ECLI:CZ:US:2023:1.US.455.23.1
sp. zn. I. ÚS 455/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Richarda Pánka a Hany Šojslové, zastoupených Mgr. Markem Hejdukem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 22 Cdo 1709/2022-365 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2021 č. j. 55 Co 164/2021-286, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) prof. PhDr. Jaroslava Pánka, DrSc., dr. h. c., 2) Mgr. Jany Vondráčkové a 3) PhDr. Lucie Filipové, Ph.D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelé i vedlejší účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti na adrese X. Předmětem řízení ve věci žaloby vedlejších účastníků proti stěžovatelům o zaplacení částek 72 449,07 Kč s příslušenstvím, 18 112,27 Kč s příslušenstvím a 18 112,27 Kč s příslušenstvím, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 13 C 15/2017, byly vynaložené náklady za opravu fasády dané nemovitosti, za opravu elektrického vedení a za geodetické zaměření. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelů i vedlejších účastníků v záhlaví specifikovaným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ze dne 29. 1. 2021 č. j. 13 C 15/2017-228 tak, že dnes již zemřelému žalovanému Josefu Pánkovi uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům ad 1) a ad 3) společně a nerozdílně částku 72 449,07 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 2. 2017 do zaplacení a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům ad 1) a ad 3) společně a nerozdílně každému částku 18 112,27 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 2. 2017 do zaplacení (výrok I). Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího a odvolacího řízení i o nákladech řízení státu (výroky II až IV a VI). Řízení o odvolání ve vztahu k vedlejší účastnici ad 2) zastavil (výrok V).
3. U nákladů za položku související s opravou elektrického vedení vyšel městský soud ze skutkového zjištění obvodního soudu, že stěžovatelé o tomto nákladu nebyli vyrozuměni. Z provedeného dokazování (výpovědi svědka Jiřího Bartůňka a revizní zprávy z roku 1991) však současně vyplynulo, že šlo o nutný náklad vynaložený v souvislosti se záchranou věci, neboť stav rozvodů byl v havarijním stavu a neodpovídal normě ČSN 341 000. Nebylo tak pochyb o tom, že stěžovatelé se v rozsahu svých spoluvlastnických podílů musí na tomto nákladu podílet. U opravy fasády vzal městský soud na základě doplněného dokazování za prokázané, že stěžovatelé s prováděním opravy fasády konkludentně souhlasili.
4. Dovolání stěžovatelů proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl (výrok I). Současně rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovateli a vedlejší účastnicí ad 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu dovolacího řízení (výrok II) a že stěžovatelé jsou povinni zaplatit každý rovným dílem vedlejšímu účastníku ad 1) náklady dovolacího řízení ve výši 2 788 Kč a vedlejší účastnici ad 3) ve výši 2 788 Kč (výrok III).
5. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatelé vymezili předpoklad přípustnosti dovolání tak, že rozhodnutí městského soudu závisí na právním posouzení otázky procesního práva, která měla být podle jejich názoru posouzena jinak, než jak ji vyřešil městský soud. Prostřednictvím svých námitek se však toliko pokoušeli zpochybnit správnost a úplnost skutkových zjištění, jež se týkaly toho, zda byly elektrické rozvody v takovém stavu, že musela být provedena jejich úprava. Nejvyšší soud konstatoval, že taková interpretace významově neodpovídá §237 občanského soudního řádu, neboť dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním a skutkové námitky nemohou přípustnost dovolání založit. Za pravdu nedal stěžovatelům ani ohledně výtek zpochybňujících proces hodnocení důkazů. Zdůraznil, že co se týká stavu elektrických rozvodů, vyšel městský soud ze zprávy revizního technika Jiřího Bartůňka ze dne 15. 7. 2015 a z jeho výslechu, z nichž jednoznačně vyplynul havarijní stav elektrických rozvodů a s tím spojená nutnost provedení jejich úprav. Ani další námitky stěžovatelů, tj. že nesouhlasili s opravou fasády, zatímco městský soud dospěl k jinému skutkovému zjištění, a to že k opravě fasády dali konkludentní souhlas, nemohly podle Nejvyššího soudu založit přípustnost dovolání, neboť šlo opět pouze o námitky vytýkající městskému soudu nesprávné skutkové zjištění. Dovolání nebylo podle Nejvyššího soudu projednatelné ani ohledně procesní výtky, že nebyl dostatečně vymezen předmět řízení, neboť k ní dovolatelé nevymezili žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Za nepřípadnou pak označil i námitku týkající se absence řádného odůvodnění rozsudku městského soudu s tím, že toto rozhodnutí je odůvodněno srozumitelně a nelze je označit za nepřezkoumatelné. Městský soud podle Nejvyššího soudu dostatečným způsobem vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jaký učinil závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudil po právní stránce. Závěrem Nejvyšší soud dodal, že se blíže nemohl zabývat ani námitkou směřující do nákladů řízení, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení namítají, že městský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nevypořádal se s jejich námitkami a dosavadní judikaturou. Mají za to, že městský soud při svém hodnocení vyšel pouze z některých důkazů a jiné nevzal v potaz. Jsou přesvědčeni, že posouzení stavu elektrických rozvodů je odbornou otázkou, proto měl městský soud podle §127 odst. 1 občanského soudního řádu zadat vypracování znaleckého posudku. Dále také zdůrazňují, že nikdy nedali souhlas s provedením opravy fasády a že toto skutkové zjištění je v rozporu s provedenými důkazy a skutečností. Rovněž vznáší námitky též proti výrokům městského soudu o nákladech řízení. Neztotožňují se ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu. Podle jejich mínění se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s uplatněnými dovolacími námitkami, které byly založeny na porušení norem procesního práva, v důsledku kterých soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
11. Stěžovatelé v ústavní stížnosti pouze opakují námitky, které již uplatnili v předchozích stadiích soudního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu srozumitelně a zevrubně vypořádaly. Městský soud měl na základě učiněných skutkových zjištění za prokázané, že stěžovatelé se v rozsahu svých spoluvlastnických podílů musí podílet na opravě elektrického vedení, neboť stav rozvodů byl v havarijním stavu a neodpovídal normě ČSN a šlo tak prokazatelně o nutný náklad vynaložený v souvislosti se záchrannou věci. Dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem své rozhodnutí odůvodnil a řádně vysvětlil také to, na základě jakých skutečností považoval za prokázaný konkludentní souhlas stěžovatelů s prováděním opravy fasády. Ústavní soud neshledal v jeho rozhodnutí žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
12. Stejně tak Ústavní soud považuje argumentaci Nejvyššího soudu rozvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně souladnou a srozumitelnou. Nejvyšší soud po posouzení věci shledal, že stěžovatelé se prostřednictvím svých námitek toliko pokoušeli zpochybnit správnost a úplnost skutkových zjištění, jež se týkaly jednak toho, zda byly elektrické rozvody v takovém stavu, že musela být provedena jejich úprava, a jednak závěru, že konkludentně souhlasili s opravou fasády. Nejvyšší soud konstatoval, že jde o skutkové námitky, které nemohly přípustnost dovolání založit, neboť dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním. K výtkám stěžovatelů, že městský soud sám posoudil, tj. bez posudku znalce, bezpečnost elektrických rozvodů, Nejvyšší soud zdůraznil, že taková námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť ve skutečnosti se stěžovatelé jejím prostřednictvím pouze pokouší zpochybnit správnost a úplnost skutkových zjištění o stavu elektrických rozvodů.
13. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nezakládalo ani tvrzení stěžovatelů, že se městský soud odklonil od dosavadní judikatury, podle které mlčení neznamená projev konkludentního souhlasu, neboť stěžovatelé neuvedli, od které ustálené rozhodovací praxe se měl městský soud při řešení dané právní otázky odchýlit, a tudíž nevymezili řádně předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve spojení s §237 občanského soudního řádu.
14. Nejvyšší soud nepřisvědčil stěžovatelům ani u tvrzené nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu, resp. konstatoval, že ani v této otázce není dovolání podle §237 občanského soudního řádu přípustné. Zdůraznil, že rozhodnutí krajského soudu zjevně netrpí nepřezkoumatelností, neboť z něj zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami obou stěžovatelů.
15. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se s dovolacími námitkami stěžovatelů řádně zabýval a vysvětlil, proč dovolání nebylo možno posoudit jako přípustné podle §237 občanského soudního řádu. V jeho závěrech nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
16. Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta pochybení, na která se vztahuje čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí Ústavním soudem pouze tehdy, je-li jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv [viz např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Právo na soudní ochranu nezaručuje nárok na rozhodnutí, které je pro stěžovatele příznivé, nýbrž že bude mít přístup k soudu, který jeho věc posoudí podle čl. 36 odst. 2 Listiny, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům atd. Procesní ústavní kautely tak zaručují řádný postup soudu, nikoli příznivý výsledek řízení pro stěžovatele. Z tohoto hlediska je třeba konstatovat, že obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi v průběhu řízení vznesenými námitkami stěžovatelů a také jasně zdůvodnily, proč jim nelze přisvědčit.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu