ECLI:CZ:US:2023:1.US.453.23.1
sp. zn. I. ÚS 453/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Pavla Křivky, zastoupeného JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem se sídlem U Javorky 976, Česká Třebová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023 č. j. 23 Cdo 2093/2022-726, rozsudku Krajského soudu v Hradci králové - pobočka v Pardubicích ze dne 8. 12. 2021 č. j. 27 Co 191/2021-668 a návrhu na uložení povinnosti nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, a to v části výroku I., kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zamítající vzájemný návrh stěžovatele a v nákladových výrocích a uložení povinnosti nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem. Přestože navrhuje pouze zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, v ústavní stížnosti zmiňuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho kopii také přiložil. Ústavní soud - aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobkyně se domáhala po stěžovateli zaplacení částky 210 000 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení na základě smlouvy o dílo. Stěžovatel v průběhu řízení požadoval vzájemnou žalobou po žalobkyni zaplacení částky 71 173 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ceny díla a dodaného materiálu. Soud prvního stupně po několikerém vrácení věci žalobu zamítl. Zamítl i vzájemný návrh stěžovatele z důvodu namítnutého promlčení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání žalobkyně i stěžovatele odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nesprávně aplikovaly normy hmotného i procesního práva a nerespektovaly rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Stěžovatel namítá, že vzájemnou žalobu podal včas, což také soudu prokázal. Nelze přičítat k tíži stěžovatele, pokud nebylo prokázáno, že vzájemný návrh byl soudu včas doručen. Pokud měly soudy za to, že vzájemný návrh doručen nebyl, a tak nebyl podán, nelze takový nepodaný návrh zamítnout. V ústavní stížnosti opětovně argumentuje rozsudkem ESLP ze dne 6. 1. 2005 ve věci Hornáček proti Slovensku. V důsledku nesprávného právního posouzení došlo také k neodůvodněnému krácení nákladů řízení v jeho neprospěch. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nezabýval jeho námitkou zkrácení ztráty na výdělku soudem prvního stupně.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně s námitkami učiněnými před obecnými soudy rozporuje jejich závěr týkající se neprokázání doručení podání obsahujícího vzájemný návrh před uplynutím promlčecí lhůty. Soudy podle stěžovatele nesprávně nevycházely z presumpce doručení podání soudu na základě zjištění, že bylo předáno k poštovní přepravě. Obecné soudy však podrobně odůvodnily, proč dospěly k závěru, že právo stěžovatele bylo promlčeno. Vypořádaly se i s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a ESLP, na níž stěžovatel odkazoval. Ve všech těchto případech byla procesní podání účastníků na soud doručena, ale nepodařilo se je dohledat. Kromě toho v nich šlo o posouzení včasnosti procesních podání. V daném případě jde však o posouzení lhůty hmotněprávní, stavení běhu promlčení lhůty nastane až dnem, kdy žaloba dojde soudu. Soudy tedy správně tyto účinky spojily až se dnem, kdy stěžovatel předložil podání soudu osobně. Všechny tyto závěry soudy podložily odkazy na ustálenou judikaturu.
Není přitom ani správný závěr stěžovatele, že daný procesní úkon neučinil. Soudy správně vycházely z toho, že šlo o podání žalovaného datované ke dni 27.8. 2007, založené do spisu dne 13. 7. 2011 a k tomuto dni také posuzovaly účinky tohoto podání.
Jde-li o námitku stěžovatele, že odvolací soud se nijak nevypořádal s jeho námitkou přiznání zkráceného ušlého výdělku, je pravda, že se touto námitkou nezabýval výslovně, nicméně v otázce nákladů odkázal na podrobné odůvodnění nákladových výroků soudem prvního stupně, s jehož odůvodněním se plně ztotožnil. Soud prvního stupně v něm osvětlil přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli, včetně částky přiznané za ušlý výdělek v dané výši.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní závěr, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nelze stěžovateli přiznat náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu