ECLI:CZ:US:2023:1.US.3612.22.1
sp. zn. I. ÚS 3612/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. S., zastoupené Mgr. Michalem Burčkem, advokátem, sídlem V Potočkách 1537/8, Praha 4 - Modřany, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2022 č. j. 101 Co 106/2022-1530, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 12. října 2022 č. j. 101 Co 106/2022-1543, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a R. O. a nezletilého N. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 6. 12. 2021 č. j. 12 Nc 75/2019-1228 Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozhodl, že druhý vedlejší účastník, nezletilý (dále jen "nezletilý") se svěřuje pro dobu před a po rozvodu manželství do péče stěžovatelky, matky (dále též jen "matka"), (výrok I.), dále rozhodl o výživném, které je první vedlejší účastník - otec (dále jen "otec") povinen pro nezletilého platit (výroky II. až IV.), upravil styk otce s nezletilým a rozhodl, že výrok I. a výroky V. až XV. tohoto rozsudku jsou předběžně vykonatelné (výroky V. až XV.). Výroky XVI. až XVIII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali otec i matka odvolání, otec napadl rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, matka odvolání podala proti výrokům II., III., IV., V., VI. a IX. rozsudku, tedy do částí týkajících se úpravy styku nezletilého s otcem a úpravy výživného. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu (dále jen "rozsudek krajského soudu") byl rozsudek okresního soudu ve výroku I. a ve výrocích V. až XIV. změněn tak, že nezletilý se s účinností od právní moci tohoto rozsudku a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů svěřuje do asymetrické střídavé péče rodičů tak, že v době od čtvrtka sudého kalendářního týdne od 15:00 hodin do pondělí lichého kalendářního týdne do 15:00 hodin bude nezletilý v péči otce a v době od pondělí lichého kalendářního týdne od 15:00 hodin do čtvrtka sudého kalendářního týdne do 15:00 hodin bude nezletilý v péči matky, a dále byla upravena péče o nezletilého v období jarních školních prázdnin, velikonočních školních prázdnin, hlavních letních školních prázdnin, podzimních školních prázdnin a vánočních školních prázdnin (výrok I.). Výroky II. až IV. bylo rozhodnuto o výživném pro nezletilého. Výrokem V. byly výroky IV. a XV. rozsudku okresního soudu vypuštěny a výroky VI. a VII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že krajský soud napadeným rozhodnutím v rozporu s doporučením vydaným soudní znalkyní PhDr. Vladimírou Strakovou a také v rozporu se zprávou orgánu sociálně-právní ochrany dětí, zprávou Arcidiecézní Charity Praha ze dne 24. 3. 2021 a zprávou dětského psychologa PhDr. Václava Mertina upozadily jedno ze čtyř základních kritérií určujících nejlepší zájem dítěte, a to přání nezletilého. Stěžovatelka poukazuje na to, že v soudním spise je odbornými vyjádřeními PhDr. Strakové či PhDr. Mertina doloženo, že nezletilý je velmi inteligentní, introvertní a vnímavý chlapec, který je s přihlédnutím ke svému věku schopen jasně formulovat své názory, přičemž jde o názory, které si vytvořil na základě svých zkušeností a svého úsudku sám, nikoliv o názory převzaté od dalších osob. Krajský soud však přání nezletilého ohledně preferovaného rozsahu styku s otcem nevzal v úvahu. Podle stěžovatelky tak krajský soud postupoval v rozporu s čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, jakož i v rozporu s čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny, neboť tímto postupem krajský soud neoprávněně zasáhl do soukromého a rodinného života matky i nezletilého, znemožnil jim v rozporu s jejich přáním trávit spolu volný čas a získávat tak mimo jiné společné zážitky a vzpomínky, a pozitivně tak rozvíjet svůj vzájemný vztah (matky a syna). Matce nadto krajský soud bezdůvodně znemožnil podílet se na výchově syna v období "školního klidu" na "poznávání světa" a vytváření životních hodnot nezletilého v rámci rekreačních a volnočasových aktivit, vícedenních výletů či rekreací. Podle rozsudku krajského soudu má matka tuto možnost pouze v průběhu 1/2 letních prázdnin a 1/2 vánočních prázdnin, zatímco otec nadto každé jarní, velikonoční a podzimní prázdniny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje na to, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, či jiné závěry při neshodách rodičů o významných záležitostech nezletilého, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
9. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13; nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739); nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59); či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)].
10. Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
11. K problematice střídavé péče se Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil tak, že i když je střídavá péče obou rodičů o nezletilé dítě obecně vhodným řešením z hlediska nevyhnutelného zásahu do ústavně zaručených práv rodičů i jejich nezletilých dětí, nejde o řešení jediné, tím méně pak automatické. Kritériem (prioritním hlediskem) pro svěření dítěte do střídavé péče rodičů není ani (mnohdy subjektivní) přání jednoho z rodičů, ale nejlepší zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte. Posouzení naplnění tohoto měřítka přísluší obecným soudům, které jsou povinny posuzovat věc individuálně s přihlédnutím k jejím konkrétním okolnostem a zvláštnostem. Soudy se současně musí snažit na základě uplatnění zásady proporcionality zásahu do základních práv nalézt řešení, které nebude nepřiměřeně omezovat ani právo žádného z rodičů zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. V praktické rovině by měly obecné soudy vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě pečovat o dítě stejnou měrou a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo dítěte na péči obou rodičů [srov. nález ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 či nález ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 (N 145/90 SbNU 353)].
12. Postup obecných soudů při posuzování nejlepšího zájmu dítěte a volby příslušného modelu péče rodičů o dítě nicméně nemůže být libovolný. Ustálená judikatura Ústavního soudu proto na základě §907 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a relevantních mezinárodních smluv vymezila obecná kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti zohlednění nejlepšího zájmu (zejména) dítěte vzít v úvahu při rozhodování o úpravě výchovných poměrů (péče o dítě) a jejich naplnění vždy zkoumat. Jsou jimi: 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; 2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; 3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj i fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; 4) přání dítěte [viz nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 19 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 22. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 882/22, nález ze dne 1. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3784/19 (N 108/100 SbNU 257), či nález ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20 (N 62/99 SbNU 204)].
13. Podle judikatury Ústavního soudu za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů (nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02, body 57-59). Například v usnesení ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15 Ústavní soud vyslovil, že nejde bez dalšího o pochybení soudu, pokud s ohledem na jiné důvody automaticky nerozhoduje v souladu s přáním dítěte, vyloží-li jasně důvody svého rozhodnutí. Přání dítěte je jedním z kritérií posouzení, nikoli kritériem jediným.
14. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, krajský soud je při svém rozhodování v předmětné věci dostatečně zohlednil.
15. V posuzované věci krajský soud posoudil věc podle výše uvedených kritérií stanovených pro úpravu péče o nezletilého, vzal v úvahu rovněž závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ohledně nejlepšího zájmu nezletilého a na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že nejvhodnějším řešením v předmětné věci je úprava asymetrické střídavé péče o nezletilého (s výjimkou období školních prázdnin), neboť mezi rodiči a nezletilým existuje pokrevní pouto, oba rodiče mají zájem o svěření syna do péče, oba jsou "usilující" osobou. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě vysvětlil, že identita nezletilého a jeho rodinných vazeb může být zachována pouze v případě realizované střídavé péče, neboť byl-li by nezletilý svěřen do výlučné péče otce, byly by identita nezletilého s matkou a citová vazba k matce záhy oslabeny, stejně jako by tomu bylo při zakotvení výlučné péče matky. Krajský soud vysvětlil, že i když nezletilý kontakt s otcem odmítá, je schopen tento kontakt respektovat a během společných aktivit si jej i užít. Za podstatnou považoval krajský soud skutečnost, že ekonomické podmínky pro péči o nezletilého vytvořené otcem a matkou jsou vzhledem k diametrálně odlišným majetkovým poměrům rodičů velmi rozdílné. Proto považoval zakotvení střídavé péče, byť v asymetrickém rozsahu, v nejlepším zájmu nezletilého, který je vázán citově blíže k matce. Krajský soud neopomenul vyhodnotit ani přání nezletilého, které je významným hlediskem při posuzování zájmů nezletilého. Přitom dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že stanovisko nezletilého hodnotil v kontextu toho, že nezletilý v průběhu doby přestal otce odmítat, a současně s přihlédnutím k věku nezletilého, jakož i k tomu, že jeho přání bylo i v okamžiku vyjádření se před krajským soudem ovlivněno dlouhodobým žitím v domácnosti matky a přimknutím se k matce. S ohledem na uvedené skutečnosti krajský soud dovodil, že právě širší i běžný kontakt s otcem pomůže nezletilému překonat nejistotu a pomůže otci a synovi navázat a rozvíjet oslabené citové vazby. Takto řádně odůvodněné závěry krajského soudu nepovažuje Ústavní soud za odporující nejlepšímu zájmu dítěte či založené na libovůli soudu.
16. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 22. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 882/22, ve kterém vyslovil, že střídavá péče nenastupuje pouze v situaci jakéhosi předem pro ni připraveného ideálního stavu. Institut střídavé péče směřuje vždy v nejlepším zájmu nezletilého k zachování základního práva obou rodičů na výchovu a péči o dítě právě v situacích, kdy došlo k poruše v rodinných vztazích. Nezbytný zásah soudu, jakkoli obezřetný, tu nemůže být "dokonalý", ale musí být pokud možno co nejvyváženější. Namístě je zde naléhavé upozornění na právní dopady, jakož i apel na oba rodiče, že respekt k právu druhého na péči a výchovu dětí je nejen v zájmu nezletilých, ale i jich samotných (srov. §883, §884 odst. 1 občanského zákoníku).
17. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci posuzoval problematiku svěření nezletilého do střídavé péče rodičů s přihlédnutím k jeho nejlepšímu zájmu. Krajský soud se podrobně a korektním způsobem zabýval poměry obou z rodičů k nezletilému (i jeho vztahem k nim). Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že při hledání nejlepšího zájmu nezletilého krajský soud vyhodnotil jeho přání (i když nepostupoval bezvýhradně v souladu s ním), ale současně vzal zřetel i na ochranu rodičovských práv otce. Proto, ve snaze zachovat citové vazby nezletilého k němu, rozhodl o (asymetrické) střídavé péči obou rodičů. Ústavní soud po seznámení se s podklady dospěl k závěru, že do posouzení věci krajským soudem není na místě zasahovat.
18. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovatelce dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z obecných soudů neupřel její ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilého. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu ohledně péče o nezletilého změnil a upravil asymetrickou střídavou péči obou rodičů. Stěžovatelka se však se závěrem krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky či nezletilého. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál.
19. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilého. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
20. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, zakládají-li obecné soudy svá rozhodnutí na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná.
21. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu