ECLI:CZ:US:2023:1.US.705.23.1
sp. zn. I. ÚS 705/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Tělocvičné jednoty Sokol Libáň, se sídlem v Libáni, Na Ženichově 290, zastoupené Mgr. Janem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 3526/2022-258 ze dne 10. 1. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České obce sokolské, se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") usnesením č. j. 81 Cm 352/2015-196 ze dne 30. 9. 2020 (ve věci samé již druhým) zamítl návrh vedlejší účastnice (dále též jako "ČOS") na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady stěžovatelky ze dne 30. 6. 2014, jímž bylo rozhodnuto o vystoupení stěžovatelky coby pobočného spolku z ČOS coby hlavního spolku. K odvolání vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením č. j. 6 Cmo 318/2020-260 ze dne 30. 6. 2022 potvrdil usnesení nalézacího soudu. Proti usnesení odvolacího soudu podala vedlejší účastnice dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se usnesení nalézacího soudu mění tak, že usnesení valné hromady stěžovatelky, jímž bylo rozhodnuto o vystoupení stěžovatelky z ČOS a o vstupu stěžovatelky do Sdružení pro rozvoj všestranného sportu v České republice, o. s. (nyní s názvem Spolek tělocvičných jednot), není usnesením valné hromady stěžovatelky (výrok I); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 20 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že napadené usnesení je v rozporu s předchozími závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 5099/2007 ze dne 21. 1. 2009 a sp. zn. 3716/2009 ze dne 6. 1. 2010. Přijal-li Nejvyšší soud názor, že stěžovatelka není členem hlavního spolku (ačkoli je přesvědčena, že jím vždycky byla) a že bez ohledu na konkrétní okolnosti případu nemá právo vystoupit z ČOS, jelikož to stanovy neupravují (výslovně nedovolují, ale ani nezakazují), porušil tak její sdružovací právo, jakož i její právo činit to, co zákon nezakazuje. Nejvyšší soud nezohlednil historický vývoj Sokola, jehož struktura vznikala tak, že nejdříve živelně (nikoli ze shora) vznikaly samostatné tělocvičné jednoty (první vznikla již v roce 1862). Tělocvičné jednoty následně prostřednictvím svých žup, ve kterých se sdružovaly, založily ČOS, a to za účelem zastupování ve vztahu ke státu, jiným celorepublikovým spolkům aj. Řízení a kontrola však šla vždy výhradně zespodu od tělocvičných jednot. Po roce 1990 v rámci kontinuity byly jednotlivé jednoty obnovovány s plnou právní subjektivitou, jak tomu bylo před rokem 1948. Dokud byl účinný §19a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, necítily se jednoty ohrožené a neměly potřebu nevyhovující stanovy sledovat a řešit. Negativní dopady změněné struktury Sokola se projevily až s účinností "nového" občanského zákoníku, když byly dosavadní jednoty transformovány na pobočné spolky ČOS, které nemohou vystoupit z hlavního spolku, neumožňují-li to stanovy. Takový zobecňující výklad ovšem může platit pouze pro pobočné spolky, které vznikly shora a nikoli zdola (dokonce dříve než ČOS), jako je tomu v případě stěžovatelky. Jako svéprávný subjekt přitom stěžovatelka vlastnila majetek, rozmnožovala jej a starala se o něj. Nelze tedy o ní hovořit jako o pobočném spolku, který by byl založen spolkem hlavním, ani jako o jakési "organizační složce" hlavního spolku. Nadto je napadené usnesení vůči stěžovatelce nepředvídatelné, neboť je opačné než předchozí rozhodnutí stejného orgánu (viz již citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu) a pro stěžovatelku překvapivé. Stěžovatelka též upozorňuje na to, že ČOS své stanovy v roce 2016 o možnost vystoupení z ČOS doplnila. Závěrem stěžovatelka odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle které nikomu nemůže být bráněno, aby ze spolku vystoupil.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady ovšem Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
6. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyšel ze závěrů svého usnesení sp. zn. 27 Cdo 1644/2018 ze dne 16. 3. 2020, vydaného v této věci (vůči němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 1670/20 ze dne 29. 6. 2020 jako nepřípustná; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), podle kterých pobočný spolek není členem hlavního spolku (je osobou založenou stanovami hlavního spolku, resp. způsobem těmito stanovami určeným - §219 občanského zákoníku); proto se na něj nevztahují ustanovení o členství ve spolku. Jelikož je jeho právní osobnost odvozená od právní osobnosti hlavního spolku (§228 odst. 1 občanského zákoníku), nemůže z něj vystoupit svým jednostranným právním jednáním (a stát se samostatným spolkem), ledaže stanovy hlavního spolku určují jinak. Ze stejného důvodu je vyloučen rovněž "vstup" pobočného spolku do jiného hlavního spolku.
7. Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat soudní judikaturu a vykládat podústavní předpisy, neboť to přísluší především právě Nejvyššímu soudu. Ústavněprávně relevantní otázkou je pouze to, zda daný právní závěr Nejvyššího soudu nevybočil z ústavněprávních mezí či, jinými slovy, zda jeho uplatněním nedošlo k porušení některého ústavně zaručeného práva stěžovatelky.
8. V nyní posuzované věci považuje Ústavní soud závěry Nejvyššího soudu za ústavně konformní. Dovolací soud své úvahy srozumitelně a logicky odůvodnil, vypořádal přitom související námitky stěžovatelky i odlišný právní náhled odvolacího soudu a dostál tak požadavkům řádně vedeného soudního řízení (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) a za takové situace není pro ingerenci Ústavního soudu prostor.
9. Současná doktrína je ustálena v právním názoru, že pobočný spolek (na rozdíl od fyzických nebo právnických osob) nemůže být členem spolku, neboť jeho právní osobnost je odvozena od právní osobnosti hlavního spolku, a tudíž nemůže (samovolně, příp. vůbec) z hlavního spolku vystoupit [srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I (§1-654, obecná část). Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 686; BERAN, L. a JANÁK, J. Může pobočný spolek vystoupit z hlavního spolku? Právní rozhledy, 2018, č. 17, s. 598; HRABÁNEK, D. In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 292 či RONOVSKÁ, K. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 895] - ani v tomto směru proto nelze považovat závěry Nejvyššího soudu za svévolné či zjevně nesouladné s všeobecně akceptovaným chápáním dotčené právní úpravy. V napadeném usnesení neshledává Ústavní soud nic, co by zakládalo jeho rozpor s čl. 2 odst. 3 Listiny nebo
čl. 2 odst. 4 Ústavy.
10. Jde-li o namítaný rozpor napadeného usnesení s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu (kterou stěžovatel v ústavní stížnosti cituje), již Nejvyšší soud k tomu přiléhavě uvedl, že názory v tam uvedených rozhodnutích byly přijaty pro poměry odborové organizace, a to v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, zatímco v posuzované věci vykládal (odlišnou) právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014. Ustanovení §228 odst. 1 občanského zákoníku přitom (na rozdíl od předešlé právní úpravy) výslovně stanoví, že pobočný spolek odvozuje svou právní osobnost od hlavního spolku a má ji pouze v rozsahu, v jakém mu ji stanovy hlavního spolku přiznávají (bod 50 napadeného usnesení). Námitka stěžovatelky je proto v tomto směru neopodstatněná.
11. Ze stejného důvodu je neopodstatněná i námitka nepředvídatelnosti napadeného usnesení, neboť - jak bylo uvedeno - před vydáním usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1644/2018 neexistovala v poměrech občanského zákoníku žádná ustálená judikatura týkající se možnosti pobočného spolku vystoupit ze spolku hlavního, která by mohla založit legitimní očekávání stěžovatelky.
12. Nelze-li podle účinné právní úpravy považovat pobočný spolek za člena hlavního spolku (a takový závěr není podle Ústavního soudu neústavní - viz výše body 7 a 8), nemohlo být dotčeno právo stěžovatelky svobodně se sdružovat (čl. 20 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Úmluvy), neboť to svědčí pouze členům spolku, ať již hlavního či pobočného. Nic přitom nebrání členům stěžovatelky, aby z pobočného i hlavního spolku vystoupili a zároveň založili nový samostatný spolek, který by se případně stal součástí jiného hlavního spolku.
13. Ústavní soud chápe, že historický vývoj stěžovatelky a vedlejší účastnice je specifický; nejde však o takovou okolnost, jež by ospravedlňovala prolomení předmětné právní úpravy, podřídila-li se stěžovatelka ve smyslu §3045 odst. 2 občanského zákoníku právnímu režimu tohoto zákona (resp. na tuto změnu nereagovala). Není potom rozhodné, že podle předchozích právních úprav stěžovatelka mohla být považována za člena hlavního spolku nebo že z něj mohla vystoupit (srov. body 43 a 44 napadeného usnesení). Navíc - jak stěžovatelka poznamenává - současné stanovy ČOS její vystoupení z ČOS při splnění tam uvedených podmínek umožňují a takovou možnost předpokládá i napadené usnesení.
14. Ústavní soud konečně neshledal ani porušení práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny či čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), neboť v daném typu řízení (o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady o vystoupení z hlavního spolku) nebylo rozhodováno o jejím majetku. Sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že na pozadí tohoto sporu o členství stěžovatelky v ČOS je i spor majetkový (odkazuje mimo jiné na řízení vedené u Okresního soudu v Jičíně vedené pod sp. zn. 7 C 264/2015). Stěžovatelka se tedy může dovolávat ochrany jejího vlastnictví právě v těchto řízeních, týkajících se (přímo či nepřímo) jejího majetku.
15. Protože Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu