ECLI:CZ:US:2023:1.US.697.23.1
sp. zn. I. ÚS 697/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. Milady Řehákové, Ph.D., zastoupené JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem, sídlem Rohanské nábřeží 678/23, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 91 Co 252/2022-477, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Václava Řeháka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. 2. 2022 č. j. 27 C 31/2019-363 bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na stanovení vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka k ní coby nerozvedené manželce tak, že vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost přispívat na výživu stěžovatelky v období od 30. 7. 2019 do 31. 12. 2019 částkou 20 000 Kč měsíčně a v období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 částkou 14 000 Kč měsíčně (výrok I.) a vedlejšímu účastníku byl vyčíslen nedoplatek na výživném za období od 30. 7. 2019 do 31. 12. 2020 ve výši 137 149 Kč a byla mu uložena povinnost zaplatit nedoplatek na výživném stěžovatelce do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). Dále byla žaloba částečně zamítnuta ohledně požadavku stěžovatelky na placení výživného v období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020 v částce 6 000 Kč měsíčně a v období od 1. 1. 2021 do budoucna v částce 20 000 Kč měsíčně (výrok III.) a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů řízení částku 262 288,52 Kč (výrok IV.).
3. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku I. tak, že nedoplatek na výživném za období od 30. 7. 2019 do 31. 12. 2020 stanovil ve výši 146 954,50 Kč. Jinak byl rozsudek obvodního soudu v tomto výroku potvrzen (výrok I.). Ve výroku II. byl rozsudek obvodního soudu potvrzen (výrok II.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 129 219,30 Kč (výrok III.).
4. Městský soud po přezkoumání věci shledal, že obvodní soud se posuzovanou věcí velmi podrobně zabýval a skutková zjištění vyhodnocoval ve vzájemných souvislostech. Připomněl, že spory o výživné nejsou spory zúčtovacími, přičemž byť obvodní soud při stanovení výživného do jisté míry své úvahy promítl do "výpočtu" odpovídající výše výživného v jednotlivých rozhodných obdobích, je z jeho odůvodnění zároveň zřejmé, že hodnotil a posuzoval v řízení zjištěné skutečnosti komplexně, a proto i z těchto důvodů některé skutečnosti zahrnul a některé naopak nezahrnul do svých úvah při vyhodnocení životní úrovně toho kterého účastníka řízení v rozhodném období, přičemž své závěry vždy řádně a přesvědčivě zdůvodnil. K dílčím námitkám stěžovatelky týkajícím se argumentace ohledně toho, které jednotlivé výdaje měly být ve vztahu k ní či naopak ve vztahu k vedlejšímu účastníku zohledněny a které nikoli, odkázal na podrobné zdůvodnění rozsudku obvodního soudu, jehož závěry vyhodnotil jako správné, a to včetně důvodnosti zápočtu plateb nájemného za byt užívaný vedlejším účastníkem do jeho nákladů. Městský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že vedlejší účastník mohl bydlet u svých rodičů či v bytě v SJM ve S. Zdůraznil, že vedlejšímu účastníku nelze vytýkat, že se snažil zajistit si možnost bydlení s ohledem na svůj zájem o péči o nezletilé děti právě v blízkosti dosavadního bydliště dětí.
5. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl městský soud podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za použití §224 odst. 2 občanského soudního řádu. V řízení byla převážně neúspěšná stěžovatelka, které byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů převážně úspěšnému vedlejšímu účastníku, ovšem snížená na 50 % jím účelně vynaložených nákladů. Při aplikaci §150 občanského soudního řádu městský soud zohlednil, že stěžovatelka se v době podání žaloby a následně po dobu dalších 17 měsíců (od 30. 7. 2019 do 31. 12. 2020) domáhala co do základu svého nároku důvodně, když vedlejší účastník poté, co se rozhodl ukončit manželství s ní (podal návrh na rozvod manželství) a odstěhoval se ze společné domácnosti, neplnil řádně a v odpovídající výši svou zákonem danou vyživovací povinnost vůči stěžovatelce. Proto městský soud vyhodnotil, že je v daném případě důvodné aplikovat shora uvedené zákonné ustanovení. Současně však neshledal důvody pro to, aby vedlejšímu účastníku nebyla náhrada nákladů přiznána vůbec, neboť bylo podle jeho názoru třeba zohlednit i to, že v dalším období stěžovatelka přes rozsáhlé dokazování, z něhož již mohla usuzovat na nedůvodnost svých požadavků, na danou situaci nikterak procesně nereagovala.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že závěry obecných soudů nebyly řádným způsobem odůvodněny. Tvrdí, že z výsledků provedeného dokazování vyplynulo, že v posuzovaném období měla nižší čisté příjmy z výkonu povolání než vedlejší účastník a že obecnými soudy byla významným způsobem upravena výše jejího čistého příjmu v její neprospěch. Za nepodložené označuje rovněž závěry ohledně důvodnosti nákladů na nájem další nemovitosti vedlejším účastníkem, který podle ní bez vážného důvodu nevyužívá jejich společnou nemovitost. Má za to, že postupem obecných soudů došlo k jejímu znevýhodnění, neboť nebyla zohledněna významná část jí vynaložených nákladů.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s výrokem, jímž jí byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Považuje za nepřípustný zásah do jejích práv, že na ni soudy uvalily břemeno nákladů řízení s odkazem na to, že za pozdější část posuzovaného období nebyl na její straně dán nárok na výživné. Z napadeného rozhodnutí podle ní plyne nerovný přístup vůči ní a vedlejšímu účastníku. Je přesvědčena, že v průběhu řízení nemohla usuzovat na nedůvodnost svých požadavků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud nadto zastává zdrženlivý přístup k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinněprávních věcech, stanovení výše výživného z toho nevyjímaje. Posuzování těchto otázek (a na ně navazující rozhodování o náhradě nákladů řízení) je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení (srov. usnesení ze dne 7. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 2302/21).
12. Úkolem Ústavního soudu je tak pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k učiněným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
13. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že závěry rozhodujících soudů nebyly řádným způsobem odůvodněny. Má za to, že postupem obvodního soudu a městského soudu došlo k jejímu znevýhodnění, neboť nebyla zohledněna významná část jí vynaložených nákladů, kterou však dále blíže nespecifikuje. Námitkami stěžovatelky týkajícími se argumentace ohledně toho, které jednotlivé výdaje měly být ve vztahu k ní či naopak ve vztahu k vedlejšímu účastníku zohledněny a které nikoli, se jinak podrobně zabýval již obvodní soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Městský soud se s jeho názorem ztotožnil a na jeho rozhodnutí v tomto ohledu v plném rozsahu odkázal. Nepřiklonil se k tvrzení stěžovatelky, že obvodní soud nesprávně do jejích výdajů souvisejících s podnikáním nezahrnul její výdaje na školení a kurzy, čímž ve svém důsledku navýšil její příjmy a na základě toho dospěl k nesprávnému závěru, že má nárok na nižší výživné, než na které jí podle jejího přesvědčení v rozhodném období vzniklo právo. Zdůraznil, že obvodní soud důvody nezahrnutí nákladů na různé kurzy stěžovatelky podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. Poukázal na to, že náklady na kurzy a školení nebyly vyhodnoceny jako náklady mající zásadní a bezprostřední význam pro rozvoj podnikání stěžovatelky. Navíc dodal, že nelze přehlédnout, že obvodní soud zároveň zohlednil poměrně vysoké náklady stěžovatelky související s propagací jejího podnikání, které na rozdíl od kurzů a školení vyhodnotil jako účelně vynaložené na rozvoj jejího podnikání. Za správný pak městský soud považoval také závěr o důvodnosti zápočtu plateb nájemného za byt užívaný vedlejším účastníkem do jeho nákladů.
15. Ústavní soud konstatuje, že z rozhodnutí obvodního i městského soudu vyplývá, že oba uvedené soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly, přihlédly ke všem pro posouzení věci významným skutečnostem a své závěry pečlivě vysvětlily. Při svém rozhodování vycházely z judikatury Ústavního soudu a respektovaly závěry tohoto soudu. Jejich rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně souladná.
16. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelce ani ohledně námitek, kterými brojí proti výroku o nákladech řízení.
17. Podle rozhodovací činnosti Ústavního soudu samotná pře o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jeho základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Náhrada nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, je ponechána primárně na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem věci. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. III. ÚS 1739/19, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Na stranu druhou Ústavní soud zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavně právní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].
18. Taková pochybení ovšem Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Jak je z obsahu napadeného rozsudku městského soudu zřejmé, jmenovaný soud se otázkou náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem podrobně zabýval a rozhodl podle §150 občanského soudního řádu za použití §224 odst. 2 občanského soudního řádu. Za řízení před obvodním soudem stanovil výši náhrady nákladů řízení podle §142 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy podle zásady poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, přičemž s ohledem na to, že v řízení byl před obvodním soudem převážně úspěšný vedlejší účastník, stanovil nejprve výši účelně vynaložených nákladů řízení, které by vedlejšímu účastníku měla uhradit stěžovatelka (tj. 258 438,60 Kč), nebyl-li by zároveň aplikován §150 občanského soudního řádu. Při stanovení výše náhrady nákladů odvolacího řízení vyšel z toho, že vedlejší účastník byl v odvolacím řízení zcela neúspěšný, přičemž stěžovatelka byla úspěšná toliko v nepatrné části, tedy v částce 9 805,50 Kč (rozdíl mezi nedoplatkem na výživném ve výši 146 954,50 Kč přiznaným odvolacím soudem a částkou 137 149 Kč přiznanou obvodním soudem). S ohledem na to, že předmětem odvolacího řízení byla částka 581 334 Kč (požadavek na výživné 20 000 Kč x 29 měsíců + 2 dny x 667 Kč za období od 30. 7. 2019 do 31. 12. 2021), uzavřel městský soud, že za odvolací řízení žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nenáleží.
19. Úvahy městského soudu jsou i v tomto ohledu podle Ústavního soudu přesvědčivé, jasné a logické a jeho závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Svůj postup řádně odůvodnil a jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
20. Ústavní stížnost je podle Ústavního soudu v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatelky se závěry obecných soudů. Ústavní soud proto neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Stěžovatelce se dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž jí žádný z rozhodujících soudů neupřel její ústavně zaručená práva. Obecně skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu