ECLI:CZ:US:2023:1.US.737.23.1
sp. zn. I. ÚS 737/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem, sídlem Ruská 614/42, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2022 č. j. 6 Tdo 960/2022-1537, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2022 č. j. 5 To 19/2022-1442 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 9. února 2022 č. j. 62 T 8/2021-1387, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel (vedle spoluobviněné M. K.) uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se dopustil tím (zkráceně uvedeno), že si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak obchodní společnosti A, škodu ve výši 14 621 257 Kč a obchodní společnosti B, škodu ve výši 4 264 066 Kč. Za to byl odsouzen podle §206 odst. 5 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb činících 6 000 Kč, v celkové výši 3 000 000 Kč. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu pěti let.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora uvedeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Se závěrem krajského soudu o vině stěžovatele vytýkaným jednáním se ztotožnil. Shledal, že krajský soud správně rozebral, že výběry finanční hotovosti z účtu firem, jak jsou popsány ve výroku napadeného rozsudku, byly neoprávněné, a došlo tedy k jejich přisvojení a použití pro vlastní potřebu stěžovatele. Zdůraznil, že faktury, jimiž stěžovatel, coby jednatel obou obchodních společností, tyto výběry doložil, byly prokazatelně fiktivní a byly do účetnictví založeny pouze proto, aby účetně zakryly neoprávněné výběry finančních prostředků. Z toho plyne navazující skutkový závěr, že veškeré takto vybrané finanční prostředky byly použity pro vlastní potřebu stěžovatele, a že tedy od nich nelze odečítat náklady, daně a další pohledávky. Stěžovatel si prostředky neoprávněně přisvojil tím, že provedl neoprávněný výběr, a proto není již rozhodné, jak s prostředky dále naložil, neboť k jejich neoprávněnému přisvojení došlo již neoprávněnými výběry. Dodal, že nic nenasvědčuje ani tomu, že by prostředky byly použity ve prospěch poškozených obchodních společností. Namítal-li stěžovatel, že vložil do společnosti 50 000 000 Kč a měl tak vůči ní pohledávku, k tomu vrchní soud uvedl, že takovou situaci rozhodně nelze řešit svévolně libovolnými výběry finančních prostředků (které navíc ani nebyly takto deklarovány a vedeny v účetnictví) na úkor obchodní společnosti a potažmo druhého společníka. I v takovém případě by došlo k neoprávněnému přisvojení vybraných finančních prostředků.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Po přezkoumání věci shledal, že dovolací námitky stěžovatele jsou toliko polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a že z odůvodnění rozhodnutí krajského sodu i vrchního soudu je dostatečně patrno, z jakých důkazů vycházely a jakými úvahami se při formulaci svých skutkových závěrů řídily. V posuzované věci nezjistil ani žádný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Konstatoval, že z tzv. popisu skutku ve skutkové větě je zřejmé, že soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry výlučně v hotovostních výběrech, které stěžovatel a spoluobviněná M. K. z účtů obchodních společností prováděli. Z vypracovaného znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, specializace účetnictví, vyplynulo, že faktury byly oběma poškozenými obchodními společnostmi hrazeny převážně bankovními převody. Nejvyšší soud proto uzavřel, že není jejich zápočet ve vztahu k hotovostním výběrům relevantní a že požadavek stěžovatele na jejich podrobnější hodnocení nebyl ve vztahu k jednání, které je mu kladeno za vinu, opodstatněný. Obdobně za relevantní nepovažoval ani námitky, jimiž se stěžovatel vymezoval proti označení vybraných částek jako zisku obchodních společností. Zdůraznil, že povaha uvedených částek v tomto směru není pro hodnocení vytýkaného jednání podstatná, neboť je nepochybné, že uvedené částky byly v hotovosti vybrány z účtů obou poškozených obchodních společností, které jediné byly oprávněny jimi disponovat. Není přitom rozhodné, zda šlo o výnos z jejich výrobní činnosti, čistý zisk, provozní kapitál či jinak definované prostředky.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá, že na základě učiněných skutkových zjištění nelze dovodit, že účetní zůstatky na účtech poškozených obchodních společností k určitému datu byly ziskem, když nebyly zohledněny náklady obchodních společností na jejich dosažení. Podotýká, že i kdyby teoreticky došlo k neoprávněnému odčerpání finančních prostředků jmenovaných obchodních společností, nelze dospět k tomu, že by všechny tyto prostředky byly jejich ziskem, neboť je třeba zohlednit solární daň, ceny vstupů a další ekonomické ukazatele, což soudy neučinily. Obecné soudy podle něj navíc ignorovaly závěry vypracovaného znaleckého posudku, podle nějž ke snížení hodnoty majetku daných obchodních společností fakticky nedošlo, neboť vybrané finanční prostředky byly užity k úhradě závazků vůči společníkům obou obchodních společností vyplývajícím z investičních nákladů, resp. všechny výběry hotovosti se staly součástí jejich ekonomiky. Závěry soudů o vzniku škody a její výši je podle jeho přesvědčení osamocen a není opřen o žádný z provedených důkazů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], ale ani zkoumání důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí toliko proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
10. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudků krajského soudu a vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Řádně vysvětlily, že založené faktury byly podle zjištěných skutkových okolností fiktivní a neodpovídající skutečnosti, proto bylo třeba všechny ve výroku popsané hotovostní výběry označit za neoprávněné. Z toho plyne, že veškeré takto vybrané finanční prostředky byly použity pro vlastní potřebu stěžovatele, a že tak od nich nelze odečítat náklady, daně a další pohledávky, kterých se v rámci své obhajoby domáhal. Uzavřely, že stěžovatel si prostředky neoprávněně přisvojil tím, že provedl neoprávněný výběr, a není již proto rozhodné, jak s prostředky dále naložil, neboť k jejich neoprávněnému přisvojení došlo již neoprávněnými výběry.
11. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť námitky vznesené v dovolání nenaplňovaly uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud konstatoval, že soudy nižších stupňů dospěly ke správnému závěru, že stěžovatel, ačkoli byl jednatelem obou obchodních společností a měl dispoziční práva k jejich bankovním účtům, nebyl oprávněn svévolně nakládat s jejich finančními prostředky. Je nepochybné, že stěžovateli byly jejich prostředky svěřeny. Z provedeného dokazování nevyplynul přitom žádný zájem uvedených obchodních společností, v němž by byly hotovostní výběry ve zjištěném rozsahu prováděny. Realizoval-li tedy stěžovatel takové výběry hotovosti z účtů obchodních společností, aniž by jednal v jejich zájmu, bylo podle Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem soudů nižších stupňů, namístě jeho jednání hodnotit jako svévolné na úkor obou obchodních společností. Tvrdil-li stěžovatel, že hotovost vybíral na provozní účely, nebyly takové účely v rozsahu odpovídajícím objemu vybraných prostředků důkazně podloženy. Stejně tak tvrzený závazek obou obchodních společností vůči stěžovateli nemá žádnou oporu v provedených důkazech. Závěrem Nejvyšší soud dodal, že jde-li o způsobení škody, není rozhodné, že pozdější nabyvatelé uvedených obchodních společností se jednáním stěžovatele necítili poškození a k trestnímu řízení se jménem obchodních společností se žádným nárokem na náhradu škody nepřipojili.
13. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly obsahovému vymezení některého ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
14. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu