ECLI:CZ:US:2023:1.US.43.23.1
sp. zn. I. ÚS 43/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky VIRIBUS UNITIS - investiční poradenství, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Braunova 902/11, zastoupené JUDr. Janem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 947/2022-542 ze dne 13. 10. 2022 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 349/2020-474 ze dne 22. 10. 2021 a Městského soudu v Praze č. j. 49 Cm 42/2016-390 ze dne 15. 7. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Bc. Martina Steinera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti vedlejšímu účastníkovi vydání akcií emitovaných společností TOMA, a. s. a zaplacení 2 254 920 Kč. Žaloba byla obecnými soudy pravomocně zamítnuta a stěžovatelce byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatelky z více důvodů jako nepřípustné.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 2110/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 123/53 SbNU 553), nález sp. zn. I. ÚS 1491/17 ze dne 13. 11. 2018 (N 185/91 SbNU 297), nález sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017 (N 45/84 SbNU 527)] stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, vady hodnocení důkazů ústící v extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními a nesprávnost aplikace řady ustanovení občanského zákoníku (v otázce neplatného či zdánlivého právního jednání a výkladu pojmu dobrých mravů). Sama stěžovatelka uvádí, že svou argumentaci uplatnila již v řízení před obecnými soudy, které ji z jejího pohledu nevypořádaly dostačujícím způsobem. Podle Ústavního soudu se obecné soudy však stěžovatelčinou argumentací řádně zabývaly (odvolací soud podrobně v bodech 19-39 rozsudku, dovolací soud v bodech 8-21 usnesení), pouze jí nepřisvědčily.
5. Ústavní soud nemá, co by rozhodnutím obecných soudů vytkl - jeho úlohou není výklad podústavního práva, protože není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li porušení základního práva či svobody jednotlivce, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčí tvrzením stěžovatele, posoudí rozhodné otázky odlišně od jeho přesvědčení a své právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodní, jde o výkon pravomoci ústavně nezávislých soudů, do níž je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
6. Stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy možnost prezentovat svůj pohled na věc, kterou také od začátku řízení využívala. Sama skutečnost, že obecné soudy nepřesvědčila, porušení jejích základních práv nenasvědčuje, neboť obsahem čl. 36 odst. 1 Listiny není právo na příznivý výsledek soudního řízení.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu