ECLI:CZ:US:2023:1.US.748.23.1
sp. zn. I. ÚS 748/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. Pavlem Havlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1652/36, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 1. 2023 č. j. 3 To 518/2022-37 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2022 č. j. 7 Nt 632/2022-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 6 T 149/2018. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel nejprve uvádí, že již v původním řízení namítal své psychické problémy, přičemž i když předkládané lékařské zprávy podle něj vyvolávaly přinejmenším pochybnosti o jeho příčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, trestní soudy se touto argumentací téměř nezabývaly. Proto v průběhu výkonu trestu nechal zpracovat znalecký posudek soudním znalcem MUDr. Petrem Ročkem, který předložil v rámci svého návrhu na povolení obnovy řízení. Je přesvědčen, že trestní soudy tento znalecký posudek nesprávně právně i věcně posoudily, když jej hodnotily selektivně a neposuzovaly možnost jeho vlivu na původní rozhodnutí. Trestním soudům vytýká, že neprovedly jím navrhované důkazy, a to výslech znalce MUDr. Ročka a zpracování revizního znaleckého posudku. Pochybnosti trestních soudů o metodách a závěru zmíněného znaleckého posudku jsou podle něj v rozporu s jejich konstatováním o nadbytečnosti dalšího dokazování. Tvrdí, že ze znaleckého posudku vyplýval s vysokou pravděpodobností závěr o jeho nepříčetnosti, a proto bylo povinností soudů jej posuzovat jako důkaz odůvodňující povolení obnovy řízení. Namítá rovněž, že trestní soudy nesplnily požadavek na řádné odůvodnění závěru o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů konkluzemi vlastními a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž trestní soudy dospěly. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v případech řízení o povolení obnovy tedy přísluší trestním soudům, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12).
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Trestní soudy přitom nemohou bez dalšího nekriticky převzít tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. I když by přitom šlo o skutečnosti či důkazy nové, nemusí být způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu (shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 nebo I. ÚS 3022/11).
V projednávané věci se tak Ústavní soud soustředil na skutečnost, zda rozhodnutí trestních soudů, že v daném případě neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§278 trestního řádu), neslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv zaručených ústavním pořádkem. Nic takového však nezjistil.
Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti interpretuje závěry znaleckého posudku MUDr. Petra Ročka velice zkresleně a účelově. V tomto znaleckém posudku (který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti) se uvádí: "Pokud se týče rozpoznávacích a ovládacích schopností, lze beze sporu říci, že rozpoznávací schopnosti nebyly narušeny, ale ovládací schopnosti narušeny byly." Podmínkou nepříčetnosti pachatele je ovšem úplné vymizení rozpoznávací nebo ovládací schopnosti (srov. §26 trestního zákoníku) a v případě zmenšené příčetnosti je vyžadováno podstatné snížení rozpoznávací nebo ovládací schopnosti (srov. §27 trestního zákoníku). Ústavní soud se proto musí ztotožnit s konstatováním Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), že uvedená formulace obsažená ve znaleckém posudku MUDr. Ročka je nejednoznačná a neodůvodněná a nelze z ní nijak dovodit, že by ovládací schopnosti stěžovatele byly vymizelé či podstatně snížené, a to v době činu (srov. č. l. 6-7 usnesení krajského soudu).
Krajský soud dále správně uvedl, že zmíněný závěr znalce se v kontextu předchozího dokazování jeví jako osamocený. Poukázal především na lékařské zprávy, které měl k dispozici soud v původním řízení, přičemž šlo o zprávy, které předkládal sám stěžovatel. Tyto zprávy hovořily pouze o mírné kognitivní poruše stěžovatele, resp. specifické poruše osobnosti a možnosti počínající demence. Podobně vyzněl i výsledek klinicko-psychologického vyšetření stěžovatele, které bylo provedeno v průběhu jeho výkonu trestu odnětí svobody. Je tedy zjevné, že se stěžovatel mýlí, pokud tvrdí, že trestní soudy hodnotily znalecký posudek selektivně a nezabývaly se možností jeho vlivu na původní rozhodnutí.
Závěr trestních soudů, že stěžovatelem předložený znalecký posudek v kontextu ostatních důkazů nevyvolává pochybnosti o možné příčetnosti či zmenšené příčetnosti stěžovatele v době činu, se tak jeví jako opodstatněný a logicky zdůvodněný. S ohledem na to pak musí Ústavní soud zaujmout stejný postoj i k zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele z důvodu jejich nadbytečnosti (srov. č. l. 7 usnesení krajského soudu). Právě nadbytečnost dalšího dokazování totiž představuje legitimní důvod pro zamítnutí důkazních návrhů (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000).
Ústavní soud konečně musí odmítnout i námitku stěžovatele týkající se údajně nedostatečného odůvodnění zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Jak již bylo výše uvedeno, z napadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že byl pozorně analyzován jak znalecký posudek předložený stěžovatelem, tak i relevantní dokazování provedené v předchozím průběhu řízení. Ústavní soud v tomto směru neshledal žádná logická pochybení ani jiné podstatné vady.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu