ECLI:CZ:US:2023:1.US.764.23.1
sp. zn. I. ÚS 764/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. M., zastoupené Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem, sídlem Spojů 835/2, Ostrava, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 16. ledna 2023 č. j. 3 KZN 1151/2022-8 a vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 28. listopadu 2022 č. j. 1 ZN 268/2022-3, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným vyrozuměním státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") byla stěžovatelka vyrozuměna o tom, že bude bez dalších opatření založeno její podání označené jako "trestní oznámení", v němž uvedla, že asistentka soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") V. H. Z. se v řízení vedeném u jmenovaného soudu pod sp. zn. 18 C 164/2020 dopustila trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Státní zástupce obvodního státního zastupitelství poukázal na to, že stěžovatelka svým podáním pouze vyjadřovala nesouhlas s postupem nezávislého soudu, který ji vyzval k doplnění její zjevně neodůvodněné "žaloby na určení a uznání škody", jíž se domáhala přezkoumání postupu Okresního soudu v Bruntále a Okresního státního zastupitelství v Bruntále na základě jejího chybného výkladu Listiny a občanského soudního řádu, a když stěžovatelka odůvodnění žaloby ani po výzvě nedoplnila, obvodní soud žalobu odmítl. Státní zástupce obvodního státního zastupitelství proto uzavřel, že dané podání nespadalo do působnosti státního zastupitelství a že nešlo o trestní oznámení, neboť neobsahovalo žádné skutečnosti nasvědčující spáchání jakéhokoliv trestného činu.
3. Na základě podnětu stěžovatelky k výkonu dohledu nad postupem obvodního státního zastupitelství přezkoumalo věc nadřízené Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství"). Po přezkumu posuzované věci napadeným vyrozuměním konstatovalo, že státní zástupce obvodního státního zastupitelství postupoval v zákonných mantinelech, podáním stěžovatelky se řádně zabýval a jeho závěr má dostatečnou podporu ve spisovém materiálu. Zdůraznil, že podání stěžovatelky je dalším z řady jejích podání, která vyplývají z její nespokojenosti s postupem Okresního soudu v Bruntále ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 97/2011, a že jde o podání, která hraničí "s nadužíváním práva, resp. nesou kverulatorní znaky". Předmětné usnesení obvodního soudu, jež bylo vydáno asistentkou soudce V. H. Z., nenese podle něj žádné znaky libovůle. Postup soudu nejeví prima facie znaky jednání, které by nasvědčovaly tomu, že úřední osoba vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, překročila svou pravomoc či nesplnila povinnost vyplývající z její pravomoci. Závěrem státní zástupce městského státního zastupitelství stěžovatelku poučil, že nesouhlasí-li se závěry soudu, musí v rámci vlastní procesní aktivity iniciovat řízení o opravném prostředku, nikoli zneužívat trestní řízení za účelem zvrácení jí nevyhovujícího závěru civilního soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvádí, že příslušným státním zastupitelstvím nebyly učiněny žádné kroky k prověřování věci a "vše bylo pouze po přečtení trestního oznámení založeno". Stěžovatelka proto tvrdí, že státní zastupitelství postupovalo zcela svévolně, nezjišťovalo k věci žádné skutečnosti a jejím podáním se dostatečně nezabývalo. Přitom asistentka soudce není vyňata z působnosti trestního zákoníku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
7. Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19).
8. Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka de facto dovolává, tedy na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu stěžovatelky přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, jde-li o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelkou napadených vyrozumění neshledal, že by byl namístě jeho zásah. Z vyrozumění obvodního státního zastupitelství a městského státního zastupitelství coby dohledového orgánu se podávají konkrétní argumenty, proč bylo podání stěžovatelky označené jako "trestní oznámení" bez dalších opatření založeno. Dané podání neobsahovalo žádné skutečnosti nasvědčující spáchání jakéhokoliv trestného činu, nešlo tak o trestní oznámení a nespadalo do působnosti státního zastupitelství. Ústavní soud konstatuje, že městské státní zastupitelství přitom výstižně poukázalo na to, že z předmětných usnesení obvodního soudu vztahujících se k žalobě stěžovatelky v civilní věci je navíc nepochybné, že se úřední osoby podáními stěžovatelky řádně zabývaly a též ji řádně poučily o opravných prostředcích.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že sám nemůže nahrazovat ani doplňovat skutková zjištění k tomu povolaných orgánů. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud uzavírá, že postup orgánů činných v trestním řízení vedoucí k vydání napadených vyrozumění nevykazuje žádné neústavní deficity a že závěry učiněné ve věci jednajícími orgány činnými v trestním řízení nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu