastupoval JUDr. Ažaltovič jako hostující evropský advokát podle §35f a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, stejně jako nyní v řízení o ústavní stížnosti. Byť to Nejvyšší správní soud neuvádí v napadeném usnesení výslovně, je zřejmé, že důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti bylo, že stěžovatel nedostatečně označil v podání konzultanta v otázkách procesního práva podle §35p odst. 1 a 2 téhož zákona. Z označení českého advokáta JUDr. Blažka, jako "zástupce pro doručování", bylo možné dovodit, že jde rovněž o takového konzultanta podle uvedeného ustanovení. Je proto ryzím formalismem, odmítl-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost toliko pro chybějící označení "konzultant". Analogicky lze použít závěry nálezu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607), ve kterém Ústavní soud shledal tzv. přehnaně formalistickým postup Nejvyššího soudu, kdy odmítl dovolání pro vady, přestože z jeho celkového kontextu podání bylo zřejmé, k čemu argumentace dovolatele směřovala.
III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele
1. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal návrh k vyjádření Nejvyššímu správnímu soudu jako účastníkovi řízení a předsedovi krajského soudu, kterému náleželo postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti.
2. Nejvyšší správní soud ve vyjádření zdůraznil, že v kasační stížnosti byl jako právní zástupce stěžovatele označen JUDr. Ažaltovič. Stěžovatel sice zmínil "zástupce pro doručování" JUDr. Blažka, avšak tuto skutečnost žádným způsobem nedoložil, přestože na plnou moc udělenou JUDr. Blažkovi v podání odkazoval. Nikde přitom nebylo uvedeno, že JUDr. Ažaltovič je evropským advokátem, ať již usazeným, či hostujícím. Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že JUDr. Ažaltovič nemůže být usazeným evropským advokátem, protože není zapsán ve veřejném registru České advokátní komory podle §35l odst. 1 zákona o advokacii. Podle téhož zákona je přitom třeba, aby hostující evropský advokát, který není zapsán v žádném veřejném registru (§35j odst. 2 zákona o advokacii), soudu oznámil, že vystupuje právě jako hostující evropský advokát a ustanovil konzultanta podle §35p téhož zákona. Těmto zákonným náležitostem kasační stížnost stěžovatele nedostála. Na výzvu k nápravě vadného podání stěžovatel přes její řádné doručení nereagoval, a to ani po uplynutí stanovené lhůty. Nejvyšší správní soud navrhnul ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, popřípadě zamítnout.
3. Předseda krajského soudu se ve stanovené lhůtě a ani po jejím uplynutí k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že byl poučen, že za takové situace bude Ústavní soud vycházet z toho, že se postavení vedlejšího účastníka vzdává, nebylo s ním v posuzované věci nadále jednáno.
4. Soudce zpravodaj zaslal doručené vyjádření stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil této možnosti a v replice uvedl, že vyjádření Nejvyššího správního soudu potvrdilo tezi, že v napadeném usnesení šlo o opomenutí slova "konzultant". Jen z toho Nejvyšší správní soud dovodil, že stěžovatel není kvalifikovaně právně zastoupen. Stěžovatel trvá na tom, že jde o projev tzv. přepjatého formalismu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Stěžovatel vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že jím provedené hodnocení splnění podmínek řízení o kasační stížnosti je tzv. přepjatě formalistické. K tomu Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil, že procesní předpisy provádějící základní práva musí obecné soudy a Ústavní soud interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím ve svém důsledku bráněno realizaci práva na soudní ochranu [viz bod 28 stanoviska pléna ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21 (402/2021 Sb.)]. Porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu proto nastane tehdy, jsou-li splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, avšak soud k projednání tohoto návrhu nepřistoupí. Účelem podmínek řízení je zajistit řádný chod spravedlnosti a respektování právní jistoty, nikoli omezení přístupu jednotlivce k soudu způsobem, že by uvedené právo bylo zasaženo ve své podstatě. Obecné soudy se proto musí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné "pružnosti", která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 2373/21).
3. Přitom je povinností obecných soudů při posuzování zákonných náležitostí podání vycházet z jejich (celého) obsahu. Klade-li soud důraz jen na určité systematické, logické či formulační nedostatky (nepřesnosti) podání a ty pak přičítá k tíži účastníkovi řízení, ač se s ohledem na obsah podání vzatého jako celek jeví jako možné i jiné řešení, u kterého lze považovat příslušnou procesní povinnost za splněnou, je nutno takový postup (s ústavně zaručenými právy účastníků řízení rozporný) označit za tzv. přepjatý formalismus [viz nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20 (N 129/100 SbNU 410)].
4. Jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu, stěžovatel skutečně v řízení o kasační stížnosti nedal najevo, že jej zastupuje evropský advokát, a to ani v samotném podání, ani v přiložené plné moci. V kasační stížnosti označil toliko "zástupce pro doručování", nikoli rovněž "konzultanta", jak je povinen podle §35j odst. 1 zákona o advokacii, a odkázal na dvě plné moci, přičemž přiložil pouze jednu. Pochybnosti Nejvyššího správního soudu o tom, kdo a na základě jakého oprávnění stěžovatele zastupuje, byly opodstatněné, protože hostující evropský advokát nesplnil svou zákonnou povinnost a podání stěžovatele nebylo jednoznačné, jak Nejvyšší správní soud osvětlil ve vyjádření k ústavní stížnosti. Nešlo přitom toliko o to, že kasační stížnost postrádala označení "konzultant", ale zejména, že z podání nebylo vůbec zřejmé kdo a na základě jakého oprávnění stěžovatele zastupuje. Stěžovatel měl možnost tyto pochybnosti rozptýlit na základě výzvy Nejvyššího správního soudu, a to ve lhůtě ve svém důsledku téměř dvou měsíců, což je přiměřené. Skutečné doručení výzvy značí skutečnost, že v reakci na ní stěžovatel uhradil požadovaný soudní poplatek. Její řádné doručení ostatně stěžovatel nezpochybňuje. Na výzvu Nejvyššího správního soudu však stěžovatel nijak nereagoval, přestože měl možnost uvést způsob svého zastoupení na pravou míru.
5. Proto o projev tzv. přepjatého formalismu nejde. Z kontextu podání skutečně nebylo možné bez dalšího dovodit, kdo a na základě jakého oprávnění stěžovatele zastupuje. Lze tak akceptovat, že Nejvyšší správní soud na základě těchto pochybností stěžovateli dal prostor, aby nesrozumitelnost svého podání v tomto směru odstranil. Stěžovatel sám svým přičiněním způsobil, že neprokázal své právní zastoupení, a to jak prvotní nesrozumitelností svého podání, tak následnou pasivitou v reakci na výzvu soudu. Nejvyšší správní soud splnil svoje povinnosti zejména vycházet z (celého) obsahu podání a neklást na účastníky řízení nepřiměřené požadavky. Pro Ústavní soud bylo rozhodné rovněž to, že podání i podle tvrzení stěžovatele zpracoval právní profesionál; ať již JUDr. Ažaltovič, jako evropský advokát za asistence svého obligatorního "konzultanta" JUDr. Blažka, či přímo JUDr. Blažek, "tuzemský" advokát.
6. Pro úplnost Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel je JUDr. Ažaltovičem zastoupen též v řízení o ústavní stížnosti. Z prvotního podání však zde bylo zřejmé, že JUDr. Ažaltovič stěžovatele zastupuje jako evropský hostující advokát a konzultantem pro procesní otázky a zástupcem pro doručování ustanovil JUDr. Blažka, obdobně jako např. v dalších věcech známých Ústavnímu soudu z jeho úřední činnosti (srov. např. řízení vedené pod sp. zn. III. ÚS 1689/16, sp. zn. I. ÚS 2036/20, sp. zn. IV. ÚS 3604/20 či sp. zn. III. ÚS 3576/22). Takto však stěžovatel svoje podání adresované Nejvyššímu správnímu soudu neformuloval. Vyhodnotil-li Nejvyšší správní soud na základě jemu doručeného podání a za procesní pasivity stěžovatele jeho zastoupení jako obecné zmocnění, a z téhož důvodu kasační stížnost odmítl pro nedostatek kvalifikovaného právního zastoupení, nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu