ECLI:CZ:US:2023:1.US.653.23.1
sp. zn. I. ÚS 653/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti soudního exekutora JUDr. Marcela Smékala se sídlem Michelská 1326/62, Praha 4, zastoupeného Mgr. Lukášem Pospíšilem, advokátem se sídlem Vyskočilova 1326/5, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2023 č. j. 17 Co 247, 316/2022-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí (usnesení, nikoli rozsudku, jak uvádí stěžovatel). Přestože stěžovatel navrhuje zrušení celého rozhodnutí, v ústavní stížnosti konstatuje, že protiústavním shledává výrok II. tohoto rozhodnutí, týkající se nákladů exekuce přiznaných exekutorovi. I argumenty obsažené v této ústavní stížnosti směřují pouze proti tomuto rozhodnutí. V tomto rozsahu proto Ústavní soud přistoupil k přezkumu daného rozhodnutí. Ostatní výroky ostatně nemohly zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele a domáhal-li by se stěžovatel ústavní stížností jejich zrušení, byla by ústavní stížnost v této části posouzena jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soudní exekutor rozhodl na návrh oprávněné o zastavení exekuce a náhradě nákladů mezi účastníky. Zastavení exekuce se domáhala opakovaně i povinná, o jejím návrhu dosud nebylo rozhodnuto. Doplňujícím usnesením rozhodl soudní exekutor o nákladech exekuce tak, že soudnímu exekutorovi přiznává po povinné náhradu nákladů řízení ve výši 97 405 Kč, včetně 21 % DPH a rozhodl i o náhradě nákladů mezi účastníky. Oprávněná navrhla zastavení exekuce, protože odpadl důvod v exekuci pokračovat pro nehospodárnost takového postupu. V rámci exekuce došlo totiž k prodeji vyklizovaných věcí za účelem uspokojení nákladů exekučního řízení. Nový vlastník uzavřel s oprávněnou nájemní smlouvu na vyklizovaný pozemek a nebylo třeba provádět fyzické odstranění těchto věcí.
Zastavení exekuce podle exekutora zavinila povinná tím, že nesplnila vymáhanou povinnost. Proti usnesením soudního exekutora podala povinná odvolání. Jde-li o výrok ukládající povinnému povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady řízení, Krajský soud v Praze zrušil jeho část ohledně náhrady účelně vynaložených hotových výdajů na znalecký posudek a v tomto rozsahu vrátil věc soudnímu exekutorovi, zbývající část změnil tak, že povinnost nahradit náklady uložil oprávněné, a to ve výši 13 915 Kč.
Stěžovatel namítá, že soud nesprávně posoudil otázku zavinění na zastavení exekuce a také nesprávně rozhodl o výši nákladů exekuce přiznaných soudnímu exekutorovi. Nesouhlasí s tím, že nesprávně upřednostnil nárok na odměnu soudního exekutora před jejím faktickým provedením. Povinností soudního exekutora je vymoci náklady exekuce po povinném, po vymožení těchto nákladů o nich pravomocně rozhodl příkazem k úhradě nákladů exekuce. Takový postup shledává správným. Judikatura i zákon spojují nabytí právní moci příkazu k úhradě nákladů exekuce s ukončením daného exekučního řízení. Stěžovatel se vymezuje i proti výši stanovených nákladů. Jakýkoliv korektiv výše odměny soudního exekutora lze aplikovat jen ve výjimečných případech. Povinný znemožňoval řádné plnění své povinnosti a navyšoval náklady spojené s provedením exekuce a opakovaně podával návrhy na odklad a zastavení. Soud při rozhodování o výši odměny nezohlednil veškeré okolnosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci v ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. V posuzovaném případě však Krajský soud v Praze ve vztahu k náhradě účelně vynaložených hotových výdajů na znalecký posudek zrušil v této části doplňující usnesení exekutora a věc v tomto rozsahu vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. Přestože soudní exekutor vyčíslil i náklady související s podáním znaleckého posudku, o těchto nákladech nebylo dosud soudním exekutorem rozhodnuto a nelze je tedy zahrnout mezi hotové výdaje soudního exekutora. Řízení tak dále pokračuje. Ve vztahu k této části napadeného výroku jde tedy o návrh nepřípustný, neboť v tomto rozsahu není napadeno konečné rozhodnutí soudu a nebyly tak splněny předpoklady pro projednání návrhu ve smyslu §42 odst. 1 a 2 §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Ve vztahu ke zbývající části napadeného výroku rozhodnutí Krajského soudu v Praze, týkající se nákladů exekuce, Ústavní soud shledal splnění všech procesních podmínek přijatelnosti ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele se závěry soudu, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, na základě jakých úvah došel k závěru, že zavinění na zastavení řízení je na straně oprávněné. K faktickému vyklizení nedošlo v důsledku provedení exekuce pro peněžitou pohledávku na nákladech exekuce a nákladech oprávněné prodejem vyklizovaných věcí. Došlo pouze ke změně vlastnictví k nim a oprávněná netrvala na jejich vyklizení ze strany nabyvatelů. Exekutor takovým postupem vyvolal stav změny vlastnictví vyklizovaných věcí, a tudíž i nemožnosti provedení exekuce vůči povinné. Soud konstatoval, že v okamžiku vydání exekučního příkazu k prodeji movitých věcí, které by musely být současně fyzicky vyklizeny, aby soudnímu exekutorovi vznikl nárok na odměnu, nebyly náklady rozhodnutím soudního exekutora stanoveny. Soudu lze přisvědčit, že uvedený postup exekutora nebyl správný (srov. i §87 odst. 5 a §88 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád). Stěžovatelem uváděné tvrzení, že právní mocí příkazu k úhradě nákladů exekuce je exekuce provedena, se týká situace, kdy povinný plní dobrovolně, na základě zaslané výzvy ke splnění vymáhané povinnosti (§46 odst. 6 exekučního řádu), což však nebyl tento případ.
Oprávněná postup soudního exekutora akceptovala a návrhem na zastavení tak znemožnila pokračování v exekuci a přezkumu námitek povinné proti jejímu vedení a případnému zastavení s účinky ex tunc. Povinné tudíž nelze přičítat zavinění na zastavení exekuce. Uvedené závěry soudu jsou vnitřně konzistentní a přesvědčivé.
Jde-li pak o výši nákladů exekuce, konkrétně určení výše odměny soudního exekutora, i toto rozhodnutí bylo řádně odůvodněno. Při jejich určení vyšel soud z výše uvedených závěrů a tomu korespondujících ustanovení exekutorského tarifu (v rozhodnutí na některých místech nesprávně označeného jako exekuční řád). Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že soud provedl nezákonnou korekci odměny v neprospěch stěžovatele a nezohlednil okolnosti případu.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadené rozhodnutí bylo patřičně odůvodněno, soud srozumitelně a logicky uvedl, z jakých skutečností vycházel, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu