ECLI:CZ:US:2023:1.US.771.23.1
sp. zn. I. ÚS 771/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Ľ. E. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Richardem Schmidtem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 940/2022-1473 ze dne 22. listopadu 2022, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 76/2021-1383 ze dne 24. května 2022 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 48 T 2/2020-1249 ze dne 29. července 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 7 T 5/2016-469 ze dne 19. října 2016, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze č. j. 44 To 509/2016-502 ze dne 30. ledna 2017, uznána vinnou za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1 a odst. 4 písm. b) a d) trestního zákoníku. Dále byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu č. j. 3 T 93/2014-518 ze dne 21. srpna 2017 uznána vinnou ze spáchání přečinu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného ve formě pomoci, zločinu porušení povinností při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.
2. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, zrušil výroky o trestech z výše uvedených rozsudků a uložil jí souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let ve věznici s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu advokacie na deset let a peněžitý trest ve výši 200 000 Kč. Současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě škody 12 738 672,23 Kč; se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") zrušil výrok o trestu a náhradě škody z rozsudku nalézacího soudu a nově stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi let ve věznici s ostrahou, trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu advokacie na deset let, dále peněžitý trest ve výši 200 000 Kč, při současném zrušení výroků o trestech z výše uvedených rozsudků. Současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit poškozené 10 283 172,23 Kč, se zbytkem svých nároků byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako neopodstatněné.
4. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Stěžovatelka namítá, že jako advokátka sice s poškozenou formálně uzavřela smlouvu o advokátní úschově, fakticky však byly dohodnuty na svěření peněz poškozené stěžovatelce za účelem jejich zhodnocení. Rozdíl mezi formálním popisem práv, povinností a skutečnou vůlí i obsahem byl oběma stranám znám; poškozená se o nakládání s prostředky nezajímala a ani v tom stěžovatelku nijak neomezovala. Podle stěžovatelky nastal převedením cenných papírů na poškozenou vzájemný zápočet, nevznikla žádná škoda (znak trestného činu zpronevěry), a proto ji není možné jako poškozenou ani označovat. Právní posouzení věci je nesprávné, čehož si byl vědom i odvolací soud, podle kterého byl spáchán trestný čin podvodu (odst. 20 a 23). S odkazem na zákaz reformace in peius (odvolání podala pouze stěžovatelka) ale trestný čin nepřekvalifikoval (obdobně věc hodnotil i Nejvyšší soud v odst. 14). Z toho je podle stěžovatelky patrné porušení zásady nullum crimen sine lege (čl. 39 Listiny); k tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu nálezy sp. zn. II. ÚS 2258/14 ze dne 16. prosince 2014 (N 230/75 SbNU 567) a sp. zn. II. ÚS 1762/20 ze dne 10. února 2021 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz). Podle stěžovatelky nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu zpronevěry, ale byly naplněny všechny znaky trestného činu podvodu, a proto měla být odsouzena za jednání, kterého se skutečně dopustila, a to bez ohledu na výši příslušného trestu.
6. V rigidním přístupu obecných soudů k hodnocení uzavřené smlouvy bez ohledu na projevenou vůli stran a v odsouzení za trestný čin, jehož všechny znaky nebyly naplněny, spatřuje stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces, zásad in dubio pro reo a nullum crimen sine lege; proto požaduje zrušení napadených rozhodnutí.
7. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nezabývá se možným porušením běžných práv fyzických osob, nejde-li současně o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jeho zásah připadá v úvahu pouze, zjistí-li porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole.
8. Stěžovatelka zakládá svoji argumentaci na tvrzení, že mezi ní a poškozenou byla fakticky uzavřena smlouva o půjčce, nikoli o úschově (§2402 občanskému zákoníku), a proto nebyla vyloučena její volná dispozice se svěřenými prostředky. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka je osoba práva znalá, bylo na její volbě, jakou formu bude smluvní vztah mít.
9. Zásady nullum crimen sine lege a nullum poena sine lege jsou vyjádřeny v čl. 39 Listiny, podle kterého "[j]en zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit". Jimi je vyjádřena záruka, že obviněný může být stíhán a potrestán jen za jednání, které zákon (trestní zákoník) označí jako trestný čin, a nikoli za jednání v něm nepopsané. Spáchal-li obviněný trestný čin, za který není stíhán, ale je stíhán za "obdobné" jednání, které je rovněž trestným činem, které však nespáchal, jde o porušení uvedeného práva; tak tomu bylo v případech, na které stěžovatelka odkazuje. Ve věci sp. zn. II. ÚS 1762/20 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jednání nenaplňuje znaky přečinu, za který byl obviněný odsouzen (§255 trestního zákoníku), ale bylo by je možné kvalifikovat jako jiný přečin (§206, 209 nebo 222 trestního zákoníku) s přísnější trestní sazbou. Přesto Nejvyšší soud rozhodnutí, které považoval za vadné, nezrušil, neboť by tím porušil zákaz reformace in peius. Ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 2258/14 obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jednání obviněného jako trestný čin podvodu (§250 trestního zákona), kterého se obviněný nedopustil, neboť jeho stíhané jednání bylo trestným činem pojistného podvodu (§250a trestního zákona). V uvedených nálezech Ústavní soud dospěl k závěru, že odsouzením obviněných za trestné činy, které nespáchali, byla porušena zásada nullum crimen sine lege, a proto napadená rozhodnutí zrušil.
10. V nyní projednávané věci byla stěžovatelka uznána vinnou, že jako advokátka na základě uzavřených písemných smluv o úschově s dohodou o měsíčním zúročení přijala v hotovosti nebo z bankovních účtů poškozené (jejích rodinných příslušníků) na své účty advokátních úschov finanční prostředky, které si přisvojila a použila je k jinému než sjednanému účelu, čímž trvale zmařila účel, pro který jí byly svěřeny. Tímto jednáním byl dokonán trestný čin zpronevěry, což nemohlo zvrátit ani to, že poté, co poškozená chtěla svěřené (a zhodnocené) prostředky vrátit zpět, poskytla jí stěžovatelka jako protihodnotu cenné papíry. Přisvojením svěřených prostředků (a nakládáními s nimi podle vlastní libosti) byla naplněna objektivní stránka trestného činu zpronevěry.
11. Z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy přiléhavě vyhodnotily konkrétní přisvojení svěřených prostředků poškozené stěžovatelkou jako naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zpronevěry (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1069/2015 ze dne 11. listopadu 2015 či sp. zn. 8 Tdo 267/2016 ze dne 13. dubna 2016). Přiléhavý je i závěr Nejvyššího soudu, podle něhož ani teoretická úvaha odvolacího soudu, že se stěžovatelka chtěla od počátku o svěřené prostředky obohatit (namísto jejich zhodnocení) a mohlo by jít o trestný čin podvodu, nic nemění na faktu, že stěžovatelka spáchala trestný čin zpronevěry.
12. Stěžovatelka založila svoji ústavní stížnost na tvrzení, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, a proto nemohla být za své jednání uznána vinnou a odsouzena. Takové tvrzení nenachází žádnou oporu v provedeném dokazování a nevyplývá ani z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, které se jednáním stěžovatelky důkladně zabývaly a provedly dostatek důkazů pro to, aby mohly jednoznačně uzavřít, jaký byl jejím jednáním spáchán trestný čin, což dostatečně a srozumitelně odůvodnily. Nesouhlas stěžovatelky s vyslovenými závěry ani její alternativní interpretace právní úpravy a úmyslu účastnic smluv o úschově, nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti, neznamená porušení práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) a nejde ani o porušení zákonného vymezení trestného činu (čl. 39 Listiny). Obecné soudy uplatnily svoji pravomoc v rámci zákonného zmocnění a způsobem, který zákon umožňuje, a proto Ústavní soud nezjistil ani porušení čl. 2 odst. 2 Listiny.
13. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu