ECLI:CZ:US:2023:1.US.60.23.1
sp. zn. I. ÚS 60/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti AGRA Velký Týnec, a. s., sídlem Bystřická 704, Velký Týnec, zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. prosince 2022 č. j. 39 A 3/2021-88 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. října 2022 č. j. 3 As 420/2021-102, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 35 odst. 3 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka podniká v zemědělství. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 14. 1. 2021 č. j. 824/2020-910-IPK/18 povolil stavbu dálnice "D55 5501 Olomouc - Kokory", která vede mimo jiné přes pozemky ve vlastnictví stěžovatelky, které používá k podnikání. Ministr dopravy rozhodnutím ze dne 11. 5. 2021 č. j. MD-7970/2021-510/3 zamítl rozklad stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") k žalobě stěžovatelky zrušil uvedené rozhodnutí ministra dopravy pro nezákonnost a věc mu vrátil k dalšímu řízení rozsudkem ze dne 25. 11. 2021 č. j. 39 A 3/2021-61. Podle krajského soudu podmínky stavebního povolení a projektová dokumentace postrádají dostatečné záruky k vybudování doprovodných staveb v areálu stěžovatelky bez přerušení užívání objektu. Před demolicí stávající kalové jímky je třeba zprovoznit jímku novou, což stavební povolení nezaručuje.
2. Nejvyšší správní soud nato napadeným rozsudkem ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka a příspěvkové organizace Ředitelství silnic a dálnic ČR, jako osoby zúčastněné na řízení, zrušil uvedený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vedlejší účastník podle Nejvyššího správního soudu formuloval podmínky stavebního povolení dostatečně [§115 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že stavební povolení stanoví povinnost zajistit vzájemnou věcnou a časovou koordinaci provedení jednotlivých stavebních objektů, zajistit bezpečný přístup na pozemky, a to i za situace, kdy je nová stavba dálnice přerušuje, zamezit kontaminaci půdy a vyvarovat se negativního vlivu na odtokové poměry.
3. Dále se z projektové dokumentace podává, že se počítá se stavbou nové jímky i demolicí jímky stávající. Podmínkami těchto staveb dále je, že práce budou koordinovány tak, aby provozovatel areálu mohl po celou dobu výstavby zabezpečit chod a obslužnost živočišné výroby. Po celou dobu bude zajištěno odvodnění ploch areálu a přístup na ně. Podle Nejvyššího správního soudu není žádoucí stanovit u složitějších staveb, jako např. dálnice, podrobnou podobu technického řešení, protože jakákoli drobná změna by vyžadovala nové stavební povolení. Je proto nutné stanovit pravidla rámcově. Z podmínek stavebního povolení v nyní posuzované věci přitom pro koordinaci dotčených staveb plynou pro vedlejšího účastníka závazná pravidla. Odstraní-li se původní kalová jímka bez předchozího zprovoznění nové jímky, vedlejší účastník poruší podmínky stavebního povolení, a dopustí se přestupku podle §178 odst. 2 písm. g) stavebního zákona. Obdobné platí pro výstavbu obslužných komunikací v areálu.
4. Krajský soud následně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky. Vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu neshledal důvodnou námitku stěžovatelky o nedostatečně stanovených podmínkách pro koordinaci stavby dálnice a navazujících staveb v areálu stěžovatelky. Dále, mimo jiné, nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky o nevybudování protihlukové stěny, nezpracování podrobné hlukové studie a nedostatečném zohlednění vyjádření Státní veterinární správy, že dojde ke zhoršení bezpečnosti chovu dobytka. Stěžovatelka měla tyto námitky uplatnit v územním řízení, byly obecné, a orgány veterinární správy nebyly ve správním řízení dotčeným orgánem. Krajský soud účastníky řízení poučil, že proti napadenému rozsudku není kasační stížnost přípustná, ledaže se namítá, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, či je-li namítáno nesprávné řešení otázky, která dosud nebyla Nejvyšším správním soudem řešena.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka zaprvé tvrdí, že stavební povolení se nedostatečně zabývá návazností a koordinací stavby dálnice se souvisejícími stavbami v areálu v jejím vlastnictví. Stavba dálnice má vést přes kalovou jímku nutnou k provozování zemědělského areálu. Je proto třeba, aby demolice stávající kalové jímky nastala až po zprovoznění nové kalové jímky. Stavba dálnice rovněž přetne stávající obslužné komunikace v areálu. Podmínky, na které odkazují správní soudy, nepředstavují pro stěžovatelku dostatečné záruky. Správní soudy pominuly, že stavební povolení se týká jen jednotlivých staveb dálnice, nikoli souvisejících staveb v areálu stěžovatelky, nebo že jde o s věcí nesouvisející podmínky.
2. Zadruhé stěžovatelka tvrdí, že stavba dálnice narušuje chov užitkových zvířat v areálu v jejím vlastnictví. Stěžovatelka musí dodržovat řadu hygienických norem a zabezpečit pro chovná zvířata řádné podmínky jejich života. Dálnice přitom má narušit okolí imisemi hluku, prachu a zplodin. Stěžovatelka je odpovědná za dodržování hygienických a veterinárních norem a stavba dálnice jí znemožňuje je plnit. Stavební povolení a projektová dokumentace se nevěnuje prostředí hospodářských zvířat. Státní veterinární správa přitom vyhodnotila, že záměr stavby dálnice zhorší bezpečnost chovu zvířat a protinákazová opatření. Vedlejší účastník se tím opomněl zabývat. Krajský soud se sice s obdobnými námitkami vypořádal tak, že je měla stěžovatelka vznést v územním řízení, avšak zde jde o veřejný zájem. Jde proto o nutnou podmínku zákonnosti stavebního povolení. Krajský soud tak obdobné námitky vyhodnotil nesprávně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
2. Jde-li o přípustnost návrhu, ústavní stížnost je třeba posoudit samostatně podle obsahu jednotlivých námitek stěžovatelky. Stěžovatelka ústavní stížností napadá jednak rozhodnutí, kterým Nejvyšší správní soud zrušil ke kasační stížnosti jiného účastníka soudního řízení rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a jednak navazující rozhodnutí krajského soudu. Podle nálezu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19 (N 129/95 SbNU 66) platí, že Ústavní soud je za takové situace oprávněn přezkoumat jen ty námitky, které již nebylo možno přípustně uplatnit v (případné) opakované kasační stížnosti (srov. v podrobnostech zejména body 33 až 37 nálezu).
3. V nyní posuzované věci lze námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti rozdělit do dvou samostatných okruhů (viz shora sub 6 zaprvé a sub 7 zadruhé). Nejvyšší správní soud se v dosavadním řízení, na rozdíl od námitek vymezených shora zaprvé, dosud nezabýval námitkami stěžovatelky vymezenými shora zadruhé, protože krajský soud se v pořadí prvním rozsudku ze dne 25. 11. 2021 zabýval toliko rozsahem podmínek stavebního povolení co do koordinace dotčených staveb. Protože z toho důvodu žalobou napadené rozhodnutí zrušil, dalšími věcnými žalobními námitkami se tehdy nezabýval. Posoudil je poprvé až v řízení navazujícím na napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu. Jak se podává z dostupných podkladů, stěžovatelka dosud kasační stížnost proti napadenému rozsudku krajského soudu nepodala, přestože, v souladu s §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., je za takové situace kasační stížnost přípustná, o čemž ostatně stěžovatelku, tehdy i nyní zastoupenou advokátem, krajský soud poučil.
4. U těch námitek v ústavní stížnosti, které bylo možno přípustně uplatnit v opakované kasační stížnosti, kterou však stěžovatelka nepodala (zde vymezených shora zadruhé), se stěžovatelka vlastním přičiněním připravila o možnost nechat je vyhodnotit Ústavním soudem z pohledu existence porušení základních práv či svobod. V této části je ústavní stížnost nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ve zbylé části (co do námitek vymezených shora zaprvé) je ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Jediným tvrzením stěžovatelky, kterým je Ústavní soud oprávněn se zabývat, je námitka nesprávného posouzení podmínek stanovených stavebním povolením ke koordinaci stavby dálnice, která může ohrozit nepřerušený provoz zemědělského areálu ve vlastnictví stěžovatelky. Správní soudy se s námitkou adekvátně vypořádaly. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku reagoval na samou podstatu námitky, že při nedostatečné koordinaci staveb hrozí přerušení provozu areálu. Pro Nejvyšší správní soud však stavební povolení představuje dostatečnou záruku, protože povinnost vedlejšího účastníka zkoordinovat stavební práce tak, aby nedošlo k zásahu do výkonu vlastnických práv stěžovatelky, ze stavebního povolení vyplývá v dostatečné míře.
3. Pro Ústavní soud je rozhodné, že Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku jasně deklaroval, že dojde-li k demolici stávající jímky, aniž bude vybudována jímka nová, vedlejší účastník tím poruší podmínky stanovené stavebním povolením. Obdobné podle Nejvyššího správního soudu platí pro vybudování nových obslužných komunikací v areálu stěžovatelky. Stěžovatelka tyto závěry nereflektuje. Odůvodnění napadených rozhodnutí je v tomto směru srozumitelně a logicky odůvodněné, jejich závěry pro stěžovatelku nemají nepřiměřené důsledky ve sféře jejích ústavně zaručených práv, nejde o svévoli, ani o projev tzv. přepjatého formalismu. Posuzuje-li se použití a výklad podústavního práva, který nevybočil z mezí ústavnosti, jde o projev nezávislého soudního rozhodování.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v části týkající se námitek vymezených shora sub 6 z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části týkající se námitek vymezených shora sub 7 Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §75 odst. 1 téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu