ECLI:CZ:US:2023:1.US.378.23.1
sp. zn. I. ÚS 378/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. T., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti výrokům II. a III. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 336/2022-516 ze dne 18. 11. 2022 a výroku II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 2168/2019-452 ze dne 14. 7. 2022, ve znění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 36 EXE 2168/2019-458 ze dne 1. 8. 2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a a) T. T., b) P.T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Oprávněná vedlejší účastnice a) vymáhala proti svému otci [vedlejším účastníkovi b)] v exekučním řízení dlužné výživné. Otec v roce 2010 převedl na svou matku (stěžovatelku) svůj členský podíl v bytovém družstvu představující jeho jediný exekučně vymahatelný majetek. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ("obvodní soud") č. j. 11 C 123/2012-318 ze dne 23. 5. 2019, který potvrdil Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudkem č. j. 19 Co 315/2019-363 ze dne 13. 11. 2019, bylo rozhodnuto, že dohoda z roku 2010 o přechodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu mezi otcem a stěžovatelkou je vůči oprávněné dceři právně neúčinná, a proto oprávněná dcera může požadovat uspokojení své pohledávky přímo z toho, co odporovatelným právní úkonem z majetku dlužníka ušlo. Stěžovatelka byla následně přibrána do exekučního řízení.
3. Stěžovatelka zaplatila soudnímu exekutorovi 200 000 Kč a 493 446,50 Kč a navrhla částečné zastavení exekuce, neboť podle ní v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011 ze dne 15. 12. 2011 mohou být předmětem exekučního řízení vedeného vůči její osobě pouze pohledávky vzniklé dceři za otcem do právní moci rozsudku městského soudu ze dne 13. 11. 2019 o odpůrčí žalobě, tedy do 10. 12. 2019. Obvodní soud usnesením č. j. 36 EXE 2168/2019-257 ze dne 26. 5. 2021 tento návrh zamítl; městský soud usnesením č. j. 14 Co 320/2021-352 ze dne 22. 10. 2021 usnesení obvodního soudu potvrdil. Obecné soudy se vymezily vůči rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 856/2011 s tím, že jde o rozhodnutí ojedinělé a vnitřně rozporné; vymahatelnou pohledávkou na výživném ve smyslu §42a odst. 1 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, je i běžné výživné splatné po dni rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě, byl-li tu v době rozhodnutí o žalobě dluh na výživném a bylo tak možné pro běžné výživné zahájit výkon rozhodnutí.
4. Nejvyšší soud následně usnesením č. j. 20 Cdo 16/2022-399 ze dne 15. 2. 2022 vyhověl dovolání stěžovatelky a citovaná rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu zrušil. Současně soudy zavázal řídit se právním názorem, který vyjádřil v rozporovaném rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 856/2011, podle kterého platí, že "zkracuje-li právní úkon uspokojení pohledávky věřitele na výživném nebo na jiné opětující se dávce, dopadá jeho neúčinnost určená pravomocným rozhodnutím soudu podle §42a obč. zák. jen na dávky, které byly splatné v době rozhodnutí soudu; na dávky, které se stanou splatnými teprve v budoucnu, se nevztahuje".
5. Vázán názorem Nejvyššího soudu, obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 36 EXE 2168/2019-452 ze dne 14. 7. 2022 nově rozhodl tak, že podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu částečně zastavil exekuci ve vztahu k povinné stěžovatelce, co do jejího provádění pro dluh na výživném splatný po 10. 12. 2021, tedy po právní moci rozsudku v řízení o odporovatelnosti úkonu. Usnesením č. j. 36 EXE 2168/2019-458 ze dne 1. 8. 2022 následně obvodní soud napadené rozhodnutí doplnil o výrok II., podle kterého se náhrada nákladů řízení stěžovatelce podle §150 o. s. ř. nepřiznává (z důvodu rozporu s dobrými mravy). Městský soud následně ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 14 Co 336/2022-516 ze dne 18. 11. 2022 rozhodl tak, že výrokem I. změnil usnesení obvodního soudu, který vyšel z chybného data právní moci rozhodnutí o odpůrčí žalobě, a městský soud proto exekuci ve vztahu k povinné stěžovatelce zastavil pro výživné splatné po 10. 12. 2019. Výroky II. a III. městský soud rozhodl, že se stěžovatelce náhrada nákladů řízení před obvodním soudem ani náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (s odkazem §150 o. s. ř.).
6. Podle městského soudu by nebylo spravedlivé uložit dceři povinnost náhrady nákladů řízení, protože stěžovatelka (babička oprávněné) si musela být vědoma úmyslu svého syna zkrátit uspokojení pohledávky oprávněné dcery na výživné, neboť za něj vyživovací povinnost v určitém období dokonce sama plnila; musela tedy počítat s tím, že se oprávněná bude domáhat uspokojení své pohledávky z převedeného družstevního podílu. Skutečnost, že oprávněná dcera nesouhlasila s návrhem stěžovatelky na částečné zastavení exekuce a že se na pozadí prvorepublikové judikatury Nejvyššího soudu pokusila vyvolat justiční dialog ohledně platnosti závěrů rozsudku sp. zn. 21 Cdo 856/2011, nemůže podle městského soudu existenci okolností zvláštního zřetele hodných popřít.
7. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily její základní práva, protože nerespektovaly základní princip úspěchu ve věci a nepřiznaly jí náhradu nákladů řízení v důsledku excesivní aplikace §150 o. s. ř.,. Byla to vedlejší účastnice a), která svým jednáním vyvolala řízení; částečnému zastavení exekuce bránila i poté, co ve věci rozhodl Nejvyšší soud svým kasačním rozhodnutím. Obecné soudy podle stěžovatelky extrémním způsobem popírají princip prevence škod, neboť nerespektování práva a prosazování vlastního názoru v rozporu s konstantní judikaturou považují za právně přijatelné. Stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastnice a) byla v řízení zastoupena advokátem, který měl vědět, že novější závazná judikatura Nejvyššího soudu má přednost před prvorepublikovou judikaturou, na základě které vedlejší účastnice a) závěry rozsudku sp. zn. 21 Cdo 856/2011 popírala. Advokát si musel být vědom, že stěžovatelce v důsledku jeho nesprávných právních úvah vznikne majetková škoda ve výši nákladů řízení.
8. Napadená rozhodnutí podle stěžovatelky popírají princip odpovědnosti advokáta za chybně poskytnuté právní služby; byť má vedlejší účastnice a) regresní nárok vůči svému zástupci, soudy ji nepenalizovaly v podobě náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka je naopak v řízení penalizována nepřiznáním náhrady nákladů řízení z důvodu nesouhlasu městského soudu s judikaturou Nejvyššího soudu. Podle stěžovatelky není spravedlivé, že na rozdíl od vedlejší účastnice a) musela zaplatit náklady řízení o odpůrčí žalobě, byť rovněž "polemizovala" s konstantní judikaturou. Stěžovatelka konečně namítá, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i proto, že neměla možnost vyjádřit se k aplikaci §150 o. s. ř. před rozhodnutím městského soudu, byť o to výslovně žádala [odkazuje v této souvislosti na nález sp. zn. Pl. ÚS 46/13 ze dne 11. 3. 2014 (N 29/72 SbNU 337)].
9. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná (§72 odst. 3 téhož zákona) a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona).
10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti výrokům týkajícím se náhrady nákladů řízení a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává kupříkladu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že se obecné soudy v nyní projednávané věci stěžovatelky extrémního excesu při aplikaci §150 o. s. ř. nedopustily. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pomíjí, že krajský soud neospravedlnil svoji moderaci tím, že se vedlejší účastnice a) pokusila "zvrátit" judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou krajský soud zjevně nesouhlasí. Krajský soud totiž za primární nespravedlnost označil skutečnost, že si stěžovatelka (babička oprávněné) musela být vědoma úmyslu svého syna zkrátit uspokojení pohledávky oprávněné dcery na výživné a že mimo jiné dobrovolně neuspokojila nárok oprávněné vnučky ani po právní moci rozhodnutí o odpůrčí žalobě (viz bod 50 napadeného usnesení). Krajský soud své rozhodnutí moderovat stěžovatelčino právo na náhradu nákladů řízení řádně odůvodnil a jeho identifikaci zvláštního zřetele hodných okolností nelze považovat za svévolnou aplikaci §150 o. s. ř., jež umožňuje soudům zohlednit výjimečné nespravedlnosti.
12. Stran námitky stěžovatelky, že jí odvolací soud neposkytl dostatečný prostor pro vyjádření k možnému použití moderačního práva podle §150 o. s. ř., uvádí Ústavní soud následující: Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti správně poukázala, Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/13 dovodil, že pro naplnění práva na spravedlivý proces je nezbytné, aby odvolací soud poučil účastníky o možném použití moderačního práva podle §150 o. s. ř. a poskytl jim prostor, aby se k takové eventualitě vyjádřili. V bodě 30 stejného rozhodnutí nicméně Ústavní soud rovněž zdůraznil, že uvedené nelze vnímat extenzivně tak, že by "obecné soudy měly vždy za účelem "poskytnutí prostoru" umožnit účastníkům po svém poučení písemné vyjádření. Je zajisté nezbytné strany poučit o možnosti aplikace §150 o. s. ř. a umožnit jim vyjádření, ale má se tak dít obvykle při jednání. V opačném případě by nebyla respektována zásada procesní ekonomie[...]".
13. Stěžovatelka možnost vyjádřit se k aplikaci §150 o. s. ř. v průběhu odvolacího řízení evidentně měla, a to jednak v písemném odvolání, ve kterém proti aplikaci §150 o. s. ř. ze strany obvodního soudu brojila, a dále při jednání dne 18. 11. 2022. Jak vyplývá z bodu 26 napadeného usnesení městského soudu, stěžovatelka při jednání "dále rozvedla svou odvolací argumentaci ve vztahu k rozhodnutí o nákladech řízení tím, že není důvodu pro aplikaci §150 o. s. ř." Z práva na spravedlivý proces neplyne povinnost soudu předem sdělit přesné a detailní odůvodnění svého závěru o aplikaci §150 o. s. ř., jak se stěžovatelka snaží naznačit. Rozhodné je, že stěžovatelka dostala prostor vyjádřit se k tvrzenému rozporu s dobrými mravy vyplývajícímu z okolností projednávaného případu, neboť tento důvod uvedl již obvodní soud.
14. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu