ECLI:CZ:US:2023:1.US.602.23.1
sp. zn. I. ÚS 602/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lukáše Vlašaného, insolvenčního správce dlužníka Květoslava Bieberleho, zastoupeného Mgr. Michalem Briaským, advokátem, sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2022 č. j. 77 ICm 1486/2022, 104 VSPH 776/2022-23 (KSPH 60 INS 2045/2022) a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2022 č. j. 77 ICm 1486/2022-15 (KSPH 60 INS 2045/2022), za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva obrany, sídlem Tychonova 221/1, Praha 6 - Hradčany, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastníce v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Praze (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSPH 60 INS 2045/2022, v němž stěžovatel vystupuje jako insolvenční správce dlužníka, dne 17. 3. 2022 přihlásila pohledávku vůči dlužníkovi ve výši 4 016,23 Kč. Dne 27. 5. 2022 se stěžovatel domáhal žalobou u krajského soudu určení, že uvedená pohledávka vedlejší účastnice není po právu co do pravosti, protože je promlčená. Nato vedlejší účastnice vzala zpět přihlášku pohledávky a stěžovatel posléze vzal zpět žalobu.
2. Krajský soud napadeným usnesením řízení o žalobě zastavil (I. výrok) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 4 016,23 Kč jako náhradu nákladů řízení (II. výrok). Výrok o nákladech řízení krajský soud opřel o §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého má při zpětvzetí žaloby povinnost k náhradě nákladů řízení ten z účastníků, který zpětvzetí žaloby procesně zavinil. Žalobu sice vzal zpět stěžovatel, avšak žaloba byla důvodná a procesní zavinění zpětvzetí spočívá na vedlejší účastnici, protože vzala zpět přihlášku sporné pohledávky z důvodu promlčení. Krajský soud však stěžovateli nepřiznal právo na náhradu nákladů v plné výši, která by činila celkem 16 456 Kč, nýbrž toliko ve výši rovnající se výši pohledávky vedlejší účastnice. Krajský soud k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3859/17 (N 193/91 SbNU 395) s tím, že v nyní posuzované věci by plná náhrada nákladů byla nepoměrná předmětu řízení a okolnostem věci, a nejde tak o účelně vynaložené náklady.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatele napadeným usnesením potvrdil II. výrok napadeného usnesení krajského soudu a rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud zdůraznil, že mezi účastníky není sporu o tom, že zastavení řízení zavinila vedlejší účastnice, a má proto povinnost stěžovateli nahradit účelně vynaložené náklady řízení. Vrchní soud však shledal přiléhavým odkaz krajského soudu na nález sp. zn. IV. ÚS 3859/17, podle kterého u drobných nároků můžou náklady přesahovat žalovanou částku jen ve výjimečných situacích. Zásada, že výše nákladů řízení by neměla být v hrubém nepoměru vzhledem k předmětu sporu, vyplývá i z nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 11. 7. 2007 č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích (dále jen "nařízení č. 861/2007").
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, protože mu soudy nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Stěžovatel zdůrazňuje, že jako insolvenční správce je v každé věci bez ohledu na hodnotu pohledávky povinen jednat s odbornou péčí a podle zásad insolvenčního řízení. Je to naopak věřitel (zde vedlejší účastnice), kdo je odpovědný, zda a jak přihlásí svoji pohledávku do insolvenčního řízení. Podle nálezu ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 645/20 (N 136/100 SbNU 499) je třeba v insolvenčním řízení vystupovat svědomitě a s odbornou péčí, a předcházet tak zbytečným incidenčním sporům. Postup vedlejší účastnice v nyní posuzované věci odporuje těmto východiskům, protože evidentně vědomě podala přihlášku promlčené pohledávky. Obecné soudy tak nezohlednily, že vedlejší účastnice zavinila zbytečně podanou incidenční žalobu.
2. Dále stěžovatel tvrdí, že judikatura Ústavního soudu odkazovaná obecnými soudy nesprávně vychází z nařízení č. 861/2007, které se na insolvenční řízení nepoužije. Tuzemská právní úprava přitom vychází z toho, že v řízení o žalobě o pravost pohledávky se náklady řízení určují podle "fixní" hodnoty sporu 50 000 Kč bez ohledu na výši pohledávky, což reflektuje právě skutečnost, že insolvenční správce musí v každé věci postupovat s odbornou péčí. Ústavní soud proto v nálezové judikatuře odkazované obecnými soudy vykročil ze své pravomoci a nahradil vůli zákonodárce, což odporuje principu dělby moci a je projevem nepřípustného dotváření práva soudy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. V nyní posuzované věci jde o částku v tzv. bagatelní výši. Již to samo o sobě zásadně opravňuje Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost (až na výjimky) bez dalšího jako zjevně neopodstatněnou (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1809/20, ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2932/20 či ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavněprávní přezkum podobných rozhodnutí je z povahy věci omezený (viz např. usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3973/18). Stěžovatel tzv. bagatelnost své věci nereflektuje, nepřináší žádná tvrzení směřující k prokázání nutného předpokladu, že jeho věc je buď kvalitativně či kvantitativně výjimečná (srov. např. bod 14 a násl. usnesení ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1466/21 či bod 22 usnesení ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 463/22).
3. Ve věci jde nadto výhradně o náklady řízení, k nimž Ústavní soud přistupuje ve své praxi rezervovaně. Vychází totiž z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 23 nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2578/18 (N 89/94 SbNU 153)].
4. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním ústavně zaručeným právům a svobodám, které jsou chráněny předpisy ústavního pořádku. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje (zmíněnými) "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14).
5. Podstatou námitek stěžovatele je nesouhlas s tím, že obecné soudy za použití volné úvahy při výkladu účelnosti vynaložených nákladů snížily náklady řízení, které by jinak převyšovaly výši pohledávky, o kterou v řízení o žalobě šlo. Ústavní soud v prvé řadě neshledal, že by obecné soudy opomněly zohlednit procesní zavinění vedlejší účastnice na zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby. Tato skutečnost se do napadených rozhodnutí promítla tím, že obecné soudy stěžovateli přiznaly právo na náhradu nákladů vůči vedlejší účastnici. Nyní jde již jen o jejich výši.
6. V této souvislosti stěžovatel zpochybňuje nálezovou judikaturu Ústavního soudu, ze které obecné soudy při hodnocení účelnosti nákladů stěžovatele vyšly. Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 3859/17 platí, že z čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavně konformního výkladu pojmu účelnosti vynaložených nákladů vyplývá požadavek, aby u drobných nároků (jinak řečeno v bagatelních věcech) náklady na právní zastoupení účastníka advokátem nepřesahovaly zpravidla žalovanou částku, přičemž výjimky z tohoto požadavku jsou možné jen ve výjimečných a odůvodněných situacích, a je třeba zohlednit všechny skutkové a právní okolnosti věci. Tyto závěry se pak uplatní i v podmínkách incidenčních sporů o pravost tzv. bagatelních pohledávek v insolvenčním řízení. Ústavní soud dále v nálezu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1809/20 (N 187/102 SbNU 154) zdůraznil, že se uvedené závěry uplatní v incidenčních sporech o určení pravosti pohledávky i přesto, že jde o určovací spor, nikoli spor na plnění. Obecné soudy totiž tehdy kladly přílišný důraz na procesní aspekt věci, nikoli její podstatu, tedy že jde o peněžitý nárok (věřitele) v bagatelní výši. Obecné soudy tehdy neshledaly žádné výjimečné okolnosti, které by opodstatnily, že náklady řízení náležící insolvenčnímu správci mají činit téměř trojnásobnou výši sporné pohledávky.
7. K argumentaci stěžovatele porušením principu dělby moci lze odkázat zejména na odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 1809/20, který se s obdobnou argumentací vypořádává, a to zejména v jeho bodu 20, ze kterého se podává, že není rozhodné, zda se na konkrétní věc použije nařízení č. 861/2007, protože z tohoto předpisu Ústavní soud tehdy toliko dovodil určitý výkladový princip. Nadto se sluší poznamenat, že tzv. tarifní hodnota u žalob na plnění, ze které vycházely obecné soudy v nyní posuzované věci a které se dovolává i stěžovatel, se určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tedy podzákonného právního předpisu. Soud přitom není podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a contrario podzákonným předpisem bezvýhradně vázán. Naopak, při posuzování účelnosti vynaložených nákladů soud vychází z výkladu §142 odst. 1 o. s. ř., tedy zákonného ustanovení. Vykládá-li proto soud v konkrétní situaci zákonné ustanovení, a nepoužije-li tak doslovné znění podzákonného právního předpisu, přičemž svůj postup a rozhodnutí řádně odůvodní, jde o situaci, kterou ústavní pořádek předpokládá. Ústavní soud proto nemá důvod zpochybňovat uvedenou nálezovou judikaturu.
8. Obecné soudy tak v nyní posuzované věci použily závěry uvedených rozhodnutí ústavně konformním způsobem a svoje vlastní úvahy odůvodnily srozumitelně a logicky, tj. řádně. Ani zde obecné soudy neidentifikovaly žádné výjimečné konkrétní okolnosti opodstatňující akceptaci závěru, že výše nákladů má násobně přesahovat výši přihlášené pohledávky. Stěžovatel je ostatně netvrdil a netvrdí, mimo argumentaci, že v každé věci postupuje s odbornou péčí. To však ze samotné podstaty uvedených nálezů nemůže být taková mimořádná okolnost. Ani Ústavní soud takové výjimečné okolnosti neshledal. Důsledkem napadených rozhodnutí ostatně není, že stěžovateli jako insolvenčnímu správci nenáleží žádná náhrada nákladů, nýbrž že mu náleží náhrada přiměřená okolnostem jednotlivé věci. Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích (o nákladech řízení v tzv. bagatelní výši) neshledal tzv. kvalifikované vady.
9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu