ECLI:CZ:US:2023:1.US.666.23.1
sp. zn. I. ÚS 666/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky JR - účetnictví, s.r.o., IČO 26815800, sídlem Nýdek č. p. 590, zastoupené Mgr. Richardem Kolibou, advokátem, sídlem nám. Svobody 527, Třinec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2022 č. j. 23 Cdo 2383/2022-183, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2022 č. j. 62 Co 340/2021-153 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. srpna 2021 č. j. 7 C 135/2020-88, ve znění opravného usnesení ze dne 26. srpna 2021 č. j. 7 C 135/2020-94, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 ? Karlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") potvrdil výrokem I. zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud"), vydaný v řízení o žalobě stěžovatelky proti žalované Kooperativě pojišťovně a.s. Vienna Insurance Group (dále jen "vedlejší účastník řízení") o náhradu škody 210 698 Kč s příslušenstvím z titulu pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou poskytováním odborných služeb v oboru činnosti účetních poradců. Výrokem II. uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč.
3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud, též ústavní stížností napadeným usnesením odmítl dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné a uložil jí nahradit náklady vedlejšímu účastníkovi řízení ve výši 300 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že škodní událost vznikla výkonem její činnosti podle pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 15. 4. 2016 o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou poskytováním odborných služeb v oboru činnosti účetních poradců, vedení účetnictví a vedení daňové evidence, ale obecné soudy její žalobu neoprávněně zamítly. Při uzavření pojistné smlouvy byla stěžovatelka ubezpečena, že pojistná smlouva kryje veškerou její činnost, kterou svým zákazníkům v rámci vedení účetnictví a daňové evidence poskytuje. Poukázala na obsah všeobecných pojistných podmínek, že vykazování do státních statistických údajů není uvedeno ani ve výlukách z pojištění.
5. Dále obecným soudům stěžovatelka vytýkala, že upřednostnily formalistický výklad, nerespektovaly relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a nedostatečně zohlednily korektiv dobrých mravů. Nejvyšší soud dovolání řádně neprojednal, přestože dovolání bylo přípustné dle §237 občanského soudního řádu, neboť právní otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Stěžovatelka tvrdila, že obecné soudy nevzaly v úvahu všechny výše tvrzené skutečnosti, dopustily se vadné interpretace a aplikace podústavního práva o dobrých mravech. Dále, že v jejím případě jsou rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, legitimním očekáváním a vykazují známky libovůle v rozhodování, čímž došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval (po výzvě k odstranění vad), že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Předmětem ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda obecné soudy vykročily z ústavního rámce své činnosti, pokud nevyhověly žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala na vedlejším účastníku řízení zaplacení náhrady škody, kterou měla stěžovatelka utrpět v důsledku její podnikatelské činnosti ? vázanou živností dle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, poskytováním odborných služeb v oboru činnosti účetních poradců, vedení účetnictví a vedení daňové evidence. Obsahové náplně jednotlivých živností jsou uvedeny v příloze č. 2 nařízení vlády ČR č. 278/2008 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2016.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval hodnocením skutkového stavu věci a aplikací příslušných zákonných ustanovení na něj. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal.
11. Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud, městský soud, jakož i Nejvyšší soud dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, [např. jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153); všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Obecné soudy se adekvátně a co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371), k tzv. opomenutým důkazům srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213)].
12. Obecné soudy respektovaly atribut ochrany ústavně zaručených práv stěžovatelky zejména tím, že ve svých rozhodnutích kladly zvláštní důraz na řádné zjištění skutkového stavu věci. Obecné soudy vzaly v úvahu, že před Okresním soudem ve Frýdku Místku a Krajským soudem v Ostravě bylo pravomocně ukončeno řízení mezi společností Oikopolis, s.r.o. a stěžovatelkou, bylo jí uloženo nahradit škodu (pokuta celního úřadu) ve výši 151 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Stěžovatelka v řízení neprokázala, že škodu poškozené společnosti uhradila.
13. V řízení, které je předmětem ústavní stížnosti, obecné soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena pojistná smlouva ve znění dodatků, podle které se vedlejší účastník zavázal uhradit stěžovatelce vzniklé škody při pojištěné činnosti účetních poradců, vedení účetnictví s tím, že sjednaná spoluúčast 10% činila minimálně 5 000 Kč, maximálně 50 000 Kč s limitem plnění 500 000 Kč. Stěžovatelka měla uzavřenou smlouvu se společností Oikopolis, s.r.o. a zavázala se realizovat poradenství daňové, ekonomické ? organizační, vedení účetnictví, zpracování mezd, vykazování položek do státních statistických výkazů, vedení předepsaných evidencí dle požadavku finančních úřadů, statistiky a orgánů státní správy, zpracování daňových potvrzení. Z rozhodnutí Celního úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 13. 6. 2016 bylo zjištěno, že Oikopolis, s.r.o. se dopustil správního deliktu tím, že neuvedl pravdivé údaje o obchodu uvnitř společenství mezi Českou republikou a ostatními státy Evropské unie (§319 odst. 4 celního zákona; vyhláška č. 201/2005 Sb.). Obecné soudy dospěly k závěru, že tato činnost nepodléhala pojištění, protože není uvedena v příloze 2 nařízení vlády č. 278/2008 Sb.; je sice uvozena slovy zejména, z textu ale vyplývá, že se jedná o činnost vyplývající ze zákona o účetnictví resp. zákona o daních z příjmů. Městský soud dospěl k závěru, že obvodní soud na základě dostatečných skutkových zjištění dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, protože výkon činnosti stěžovatelky nelze interpretovat tak, že vedení účetnictví zahrnuje též jeho zmocnění k zpravodajské činnosti Intrastat dle bodu 3 Přílohy č. 2 Vyhlášky č. 201/2005 Sb. Vedlejší účastnice řízení nemůže být k výplatě pojistného plnění zavázána.
14. Pokud jde o námitky stěžovatelky polemizující s postupem Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, pro jehož uplatnění klade platná právní úprava poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 346/17). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905) sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16)].
15. Ve vztahu k posouzení přípustnosti jednotlivých dovolacích důvodů Ústavní soud konstatuje, že dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 občanského soudního řádu, jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná vážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431)]. Přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelkou řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
16. V nyní posuzovaném případě nenastala ani jedna z citovaných situací. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení dovolacího soudu neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho odůvodnění jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Na tom nic nemění ani námitky stěžovatelky, které jsou nesouhlasem s rozhodnutími obecných soudů.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že v závěrech obecných soudů namítaná pochybení neshledal a nepřísluší mu do soudního rozhodování v nyní posuzované věci jakkoli zasahovat. Správnost úvah obecných soudů nemůže být zpochybněna ani odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, když odkazy na judikaturu neshledal Ústavní soud případnou.
18. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků výrokem I. odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu