ECLI:CZ:US:2023:1.US.597.23.1
sp. zn. I. ÚS 597/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2224/2022-583 ze dne 30. 11. 2022, části výroku I. a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 56/2022-529 ze dne 5. 4. 2022 a výroku III. rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 39 C 248/2017-504 ze dne 16. 12. 2021, spojené s návrhem na zrušení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných (částí) rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušení v záhlaví citovaného ustanovení a zároveň navrhuje, aby ústavní stížnost byla projednána mimo pořadí.
2. Stěžovatel se domáhá proti vedlejší účastnici zaplacení 18 000 000 Kč; tato částka sestává z 8 000 000 Kč (náhrada újmy, kterou měl stěžovatel utrpět na zdraví v souvislosti se svým nezákonným trestním stíháním), a dále z 10 000 000 Kč představujících zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla stěžovateli v souvislosti s tímto trestním stíháním způsobena. Okresní soud Plzeň-město ("nalézací soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 1 062 200 Kč (výrok I.), dále povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II.) a ve zbytku (16 937 800 Kč) žalobu zamítl (výrok III.). Nalézací soud dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním došlo u stěžovatele ke vzniku a progresi těžké depresivní poruchy s posttraumatickou stresovou poruchou, která se u něj poprvé projevila na počátku roku 2014, kdy se pokusil o sebevraždu, na což navázala jeho hospitalizace; onemocnění, které je chronické a v podstatě trvalé, vyžaduje stálou medikaci. Podle nalézacího soudu byl prokázán i vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a negativními následky, které se projevily v rodinném životě stěžovatele. Nalézací soud dovodil, že byly dány podmínky pro aplikaci §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Náhradu za stěžovatelovo ztížení společenského uplatnění nalézací soud stanovil na 971 000 Kč; zadostiučinění za nemajetkovou újmu nalézací soud určil s odkazem na obdobné případy na 91 200 Kč. Nalézací soud konečně dovodil, že námitka promlčení vedlejší účastnice je v rozporu s dobrými mravy.
3. Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") výrokem I. napadeného rozsudku jako věcně správný potvrdil rozsudek nalézacího soudu v odvoláním napadeném rozsahu (tj. ve vyhovujícím výroku I., dále v části zamítavého výroku III. týkající se částky 8 938 000 Kč a konečně ve výroku II. o nákladech řízení); výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozsudek nalézacího soudu ve výroku III. o zamítnutí žaloby nebyl co do částky 7 999 800 Kč odvoláním stěžovatele dotčen, a v tomto rozsahu tak nabyl samostatné právní moci. Odvolací soud se věcně ztotožnil se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu.
4. Nejvyšší soud výrokem I. ústavní stížností napadeného rozsudku zrušil rozsudek krajského soudu v části výroku I., kterou byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen ve výrocích I. a II., a dále ve výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení; rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výrocích I. a II. a věc v tomto rozsahu vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Stran důvodnosti dovolání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při řešení otázky, zda námitka promlčení, kterou vedlejší účastnice v řízení vznesla, odporuje dobrým mravům, jakož i otázky týkající se aplikace §3079 občanského zákoníku, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolání stěžovatele a vedlejší účastnice odmítl Nejvyšší soud výrokem II. ústavní stížností napadeného rozsudku ve zbývajícím rozsahu jako nepřípustné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zaprvé tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno, protože Nejvyšší soud ve věci nerozhodl podle §243d občanského soudního řádu, byť měl na výběr, zda dovolání zamítne či rozhodnutí odvolacího soudu změní. V dané procesní situaci podle stěžovatele nebyl důvod pro kasaci, protože nalézacímu soudu a odvolacímu soudu bylo v podstatě uloženo, aby žalobu zamítly; veškeré dokazování však bylo provedeno a šlo jen o právní posouzení věci. Stěžovatel dále spatřuje porušení svého práva na zákonného soudce v tom, že o věcech podle zákona č. 82/1998 Sb. rozhoduje v zásadě pouze senát 30 Cdo Nejvyššího soudu, tedy de facto pouhých pět soudců, což znemožňuje, aby určitá právní otázka byla rozhodnuta odlišně v důsledku jejího předložení do občanskoprávního kolegia. Podle stěžovatele by měl být rozvrh práce nastaven tak, aby o dovoláních, jež odvozují svoji přípustnost od požadavku na jiné posouzení již vyřešené právní otázky, rozhodoval odlišný senát od toho, který otázku původně vyřešil. Zatřetí, stěžovatel rozporuje ústavnost §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť tvrdí, že stanovená šestiměsíční promlčecí lhůta je neproporcionální, má rdousící efekt a je v rozporu s dobrými mravy, a to zejména s ohledem na §15 téhož zákona. Stěžovatel konečně tvrdí, že Nejvyšší soud neposoudil otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy v souladu s ustálenou judikaturou.
6. Ústavní soud před věcným projednáním ústavní stížnosti nejprve zkoumal splnění podmínek řízení. Podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu platí, že Ústavní soud ústavní stížnost neodmítne, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy k relevantní skutečnosti došlo. Při posuzování, zda byly naplněny podmínky pro postup podle citovaného ustanovení, Ústavní soud vychází ze zásady, že jde o výjimku z obecného pravidla, což značí, že předmětné ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem [viz nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)].
7. Stěžovatel v nyní projednávané věci brojí přímo proti kasačnímu výroku I. napadeného rozsudku, kterým Nejvyšší soud věc vrátil k dalšímu řízení nalézacímu soudu ve "vyhovující částí" (1 062 200 Kč). Ohledně předčasnosti ústavní stížnosti tvrdí, že jsou dány podmínky pro výjimku z přípustnosti, protože v obdobné situaci, ve které jsou stěžovatelé nuceni absolvovat nehospodárné a zbytečné nové "procesní kolečko", se nachází mnoho stěžovatelů. Přesah vlastního zájmu stěžovatele je podle něj dán i v tom, že na základě jeho ústavní stížnosti lze vnést do diskuse o podobě dovolání de lege ferenda názor, že jsou-li pro to dány podmínky, musí Nejvyšší soud podle čl. 36 Listiny upřednostnit konečné rozhodnutí ve věci před neodůvodněnou kasací.
8. Ústavní soud uvedenou argumentaci nepovažuje za přesvědčivou. Stěžovatel přesah vlastního zájmu nevyvozuje z merita jeho případu, tzn. z otázky týkající se náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, nýbrž ze systémové úpravy dovolacího řízení, která dopadá a v minulosti dopadala stejně na všechny účastníky řízení. Ústavní soud dlouhodobě zdůrazňuje, že ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že jeho rozhodovací činnost je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci obecného soudnictví [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2832/18 ze dne 19. 2. 2019 (N 27/92 SbNU 285); usnesení sp. zn. IV. ÚS 1948/20 ze dne 28. 7. 2020]. V tomto smyslu zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012 (N 159/66 SbNU 373)].
9. Případy, ve kterých Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti nepravomocně skončené věci, se týkaly skutkově a právně velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu či porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu) [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2017/21 ze dne 24. 8. 2021]. O takový specifický případ však ve věci stěžovatele nejde.
10. Posouzení, zda dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout a rozhodnutí odvolacího soudu pouze změnit ve smyslu §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř., je primárně v kompetenci Nejvyššího soudu, jak ostatně vyplývá i z gramatického výkladu citovaného ustanovení, v němž je uvedeno, že dovolací soud "může" rozhodnutí odvolacího soudu změnit.
11. Stěžovateli zároveň nelze přisvědčit, že řešené právní otázky jsou v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu postaveny najisto do té míry, že by šlo o rozhodnutí ve smyslu "buď - anebo" a že by obecné soudy v dalším řízení musely pouze "přetlumočit" závazný názor Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v bodě 46 dospěl k závěru, že "vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu může být výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům [...] v případě, že [...] jsou zde dány mimořádné a zvláštního zřetele hodné okolnosti, které na straně poškozeného (žalobce) vytvořily závažnou překážku, jež mu ve včasném uplatnění jeho nároku zabránila a pro kterou by závěr o promlčení uplatněného nároku byl pro něj nepřiměřeně tvrdý". Uvedl-li následně dovolací soud, že z dosavadní skutkových zjištění existence takové závažné překážky nevyplývá, neznamená to, že by byla absolutně vyloučena. Soudy prvního a druhé stupně v tomto ohledu mají možnost existenci mimořádných okolností znovu zvážit, případně odůvodnit jiným způsobem.
12. Podstatné je, že Nejvyšší soud v bodě 47 svého usnesení dále uvedl, že dosavadní úvahy obecných soudů nezohledňují skutečnost, že v šestiměsíční promlčecí lhůtě podle §32 odst. 3 č. 82/1998 Sb. se promlčuje pouze nemajetková újma, nikoliv újma, která stěžovateli vznikla poškozením jeho zdraví; posledně uvedenou újmu je třeba považovat za nárok na náhradu škody, jež se promlčuje v tříleté subjektivní promlčecí lhůtě podle
§32 odst. 1 téhož zákona. Právě uvedené znamená, že minimálně v části týkající se náhrady škody za poškozené zdraví stěžovatele musí obecné soudy posoudit námitku promlčení znovu, přičemž s ohledem na skutečnost, že stěžovatel uplatnil oba zažalované nároky u vedlejší účastnice dne 20. 3. 2017 (viz bod 6 napadeného rozsudku dovolacího soudu), bude třeba splnění lhůty posoudit s ohledem na obecnými soudy určený počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty.
13. Skutečnost, že další postup u obecných soudů není pouhým pro forma řízením, vyplývá i ze závěru v bodě 51 napadeného rozsudku, kde Nejvyšší soud uvedl, že "[d]ůvody hodné mimořádného zřetele, jejichž naplněním je aplikace §3079 odst. 2 o. z. podmíněna, [...] v odůvodnění napadeného rozhodnutí (stejně jako v dosavadních skutkových závěrech odvolacího soudu) zcela chybí". Uvedený závěr znovu absolutně nevylučuje, že soudy prvního a druhého stupně mimořádné důvody pro aplikaci úpravy nového občanského zákoníku shledají. Neučiní-li tak, bude dále třeba posoudit případnou náhradu újmy na zdraví stěžovatele podle dříve účinné vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
14. Lze uzavřít, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nepostupovat podle §243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. nepředstavuje v případě stěžovatele natolik významnou okolnost, která by Ústavnímu soudu umožňovala prolomit princip subsidiarity ústavní stížnosti. Z pohledu přípustnosti ústavní stížnosti je klíčové, že další řízení zbytečné není a že obecné soudy v něm budou mít možnost poskytnout stěžovateli ochranu jeho ústavně zaručených práv.
15. Namítá-li stěžovatel, že jeho právo na zákonného soudce bylo porušeno, protože ve věcech podle zákona č. 82/1998 Sb. rozhoduje v zásadě pouze senát 30 Cdo Nejvyššího soudu, což vede k praktické nemožnosti překonat jeho judikaturu, pomíjí, že v nyní projednávané věci se dosud o "prolomení" judikatury Nejvyššího soudu pokoušet nemusel. Nalézací i odvolací soud totiž daly stěžovateli ohledně rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy za pravdu; stěžovatelovo dovolání se týkalo posouzení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhrady za ztížení společenského uplatnění (viz body 26-26 rozsudku Nejvyššího soudu). Rozporovat judikaturu Nejvyššího soudu se stěžovatel může pokusit právě v dalším řízení u obecných soudů. Ostatně skutečnost, že je soud nižší instance vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost daného stadia řízení a nevzniká tím překážka pro ústavněprávní oponenturu proti rozhodnutí o sporné otázce (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011; či usnesení sp. zn. III. ÚS 803/22 ze dne 28. 3. 2022).
16. Bude-li po absolvování nového "procesního kolečka" stěžovatel přesvědčen, že neměl možnost změnit judikaturu Nejvyššího soudu z důvodu porušení jeho práva na zákonného soudce, může se nastolenou otázkou Ústavní soud zabývat teprve v nové ústavní stížnosti. Také v případě stěžovatele platí, že kasační rozhodnutí se může stát předmětem ústavního přezkumu za předpokladu, že již byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici v návaznosti na ně, a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces; v takovém případě bude Ústavní soud povinen poskytnout stěžovateli ochranu a posuzovat řízení jako celek [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), bod 30; nález sp. zn. IV. ÚS 3026/20 ze dne 26. 4. 2022].
17. Z obdobného důvodu je třeba považovat za předčasnou ústavní stížnost v části, ve které stěžovatel brojí proti odmítavému výroku II. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu týkajícího se zamítnutí žaloby o 8 938 000 Kč. Ústavní soud dospěl k závěru, že probíhá-li dále řízení o zaplacení částky 1 062 200 Kč, v němž je řešena opodstatněnost základu nároku, nelze výrok II. od výroku I. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu pro účely posuzování důvodnosti ústavní stížnosti oddělit, byť v této části týkající se zamítnutí žaloby o zaplacení 8 938 000 Kč řízení formálně skončilo (odpovídající část zamítavého výroku III. rozsudku nalézacího soudu zůstala v právní moci). Rozhodl-li by Ústavní soud za současné procesní situace o důvodnosti ústavní stížnosti pouze ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 8 938 000 Kč, nepřípustně by tím "předjímal" posouzení žaloby ve zbývající části ze strany obecných soudů. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že případná budoucí ústavní stížnost směřující proti výroku II. napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a odpovídajících částí rozhodnutí obecných soudů nemůže být odmítnuta pro "opožděnost"; Ústavní soud bude případně povinen (za splnění dalších procesních podmínek) přezkoumat kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu a navazující rozhodnutí jako celek (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2278/19 ze dne 24. 7. 2019; či usnesení sp. zn. II. ÚS 4260/18 ze dne 16. 4. 2019).
18. Namítá-li konečně stěžovatel, že požadavek, aby obecné soudy v již "předsouzené" věci znovu rozhodly, způsobuje průtahy řízení, kvůli kterým může stěžovateli s ohledem na svůj vážný zdravotní stav vzniknout neodvratitelná újma (stěžovatel je hospitalizován na JIP), pak tato nepochybně závažná skutečnost sama o sobě o podstatném přesahu jeho ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nesvědčí. Ústavní soud neodmítne "předčasnou" ústavní stížnost pouze v případě, že v řízení o podaném opravném prostředku ke značným průtahům již dochází, jak vyplývá z §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, což však případ stěžovatele není.
19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení zákonného ustanovení Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu