ECLI:CZ:US:2023:1.US.683.23.1
sp. zn. I. ÚS 683/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. listopadu 2022 č. j. 25 Co 115/2022-556 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. března 2022 č. j. 13 C 261/2019-506, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. dubna 2022 č. j. 13 C 261/2019-513, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a D. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatel rovněž navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že zletilý syn stěžovatele, vedlejší účastník, se v roce 2019 domáhal žalobou u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") určení výživného od stěžovatele ve výši 17 000 Kč měsíčně s účinností ode dne 1. 9. 2018 do 1. 9. 2019 a ve výši 20 000 Kč dále a zaplacení dlužného výživného. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli platit vedlejšímu účastníkovi s účinností ode dne 1. 9. 2018 měsíční výživné ve výši 17 000 Kč (I. výrok) a zaplatit mu dlužné výživné v celkové výši 639 500 Kč (II. výrok), žalobu stěžovatele na další zvýšení výživného o 3 000 Kč měsíčně zamítl (III. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (IV. výrok).
2. Podle okresního soudu stěžovatel má vůči vedlejšímu účastníkovi vyživovací povinnost. V roce 2018 stěžovatel platil vedlejšímu účastníkovi 4 000 Kč měsíčně a platil mu školné za studium vysoké školy. Od roku 2020 stěžovatel vedlejšímu účastníkovi na výživném ničeho nepřispěl. Matka vedlejšího účastníka je od roku 2019 nezaměstnaná. Okresní soud dále zjistil, že výdaje stěžovatele násobně převyšují jeho tvrzené příjmy. Jeho skutečné příjmy se však zjistit nepodařilo, protože se odpovědím v řízení vyhýbal a jeho jednotlivá tvrzení si v průběhu řízení odporovala, a proto bylo namístě určit výživné fikcí podle §916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2906/18 (N 28/92 SbNU 297)], čemuž odpovídá požadovaná částka 17 000 Kč měsíčně. Další navýšení výživného o 3 000 Kč však nebylo důvodné. Okresní soud takto rozhodl již podruhé, protože původní rozsudek ze dne 29. 7. 2020 č. j. 13 C 261/2019-245 krajský soud zrušil usnesením ze dne 21. 1. 2021 č. j. 25 Co 255/2020-271 s tím, že tehdy byl závěr o stanovení výše výživného fikcí předčasný, a okresní soud měl zjišťovat poměry stěžovatele, matky vedlejšího účastníka a současné manželky stěžovatele v režimu zásady vyšetřovací a doplnit dokazování.
3. Krajský soud k odvolání stěžovatele i vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek okresního soudu v I. výroku (I. výrok), ve II. výroku jej změnil tak, že je stěžovatel povinen vedlejšímu účastníkovi zaplatit dlužné výživné v celkové výši 743 500 Kč ve čtyřech splátkách (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok). Krajský soud zdůraznil, že občanský zákoník upřednostňuje určení výše výživného podle "fakticity", nikoli právní fikcí. V nyní posuzované věci přitom vyšlo najevo, že skutečné výdaje stěžovatele se neslučují s jeho vykazovanými příjmy. Životní úroveň stěžovatele je nadstandardní a tomu musí odpovídat rozsah jeho vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi. Okresní soud již nashromáždil dostatek skutkových zjištění pro určení výše výživného, a nebylo nutné použít fikci podle §916 občanského zákoníku. Řízení o určení výživného nelze pojmout jako účetní spor, kdy soud do sebemenších detailů zmapuje poměry povinného. Okresní soud se zaměřil na všechna kritéria předpokládaná při určování výživného podle §913 odst. 1 a §915 odst. 1 téhož zákona. Výživné ve výši 17 000 Kč pak těmto kritériím odpovídá. Nelze je považovat za nepřiměřené v tom smyslu, že by vedlejšímu účastníkovi umožnilo vést bezpracný život [viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489)]. Krajský soud konečně poznamenal, že citové vazby mezi otcem a synem vyhasly a jejich vzájemný vztah lze charakterizovat jako bezmála nepřátelský.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a odporují nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 3094/16 (N 144/86 SbNU 445), protože obecné soudy nedostatečně odůvodnily, proč se nezabývaly výší příjmů stěžovatele, odmítly se dotazovat obchodní společnosti SALKON, a. s., ve které stěžovatel drží akcie, a proto též nezadaly znalecký posudek ke zjištění hodnoty akcií. Dále stěžovatel zdůrazňuje, že krajský soud v prvním rozhodnutí ve věci uložil okresnímu soudu, aby se zabýval všemi okolnostmi věci v režimu zásady vyšetřovací. Tomu však okresní soud v napadeném rozsudku nedostál, protože se nezabýval majetkovou situací matky vedlejšího účastníka, výlukami ve studiu v době pandemie, které se mohly promítnout do výdajů vedlejšího účastníka, nezohlednil vyživovací povinnost stěžovatele k jeho dceři a současné manželce a nepřípustně vyšel při hodnocení života stěžovatele z pouhých hypotéz. Nezohlednily-li obecné soudy příjmy současné manželky stěžovatele, odporuje to rovněž nálezu ze dne 1. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/07 (N 27/48 SbNU 377).
2. Dále se obecné soudy nezabývaly tvrzením stěžovatele, že není možné, aby výdaje vedlejšího účastníka činily 25 000 Kč měsíčně, je-li jeho matka nezaměstnaná. Vedlejší účastník by za předpokladu, že mu matka bude přispívat 21 000 Kč, dostával 38 000 Kč měsíčně, což odpovídá příjmu odborného asistenta na vysoké škole. Obecné soudy nadto stanovily totožnou výši výživného pro dobu, kdy byl vedlejší účastník na gymnáziu v místě bydliště, a kdy bydlel a studoval na vysoké škole v Praze. Konečně stěžovatel označuje napadený rozsudek krajského soudu za překvapivý. Krajský soud sice napadený rozsudek okresního soudu potvrdil, avšak použil jinou právní úpravu, aniž zopakoval důkazy či se vypořádal s hodnocením důkazů provedených v nalézacím řízení. Jde-li o návrh na odklad vykonatelnosti, stěžovatel tvrdí, že hrozí nebezpečí z prodlení, protože dne 31. 3. 2023 je splatná první splátka dlužného výživného, jejíž nezaplacení povede ke ztrátě výhody splátek a zhoršení jeho životní úrovně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, protože stěžovatel vyčerpal dostupné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Napadená rozhodnutí se týkají určení výše vyživovací povinnosti stěžovatele jako otce vůči vedlejšímu účastníkovi jako jeho synovi. Podle nálezu ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 4057/18 (N 63/93 SbNU 291) jsou obecné soudy při stanovení výživného povinny dostatečně konkrétně odůvodnit, z čeho odvíjejí jeho konkrétní výši. Podle nálezu ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. I. ÚS 795/18 (N 85/94 SbNU 131) pak platí, že při stanovení výše výživného jsou soudy v první řadě povinny zjišťovat, zda povinný má nějaký příjem; teprve po spolehlivém zjištění, že povinný žádný příjem nemá, je namístě vycházet z tzv. potenciálního příjmu podle §916 občanského zákoníku. Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 3094/16, jehož se dovolává stěžovatel, je v zájmu řádného zjištění skutkového stavu nutno vést dokazování takovým způsobem, aby byl prokázán skutečný příjem povinného, z něhož lze spravedlivě požadovat placení výživného.
3. Napadená rozhodnutí uvedeným východiskům odpovídají. Obecné soudy se soustředily na zjišťování konkrétních okolností věci, zejména příjmů a výdajů stěžovatele jako povinného a oprávněných potřeb vedlejšího účastníka jako oprávněného. Ústavní soud shledal, že obecné soudy se dostatečným způsobem při dokazování zaměřily na zjištění skutečných příjmů stěžovatele, jakož i dalších okolností rozhodných pro určení výše výživného. Zejména z napadeného rozsudku okresního soudu (který sice stěžovatel nepřiložil k ústavní stížnosti, avšak jeho znění je veřejně dostupné na http://rozhodnuti.justice.cz) se podává, že okresní soud po zrušení svého prvního rozhodnutí ve věci po doplnění dokazování dospěl k závěru, že výdaje stěžovatele násobně přesahují jím tvrzené příjmy.
4. Za zmínku stojí rovněž ty závěry okresního soudu, že si jednotlivá tvrzení stěžovatele v průběhu řízení odporovala a stěžovatel se zjevně snažil výši svých příjmů skrýt, o čemž kromě vyhýbavých odpovědí svědčí například skutečnost, že je veden jako zaměstnanec a užívá být či vůz obchodních společností, které buď sám ovládá, nebo je jejich jediným statutárním orgánem. Proto se ostatně okresní soud zaměřil na zjištění skutečné životní úrovně stěžovatele nad rámec jeho tvrzení o účetně vykázaných příjmech, mimo jiné v duchu odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 3094/16. Z obdobného důvodu (propojení stěžovatele a obchodní společnosti, v níž stěžovatel držel akcie) okresní soud neprovedl znalecký posudek ke zjištění hodnoty držených akcií (viz bod 45 a 82 napadeného rozsudku okresního soudu), což je úvaha řádně odůvodněná a legitimní. Držené akcie ostatně zdaleka nejsou jedinou okolností, kterou okresní soud při zjišťování příjmů a majetkové situace stěžovatele posuzoval.
5. K dalším okolnostem, se kterými se obecné soudy podle stěžovatele neměly vypořádat, Ústavní soud uvádí, že okresní soud se zabýval majetkovými poměry matky vedlejšího účastníka (viz např. bod 40 napadeného rozsudku) a zohlednil vyživovací povinnost stěžovatele vůči jeho dceři, mimo jiné při zamítnutí části žaloby vedlejšího účastníka (srov. bod 85 napadeného rozsudku). Stejně tak okresní soud zohlednil, že stěžovatel má částečnou vyživovací povinnost vůči své současné manželce. Za dostatečné Ústavní soud považuje i zjišťování výše výdajů vedlejšího účastníka.
6. Jde-li o odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 1619/07, Ústavní soud v něm zjednodušeně řečeno neakceptoval nosnou myšlenku rozhodnutí obecného soudu, že při stanovení výše výživného nelze přihlédnout k majetkovým poměrům manžela povinného a jejich nezletilých dětí. O takovou situaci zde však nejde, a nadto, jak se podává z právě uvedeného, okresní soud v nyní posuzované věci zohlednil, že stěžovatel má jinou rodinu včetně nezletilé dcery, vůči které má vyživovací povinnost. K výši výživného se vyjádřil krajský soud v napadeném rozsudku s tím, že ji nepovažuje za nepřiměřenou, protože odpovídá výdajům vedlejšího účastníka i zjištěným majetkovým poměrům stěžovatele. Tvrzení stěžovatele, že matka vedlejšího účastníka přispívá stěžovateli na výživné ve výši 21 000 Kč měsíčně, se z napadených rozhodnutí nikterak nepodává. Závěr obecných soudů, že vedlejšímu účastníkovi náleží po dobu studia na gymnáziu i na vysoké škole výživné ve stejné výši, přestože došlo ke zvýšení jeho výdajů, je důsledkem zamítnutí žaloby vedlejšího účastníka na další zvýšení výživného (viz bod 85 napadeného rozsudku okresního soudu), což je postup ve prospěch stěžovatele a nikoli v jeho neprospěch.
7. Jde-li konečně o námitku, že napadený rozsudek krajského soudu je tzv. překvapivým rozhodnutím, obecně platí, že jejich zákaz v praxi Ústavního soudu neznamená, že účastníci řízení musí vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese své rozhodnutí, nýbrž že tito musí mít možnost účinně argumentovat ke všem skutečnostem, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty; je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení [srov. nálezy ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485) či ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479)].
8. Konkrétně i ve věcech výživného podle již zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 4057/18 platí, že pohlíží-li odvolací soud na věc po skutkové či právní stránce zásadně odlišně od rozhodnutí soudu nalézacího, musí účastníky se svým postojem zavčas seznámit tak, aby se k němu mohli účinně vyjádřit, a to zvláště v situaci, kdy již účastníci proti rozhodnutí odvolacího soudu nemají žádný opravný prostředek. Ústavní soud v uvedené věci shledal porušení zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, protože odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího neshledal podmínky pro uplatnění fikce podle §916 občanského zákoníku, a sám určil výši výživného podle skutečných příjmů povinného, aniž o takovém nepředvídatelném postupu předem seznámil účastníky řízení a dal jim prostor uplatnit své argumenty. Ústavní soud přesto neshledal v uvedeném nálezu inspiraci pro závěr, že je obdobou vadou zatíženo napadené rozhodnutí krajského soudu; jde zde totiž o jinou situaci.
9. Zatímco tehdy odvolací soud stanovil v odvolacím řízení oproti nalézacímu řízení výživné v násobně vyšších částkách, v nyní posuzované věci krajský soud v tomto směru rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Je sice pravdou, že v nyní posuzované věci krajský soud na rozdíl od okresního soudu nepoužil fikci výše výživného podle §916 občanského zákoníku, ale změna právní kvalifikace nemohla být nepředvídatelná, protože krajský soud okresnímu soudu vytknul použití fikce již v předcházejícím zrušovacím rozhodnutí. Stěžovatel měl možnost reagovat na argumenty o jeho skutečných příjmech a dalších rozhodných okolnostech. Oproti věci řešené v nálezu sp. zn. I. ÚS 4057/18 v nyní posuzované věci rovněž rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na zásadním obratu v argumentaci; pro Ústavní soud tehdy bylo rozhodné, že odvolací soud vyšel z odlišného hodnocení okolností spojených se svěřenským fondem tehdejšího povinného. Nic obdobného se v nyní posuzované věci nestalo.
10. Krajský soud tak nebyl povinen účastníky přiměřeně poučit o tom, že hodlá vyjít z "faktické" majetkové situace stěžovatele, nikoli z její fikce podle §916 občanského zákoníku, protože takové rozhodnutí v kontextu dosavadního řízení nebylo nepředvídatelné a stěžovateli nebyl upřen jeho procesní prostor k uplatnění jeho argumentů. To je podstatou zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí. Ústavněprávní vadou není ani postup krajského soudu v odvolacím řízení spočívající v nezopakování dokazování či neprovedení dokazování nového, protože krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem (srov. §213 odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti. Ústavní soud o návrhu samostatně nerozhodoval, protože o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době od jejího podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu