ECLI:CZ:US:2023:1.US.359.23.1
sp. zn. I. ÚS 359/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ondřeje Vondráčka, Ph.D., LL.M., zastoupeného Mgr. Lucií Vávrovou, advokátkou, sídlem Revoluční 724/7, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2022 č. j. 27 Cdo 1353/2022-215 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 27. května 2021 č. j. 22 Co 65/2021-116, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GODS s. r. o., sídlem Šenovská 567/43, Praha - Ďáblice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 1 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 10 a 10a Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 23. 12. 2019 se vedlejší účastnice žalobou u Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") domáhala po stěžovateli zaplacení 653 056 Kč s příslušenstvím jako plnění ze smlouvy o ("nehmotné softwarové") dílo. Okresní soud usnesením ze dne 9. 9. 2020 č. j. 10 C 300/2019-91 v řízení vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost a řízení zastavil. Podle okresního soudu stěžovatel v řízení uvedl, že od roku 2008 žije a pracuje v Belgii jako úředník Evropské komise a v České republice se nezdržuje. Bylo proto nutné posoudit mezinárodní příslušnost podle nařízení Evropského Parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nařízení Brusel I bis"). Pro určení příslušnosti soudu se v nyní posuzované věci použije obecné pravidlo bydliště žalovaného podle čl. 4 odst. 1 téhož předpisu, čímž je Belgie podle čl. 62 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a k rozhodnutí o žalobě vedlejší účastnice tak je mezinárodně příslušný belgický soud.
2. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice napadeným usnesením změnil uvedené usnesení okresního soudu tak, že se mezinárodní nepříslušnost okresního soudu nevyslovuje a řízení se nezastavuje. Krajský soud zdůraznil, že vymezení okruhu účastníků ve sporném řízení je věcí žalobce; jde o procesní vymezení nezávislé na (následném) hmotněprávním posouzení žalobních tvrzení. Tvrdí-li proto stěžovatel, že vedlejší účastnice měla podat žalobu na Evropskou unii, protože stěžovatel s vedlejší účastnicí jednal jako zaměstnanec Evropské komise, nejde o relevantní tvrzení, protože se týkají pasivní věcné legitimace jako hmotněprávních otázek, které s určením příslušnosti soudu nesouvisí. Z listin, které vedlejší účastnice přiložila k žalobě, se podává, že dílo, které měla vedlejší účastnice pro stěžovatele vytvořit, je stěží použitelné pro spotřebitele. Mezinárodní příslušnost se proto určí podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis jako místo plnění, kterým je podle českého práva sídlo vedlejší účastnice. Je tak dána mezinárodní příslušnost českého soudu a je vyloučeno pravidlo pro spotřebitelské smlouvy (místo bydliště žalovaného) podle čl. 17 odst. 1 písm. c) téhož předpisu. Vedlejší účastnice sice iniciovala ke konci roku 2020 řízení s týmž předmětem řízení u belgického soudu, avšak dříve byla podána žaloba u okresního soudu. Je proto na belgickém soudu, aby se podle čl. 29 nařízení Brusel I bis prohlásil za nepříslušný. Jednání stěžovatele a vedlejší účastnice byla vedena v českém jazyce, na území České republiky, a i stěžovatel konstatoval obtíže s tím, že neovládá jednací jazyk belgického soudu (nizozemština). Bude-li se konat řízení u českého soudu, odpovídá to rovněž cílům nařízení Brusel I bis podle bodu 16 jeho preambule.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, protože je neshledal přípustným. Nejvyšší soud připomněl, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe, jakož i Soudního dvora, platí, že čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se použije i tehdy, je-li existence smlouvy mezi účastníky řízení sporná. Je proto správný závěr, že se pro určení mezinárodní příslušnosti soudu použije pravidlo místa plnění závazku podle téhož ustanovení. Belgický soud není příslušný podle čl. 26 a 28 nařízení Brusel I bis, protože v nyní posuzované věci jde o situaci řešenou čl. 29 téhož předpisu; bylo zahájeno řízení o totožné věci u dvou soudů a je nyní na belgickém soudu, aby se prohlásil nepříslušným, protože u něj bylo řízení iniciováno později. Pravidla podle čl. 26 a 28 téhož předpisu se v nyní posuzované věci nepoužijí.
4. Pravidla pro spotřebitelské spory podle čl. 17 nařízení Brusel I bis se v nyní posuzované věci neuplatní tím spíše, protože stěžovatel tvrdí, že jednal jako úředník Evropské komise. Závěr krajského soudu, že otázka, zda stěžovatel skutečně vystupoval při jednání s vedlejší účastnicí při výkonu svých povinností, se týká věcné legitimace stěžovatele, a proto jako hmotněprávní okolnost není relevantní při posouzení příslušnosti soudu, odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Zjistí-li soudy, že nositelem žalované povinnosti je Evropská unie nebo kterýkoli jiný subjekt, půjde o důvod k zamítnutí žaloby. Tvrdí-li konečně stěžovatel, že mu nebylo doručeno odvolání vedlejší účastnice, nejde samostatně o způsobilý dovolací důvod jako vada řízení. Napadené rozhodnutí krajského soudu kromě toho takovou vadou netrpí, protože byla zhojena tím, že se stěžovatel v odvolacím řízení vyjádřil k otázkám mezinárodní příslušnosti, krajský soud k jeho vyjádření přihlédl a s jeho tvrzeními se v napadeném usnesení vypořádal.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti po předestření svého výkladu skutkových okolností nyní posuzované věci namítá, že mu doposud v řízení nebylo umožněno přednést důkazy a tvrzení směřující k prokázání, že mezinárodní příslušnost českých soudů není dána. Okresní soud mu nesprávně doručil odvolání vedlejší účastnice proti usnesení okresního soudu ze dne 9. 9. 2020 a krajský soud jednal v jeho nepřítomnosti. Nejvyšší soud pak ignoroval tvrzení stěžovatele, že se neúčastnil odvolacího řízení. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že obecné soudy porušily povinnost vykládat pojmy použité v nařízení Brusel I bis autonomně. Stěžovatel tvrdí, že nepopírá, že vymezení předmětu řízení a okruhu účastníků je věcí žalobce, avšak soudy měly zjišťovat okolnosti rozhodné pro určení mezinárodní příslušnosti na základě důkazů. V tomto směru není dostatečně zjištěn skutkový stav. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy nevykládaly čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis restriktivně, neposoudily věcnou působnost téhož předpisu, opomněly použít jeho čl. 26 a 28, nerespektovaly výsady a imunity zástupců mezinárodní organizace, protože stěžovatel je úředníkem Evropské komise, a že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu o tom, že se nařízení Brusel I bis použije i tehdy, je-li existence smlouvy mezi účastníky řízení sporná, je nesrozumitelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Vzhledem k obsahu a rozsáhlosti ústavní stížnosti (čítající téměř 200 stran) Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že předmětem nyní posuzované věci jsou rozhodnutí obecných soudů týkající se výhradně jejich mezinárodní příslušnosti, a tedy rozhodnutí svou povahou procesní, nikoli rozhodnutí ve věci samé. Z toho plyne, zaprvé, že aplikovaly-li soudy mimo jiné nařízení Brusel I bis, Ústavní soud je povinen respektovat jejich diskreci při interpretaci unijního práva. Proto na ně klade pouze požadavky plynoucí z ústavního pořádku, tedy zejména respektování práv účastníků řízení na řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Aplikace a interpretace nařízení Brusel I bis je tedy věcí podústavního práva, jehož výklad náleží zásadně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 1663/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], přičemž obecné soudy se s výkladem podústavního práva náležitě vypořádaly. Do kompetence Ústavního soudu nespadá závazný výklad práva Evropské unie, který je odpovědností Soudního dvora jako zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
3. Ze samotné povahy napadených rozhodnutí plyne zadruhé to, že v daném řízení platí rozdílné standardy pro dokazování či ústní jednání. Jak uvádí Soudní dvůr v rozsudku ze dne 28. 1. 2015 ve věci C-375/13 Kolassa, bod 61, unijní právo "vyžaduje, aby vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, mohl snadno rozhodnout o vlastní příslušnosti, aniž by byl povinen zkoumat meritorní stránku věci". Proto za situace, kdy žalovaný zpochybňuje tvrzení žalobce, musí mít vnitrostátní soud možnost posoudit svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaného, aniž je však povinen provádět podrobné dokazování (srov. body 63 až 65 uvedeného rozsudku Soudního dvora).
4. Na tomto základě proto Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a tzv. kvalifikované vady v nich neshledal. Výklad příslušných ustanovení nařízení Brusel I bis obecné soudy náležitě odůvodnily, včetně odkazů na judikaturu vlastní, jakož i Soudního dvora. Ve světle shora uvedeného Ústavní soud neshledal, že obecné soudy ve vztahu ke své mezinárodní příslušnosti nedostatečně zjistily skutkový stav. Vycházely jak z listin přiložených vedlejší účastnicí k žalobě, tak z argumentace stěžovatele, který, byť namítá opak, měl v dosavadním řízení, které Ústavní soud zkoumá jako celek, možnost přednést svou argumentaci tak, aby se s ní obecné soudy mohly náležitě vypořádat (k tomu viz i dále). Shora uvedeným východiskům odpovídají i závěry obecných soudů, že některé námitky stěžovatele nejsou v nynější fázi řízení relevantní a soud se jimi bude zabývat ve věci samé. Obecné soudy se s jednotlivými námitkami vypořádaly adekvátně a věcně.
5. V konkrétnostech lze dodat, že Nejvyšší soud se vypořádal i s tvrzením stěžovatele, že mu nebylo doručeno odvolání vedlejší účastnice. Podle Nejvyššího soudu nebylo možné k takové tvrzené vadě za daného procesního stavu v dovolacím řízení podle zákona přihlédnout, a tato vada byla rovněž zhojena. Z hlediska ústavnosti takovému hodnocení Ústavní soud nemá co vytknout. Rozhodné je, že stěžovatel měl v dosavadním řízení možnost skutkově i právně argumentovat ke všem rozhodným otázkám, zde tedy k problematice mezinárodní příslušnosti ve věci žaloby vedlejší účastnice. Jak Ústavní soud ověřil z dovolání přiloženého k ústavní stížnosti, stěžovatel v něm přednesl v reakci na napadené rozhodnutí krajského soudu celou řadu skutkových a právních argumentů, se kterými se Nejvyšší soud v dovolacím řízení podrobně vypořádal. Není dále pravdou, že obecné soudy nerespektovaly výsady a imunity zástupců mezinárodní organizace, protože tyto okolnosti jsou rozhodné ve věci samé, jak se z napadených rozhodnutí zřetelně podává. Stěžovateli nelze přisvědčit, že obecné soudy opomněly aplikovat čl. 26 a 28 nařízení Brusel I bis, protože z napadených rozhodnutí se srozumitelně podává, že uvedená ustanovení se důvodně v podmínkách nyní posuzované věci neuplatní.
6. V tomto kontextu Ústavní soud dále zdůrazňuje, že vedlejší účastnice iniciovala řízení u belgického soudu po vydání usnesení, jímž okresní soud prohlásil svoji mezinárodní nepříslušnost. Jak se podává z příloh k ústavní stížnosti, belgické soudy se dosud mezinárodní příslušností v podrobnostech nezabývaly. Obecné soudy osvětlily, jak je nutné řešit nastalou situaci při zahájení dvou totožných řízení u soudů v jiných členských státech Evropské unie, aby bylo možné předejít mimo jiné vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí, a proč je podle nich řešení přijaté v napadených rozhodnutích i jinak v souladu s cíli a zásadami nařízení Brusel I bis. Obsahem ústavní stížnosti je pak pouhá polemika s tímto (řádně odůvodněným a udržitelným) výkladem a použitím podústavního práva. Ve světle námitek stěžovatele proto napadená rozhodnutí představují projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu