ECLI:CZ:US:2023:1.US.418.23.1
sp. zn. I. ÚS 418/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Bedřichem Fialou, advokátem, sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2022 č. j. 6 Tdo 989/2022-279, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. července 2022 č. j. 13 To 173/2022-258 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 1. června 2022 č. j. 4 T 39/2022-226, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, jichž se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 13. 6. 2021 v obci R. na veřejnosti přístupném fotbalovém hřišti, nejméně před pěti osobami, přistoupil k poškozenému M. K. (dále jen "poškozený"), levou rukou jej chytil za rameno, otočil k sobě čelem a úmyslně jej udeřil pěstí pravé ruky do levé části obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, ztratil vědomí a utrpěl dvojitou zlomeninu dolní čelisti, což si vyžádalo lékařské ošetření v podobě operačního zákroku, v důsledku čehož byl poškozený podstatně omezen na běžném způsobu života po dobu minimálně od 13. 6. 2021 do 16. 7. 2021. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §146 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce šestnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla současně uložena povinnost uhradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví náhradu škody ve výši 39 510 Kč.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že stěžovatel v dovolání deklaroval dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uplatnil v jeho druhé a třetí alternativě. Byť neuvedl, ve spojitosti se kterými důkazy druhou alternativu daného dovolacího důvodu uplatnil, zřejmě měl podle Nejvyššího soudu na mysli odkaz na úřední záznam o podání vysvětlení odvolacím soudem. Mělo jít o prvotní výpověď stěžovatele ve formě úředního záznamu o podání vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu. K tomu Nejvyšší soud zdůraznil, že příslušný úřední záznam nebyl proveden žádným ze soudů jako důkaz a že nebyl použit při formulaci skutkových zjištění, které formuloval na základě provedených důkazů výhradně okresní soud a krajský soud s nimi toliko vyjádřil souhlas. Vzhledem k tomu, že krajský soud sám neprováděl ani nehodnotil důkazy, nemohl k tomu tedy použít žádný úřední záznam. Nejvyšší soud proto uzavřel, že vymezení daného dovolacího důvodu se stěžovatelova argumentace vymyká. Za naplněnou Nejvyšší soud neshledal ani třetí alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť stěžovatel k ní nepřipojil žádnou argumentaci, resp. žádný odkaz na konkrétní důkaz, který měla obhajoba v předcházejícím řízení navrhnout, a to ani zamítnutý bez dostatečného odůvodnění či zcela opomenutý soudy nižších soudů.
5. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu Nejvyšší soud po přezkoumání věci uvedl, že stěžovatel v dovolání nevycházel z učiněných skutkových závěrů a tyto záměrně deformoval. Nepřisvědčil stěžovateli v tom jeho přesvědčení, že soudy se nedostatečně zabývaly otázkou excesu z nutné obrany, ani že nebylo prokázáno naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Uzavřel, že hodnocení důkazů nalézacího soudu je řádně odůvodněné a nevykazuje známky libovůle či absenci logiky. Dodal, že zcela mimo rámec jeho přezkumné činnosti se nachází námitka stěžovatele, že soudy nevzaly v úvahu, že on jako slušný bezúhonný a střízlivý člověk pouze bránil svoji kamarádku před agresivním opilým poškozeným, který byl opakovaně trestán v trestním i přestupkovém řízení. K tomu konstatoval, že stěžovatel pomíjí skutková zjištění, na základě kterých příslušné soudy neuvěřily jeho tvrzení o podnapilém stavu poškozeného, a skutkové závěry, podle nichž byl motivován pomstou za předchozí slovní rozepři. Podle Nejvyššího soudu vzal okresní soud dosavadní bezúhonnost stěžovatele v úvahu toliko tam, kde to bylo namístě, a to ve formě polehčující okolnosti při ukládání trestu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že podle jeho mínění bylo v dané věci rozhodnuto v rozporu s konstantní judikaturou, za nesprávně zjištěného skutkového stavu a zejména hrubě nespravedlivě. Tvrdí, že se na fotbalovém zápasu zastal dívky, kterou ohrozil opilý agresivní fanoušek tím, že jí chtěl udeřit skleněnou láhví od piva. Proto ho "zpacifikoval" jednou ránou, v důsledku které mu zlomil čelist. Má za to, že svým jednáním pouze přistoupil k nutné obraně ve prospěch třetí osoby. Zdůrazňuje, že intenzita obrany může být silnější než intenzita útoku, jelikož obrana musí být způsobilá útok odvrátit. Žádný z rozhodujících soudů se podle něj nevypořádal s tím, proč nebylo možnou tuto jeho obhajobu akceptovat. Posouzení, co je z hlediska nutné obrany ještě přiměřené a co nikoli, vyplývá podle jeho mínění z individuálního posouzení a vnímání každého soudu, ale také samotného pachatele v kontextu konkrétní situace. Je přesvědčen, že jeho posuzované jednání bylo přiměřené. Poukazuje na svou dosavadní bezúhonnost a trvá na tom, že neměl-li být předmětné obžaloby zproštěn, měla být věc posouzena podle §148 trestního zákoníku.
7. Ve vztahu ke kvalifikaci podle §358 trestního zákoníku stěžovatel totožně jako v dovolání proti usnesení krajského soudu namítá, že z rozsudku okresního soudu nevyplývá závěr, že by jeho jednání závažným způsobem narušilo klid a veřejný pořádek, a že k těmto závěrům nebylo vedeno dokazování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Předně je třeba uvést, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
12. Okresní soud, s jehož rozhodnutím se ztotožnil i krajský soud, v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Zřetelná je logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že věnoval hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutečnost, že stěžovatel v daném místě a čase napadl poškozeného, kterému způsobil soudy popsaná zranění, byla prokázána bez důvodných pochybností. Nedošlo tedy ani k porušení zásady in dubio pro reo. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu (viz sub 4 a 5).
14. K tvrzení stěžovatele, že svým jednáním pouze přistoupil k nutné obraně ve prospěch třetí osoby a že rozhodující soudy se touto otázkou nedostatečně zabývaly, Nejvyšší soud zdůraznil, že již okresní soud na základě provedeného dokazování vyloučil použití nutné obrany stěžovatelem a jeho jednání posoudil jako nepřiměřenou reakci. Dospěl k závěru, že v posuzované věci neexistovalo "reálné a hrozící nebezpečí", proto nemohlo být jednání stěžovatele považováno za žádný druh obrany (ani nutné, ani excesivní). Uváděl-li stěžovatel, že věc měla být posouzena podle §148 trestního zákoníku, k tomu Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatel v průběhu řízení sám potvrdil, že jeho smysly nebyly ničím ovlivněny, proto nemohlo dojít k zásadnímu rozporu mezi tím, jak situaci vnímal, a skutečností. Žádná skutková zjištění podle Nejvyššího soud nenasvědčují závěru, že by se na jejich základě mohl stěžovatel domnívat, že hrozil útok ze strany poškozeného. Zmiňoval-li stěžovatel agresivitu a opilost poškozeného, tato jeho tvrzení neodpovídají učiněným skutkovým zjištěním.
15. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem okresního soudu a krajského soudu i ohledně kvalifikace skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Konstatoval, že byť odůvodnění rozsudku okresního soudu mohlo být v tomto směru obsáhlejší, v zásadě obsahuje všechna důležitá sdělení. Ke konfliktu došlo na fotbalovém hřišti nejméně před pěti osobami, tedy na místě veřejném a veřejnosti přístupném. Stěžovatel prokazatelně poškozeného udeřil úmyslně do obličeje, následkem čehož tento utrpěl dvojitou zlomeninu dolní čelisti. Z uvedeného jednoznačně vyplývá závěr okresního soudu o vážném narušení klidu a veřejného pořádku, neboť k napadení ze strany stěžovatele došlo po skončení fotbalového zápasu za přítomnosti většího množství lidí, což ostatně odpovídá výpovědím jednotlivých svědků události.
16. Nejvyšší soud se tak podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, a proto v jeho postupu Ústavní soud nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení.
17. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu