ECLI:CZ:US:2023:1.US.583.23.1
sp. zn. I. ÚS 583/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Michala Koláře, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 363/2022-122 ze dne 29. 11. 2022 a usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 53 Nc 10832/2008-100 ze dne 13. 4. 2022, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a JUDr. Vladimíra Pittnera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh stěžovatele jako povinného na zastavení exekuce vedené u nalézacího soudu pod sp. zn. 53 Nc 10832/2008 ve prospěch vedlejšího účastníka jako oprávněného. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení nalézacího soudu.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti především sporuje způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly se skutečností, že nebyl dohledán rozhodčí spis či alespoň kopie rozhodčího nálezu, na základě kterého byla exekuce zahájena a vedena; přitom bez existence podkladového rozhodnutí nepřipadá vedení jakékoliv exekuce v úvahu a taková exekuce musí být zastavena. Z ustanovení §29 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), vyplývá povinnost rozhodců předat rozhodčí spisy do úschovy soudu, právě aby bylo možné v případě pochybností možné přezkoumat rozhodčí nález či prokázat průběh rozhodčího řízení, ale obecné soudy neosvětlily, proč se nepodařilo exekuční titul opatřit. Dále stěžovatel namítá, že pochybil již soudní exekutor, který vůbec neměl postupovat návrh stěžovatele na zastavení exekuce nalézacímu soudu, neboť nebyly splněny podmínky předpokládané §55 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), tj. oprávněný nevyjádřil výslovný nesouhlas s navrhovaným zastavením exekuce.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Takové vady však v nyní projednávané věci neshledal.
6. Podstatou argumentace stěžovatele je, že proti němu vedená exekuce měla být zastavena, neboť nalézací soud neměl při přezkumu návrhu na zastavení exekuce exekuční titul k dispozici. Ústavní soud předně přisvědčuje stěžovateli (obecně) v tom, že povinnost rozhodce předat rozhodčí nález opatřený doložkou o právní moci a všechny listiny prokazující průběh rozhodčího řízení soudu do úschovy (§29 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení) má svůj význam právě proto, že tyto listiny mohou být i po skončení rozhodčího řízení důležité vzhledem k právním účinkům rozhodčích nálezů a s ohledem na možnost stran domáhat se v soudním řízení zrušení rozhodčího nálezu či jeho výkonu, popř. jeho zastavení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1626/13 ze dne 11. 11. 2014, bod 14; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
7. Podle Ústavního soudu ovšem není porušením ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele, jestliže obecné soudy dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že "ztrátu" rozhodčího nálezu nelze spravedlivě klást k tíži vedlejšího účastníka (jenž je již čtvrtým oprávněným v pořadí a který pohledávku nabyl v dědickém řízení), jehož dobrá víra v tomto případě převáží, a to i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel namítal vady exekučního titulu až 14 let od nařízení exekuce (srov. bod 9 usnesení nalézacího soudu a body 12 a 23 usnesení odvolacího soudu). V této návaznosti je třeba dodat, že usnesení o nařízení exekuce je veřejnou listinou, jíž svědčí domněnka pravdivosti toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno (§134 občanského soudního řádu), což se týká i podkladového exekučního titulu. Ani z ústavní stížnosti se přitom nepodává, že by stěžovatel proti usnesení o nařízení exekuce (jako takovému) něco namítal.
8. Ústavní soud se proto ztotožňuje s odvolacím soudem v tom, že není-li v tomto stádiu řízení předmětný exekuční titul k dispozici, aniž by se o tuto skutečnost zapříčinil vedlejší účastník jako oprávněný, nelze o kvalitě daného exekučního titulu učinit jiný závěr než ten, který byl původně učiněn při nařízení exekuce (bod 24 usnesení odvolacího soudu). Pouze ze skutečnosti, že v současnosti není exekuční titul (rozhodčí nález) k dispozici, nelze bez dalšího dovodit, že ke dni nařízení exekuce nebyl pravomocný a vykonatelný a že by tyto vlastnosti ztratil. Není ani současně možné vyčítat nalézacímu soudu, že se nepokusil předmětný rozhodčí nález opatřit, učinil-li dotazy ohledně jeho existence na účastníky řízení, rozhodující předsedkyni senátu a na Obvodní soud pro Prahu 4 (viz bod 5 usnesení nalézacího soudu).
9. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka porušení §55 odst. 3 exekučního řádu. V řízení o ústavní stížnosti totiž není sama o sobě významná namítaná "nesprávnost" napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 4071/17 ze dne 31. 7. 2018 (N 129/90 SbNU 139), bod 30; přímo ve vztahu k citovanému ustanovení viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3512/17 ze dne 23. 1. 2018, bod 7 in fine]. Stěžovatel přitom dostatečně neosvětlil, jakým konkrétním způsobem se tato tvrzená vada měla promítnout do jeho ústavně zaručených práv. Naopak Ústavní soud považuje odůvodnění odvolacího soudu za ústavně konformní, vyložil-li, že vedlejší účastník (nabyvší pohledávku v dědickém řízení) vždy dával najevo svůj zájem o vymáhanou pohledávku a svůj postup k návrhu stěžovatele vyjádřil i výslovně (srov. body 18 až 20 usnesení odvolacího soudu).
10. Protože Ústavní soud nezjistil žádné porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu