ECLI:CZ:US:2023:1.US.376.23.1
sp. zn. I. ÚS 376/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Evžena Sucha, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Thámova 402/4, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2022 č. j. 26 Cdo 2349/2022-80, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 72 Co 418/2021-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. května 2021 č. j. 23 C 58/2020-37, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených v čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Vedlejší účastník se žalobou po stěžovateli domáhal vyklizení bytu specifikovaného v napadeném rozsudku.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit předmětný byt a předat jej vedlejšímu účastníkovi do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že účastníci spolu uzavřeli nájemní smlouvu, přičemž nájemní vztah skončil výpovědí ze strany vedlejšího účastníka s ohledem na skutečnost, že stěžovatel zvlášť závažným způsobem porušil povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Stěžovatel byt nevyklidil a nepředal vedlejšímu účastníkovi, tj. užíval byt bez právního důvodu. Nárok vedlejšího účastníka shledal oprávněný.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud považoval skutková zjištění, jakož i následný právní závěr obvodního soudu, za správný a pro stručnost na ně v podrobnostech odkázal.
5. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítnuto. Otázku, kdy může soud jednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, posoudil městský soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že postupem soudu, který i přes doložení lékařské zprávy doručené soudu bezprostředně před jednáním soudu dne 19. 5. 2021 jednal v jeho nepřítomnosti, mu bylo odepřeno právo domáhat se svého práva před soudem, resp. vyjádřit se při jednání k tvrzením uvedeným v žalobě. Jeho podání mělo být posouzeno jako žádost o odročení jednání, byť zčásti neúplná. Stěžovatel trvá na tom, že byly splněny podmínky pro odročení jednání dle §119 odst. 1 občanského soudního řádu. V souvislosti s tím stěžovatel uvádí, že je právním laikem, který nebyl v řízení zastoupen a předmětem řízení je vyklizení bytu, který slouží k uspokojování bytových potřeb. Ohledně omluvy neúčasti u soudního jednání poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1030/2017 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2839/2008.
7. Obecným soudům též vytýká nesprávnost posouzení otázky existence právního titulu, na jehož základě užíval předmětný byt. I přes vypovězení nájemní smlouvy má stěžovatel za to, že mezi ním a vedlejším účastníkem byla konkludentně uzavřena nová nájemní smlouva, a to v souladu s §546 občanského zákoníku.
8. Rozsudek městského soudu, jakož i Nejvyššího soudu, považuje za nedostatečně odůvodněný (§157 odst. 2 občanského soudního řádu), neboť v něm není uvedeno, jak byla věc posouzena po právní stránce. Ohledně řádného odůvodnění rozhodnutí poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 1457/13, N 31/72 SbNU 365 a ze dne 28. 6. 2011 sp. zn. II. ÚS 1235/11, N 126/61 SbNU 831 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Městský soud se žádným způsobem nezabýval možností konkludentního uzavření nové nájemní smlouvy, přestože i stávající judikatura tuto možnost připouští. Nedostatečnost odůvodnění vidí též v případě splnění podmínek k projednání věci v nepřítomnosti stěžovatele.
9. Stěžovatel dále poukazuje na to, že zatímco údajné neprokázání existence důvodů pro odročení jednání před obvodním soudem bylo hodnoceno k tíži stěžovatele a vedlo k projednání věci bez jeho přítomnosti, na hodnocení splnění procesních povinností vedlejšího účastníka nebyly kladeny tak přísné nároky, čímž byla porušena rovnost účastníků řízení.
10. Zjištěný skutkový stav měl být právně posouzen i s ohledem na §2230, resp. §2285 občanského zákoníku, analogicky i na nájem sjednaný na dobu neurčitou především s přihlédnutím k ochraně práv nájemce bytu jako slabší smluvní strany. Současně měl být posouzen i z hlediska splnění podmínek dle §2238 občanského zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2020 sp. zn. 26 Cdo 2154/2020).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. Ústavní soud, v intencích shora uvedeného, přezkoumal ústavní stížnost, jakož i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, že se obecné soudy danou věcí řádně zabývaly, rozhodnutí adekvátně odůvodnily, včetně stěžejních úvah, kterými byly vedeny, a aplikovaných zákonných ustanovení. Závěry nevykazují prvky svévole, přepjatého formalismu ani extrémní nespravedlnosti.
14. Podle §101 odst. 3 občanského soudního řádu, nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádá z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Ústavní soud při výkladu §101 odst. 3 občanského soudního řádu setrvale judikuje, že samotné podání žádosti o odročení jednání, byť odůvodněné např. i zdravotními problémy, automaticky neznamená, že soud nemůže bez přítomnosti účastníka jednat a rozhodnout (srovnej např. usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 2501/17 bod 8.). Přehlédnout nelze ani aspekt procesní ekonomie, s nímž souvisí též to, že odročovat nařízená jednání není pravidlem, nýbrž výjimkou z obecného principu, že soudy rozhodují věci zpravidla při jediném jednání [srov. nález ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1784/17 (N 172/86 SbNU 773), bod 17]. V neposlední řadě je třeba důvodnost a včasnost omluvy a žádosti o odročení posuzovat vždy individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu (viz usnesení ze dne 15. 2. 2021 sp. zn. I. ÚS 3366/21).
15. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že ve věci bylo nařízeno jednání před obvodním soudem na den 19. 5. 2021. Předvolání k jednání bylo stěžovateli doručeno prostřednictvím datové schránky dne 7. 1. 2021, tj. více než čtyři měsíce před konáním jednání. V den nařízeného jednání byla obvodnímu soudu bez dalšího upřesnění doručena zpráva o předoperačním vyšetření stěžovatele ze dne 30. 4. 2021. Jestliže obvodní soud dospěl k závěru, že se stěžovatel řádně neomluvil z nařízeného jednání a ani nepožádal o odročení jednání (ze záznamu o předoperačním vyšetření nic takového nevyplývalo a ani nebylo přiloženo žádné vysvětlení), což následně potvrdil i krajský soud a Nejvyšší soud, nemá tomuto závěru Ústavní soud z pohledu ústavnosti co vytknout. Stěžovatel měl dostatek času na to, aby omluvu z nařízeného jednání, resp. žádost o odročení jednání provedl včas, neboť minimálně v době absolvování předoperačního vyšetření dne 30. 4. 2021 stěžovateli musel být zřejmý termín následného operačního zákroku. Omluvu z jednání, resp. žádost o odročení, tak mohl a měl učinit s určitým časovým předstihem. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani argumentace stěžovatele ohledně právní neznalosti, neboť omluva z neúčasti na jednání (nejen soudním) je naprosto běžnou záležitostí, s níž se občané v průběhu života mnohokrát setkají, a kterou by měl být schopen vyhodnotit i právní laik. K ochraně práv je podstatné vlastní přičinění jednotlivých subjektů, tj. požaduje se, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování (zásada vigilantibus iura skripta sunt). Nevyužil-li stěžovatel efektivní omluvy neúčasti na soudním jednání spojené s žádostí o odročení jednání, nelze tuto skutečnost vykládat k tíži soudů a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv.
16. Ústavní soud shledal nepřípadnou rovněž námitku stěžovatele, na základě které, i přes vypovězení nájemní smlouvy, dovozuje její následné konkludentní uzavření, neboť jde o skutečnosti, které, jak ústavně souladným způsobem odůvodnil Nejvyšší soud, nemohly pro zákaz skutkových novot (poprvé uplatněny stěžovatelem až v dovolání) založit přípustnost dovolání. Z toho důvodu nemohly být účinně uplatněny ani v ústavní stížnosti.
17. Opodstatněná není ani námitka stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu. Byť je odůvodnění poměrně stručné s konstatováním, že se odvolací soud s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožňuje a pro stručnost na ně v podrobnostech odkazuje, jsou z něj patrné úvahy krajského soudu, jak pokud jde o rozhodnutí obvodního soudu bez přítomnosti stěžovatele, tak úvahy týkající se námitky stěžovatele o případném obnovení nájmu, které přichází v úvahu pouze u nájmu sjednaného na dobu určitou po uplynutí doby nájmu. O takovou situace v nyní posuzované věci nešlo, neboť nájem byl sjednán na dobu neurčitou a skončil výpovědí ze strany vedlejšího účastníka jakožto pronajímatele (bez ohledu na to, že následně byl byt ještě po několik let užíván, fakticky ovšem bez právního důvodu). Rozhodnutí krajského soudu tak z pohledu ústavních požadavků na řádné odůvodnění nevybočuje.
18. Pochybení ústavněprávní relevance neshledal Ústavní soud ani ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Městským soudem posouzenou a z hlediska přípustnosti dovolání stěžovatelem vymezenou otázku, kdy může soud jednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, shledal za souladnou s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nebyl důvod se odchýlit ani v této věci. Rovněž dalším stěžovatelem předestřeným námitkám se Nejvyšší soud náležitě věnoval a ústavně konformně zdůvodnil, z jakého důvodu je neshledal přípustné (uplatnění v dovolacím řízení zakázaných skutkových novot - §241a odst. 6 občanského soudního řádu, uplatnění jiného dovolacího důvodu, než který je uveden v §241a odst. 1 občanského soudního řádu).
19. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu