ECLI:CZ:US:2023:1.US.831.23.1
sp. zn. I. ÚS 831/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Pavla Chrásta, zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem Husova 5, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2023 č. j. 3 As 237/2020-54 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2020 č. j. 43 A 81/2019-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") domáhal zrušení části opatření obecné povahy - Územního plánu města M. č. j. 34215/2010-MURI/OUPRR/1177 (dále též jen "územní plán"), schváleného usnesením zastupitelstva města M. ze dne 24. 9. 2018 pod č. j. 18-07-003, a to v části, v níž se pozemek parc. č. X1 v katastrálním území M. (v tomto katastrálním území se nachází všechny dále zmiňované pozemky) vyčleňuje mimo zastavěné území a hranice zastavitelnosti vede po kontaktu s pozemky parc. č. X2, X3, X4 a X5, a dále v části, v níž byla na pozemky parc. č. X1 a X6 umístěna vodní plocha (rybník). Krajský soud návrh stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl jeho kasační stížnost.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti toliko stručně rekapituluje průběh předchozího řízení. Návrh dále - vyjma obecného tvrzení o porušení ústavně zaručených práv - zcela postrádá kvalifikovanou (relevantní) ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel sice uvádí, že ústavní stížnost doplní do 10 dnů, "popř. ve lhůtě stanovené Ústavním soudem", nicméně v uvedené lhůtě žádné doplnění nezaslal. A není pak povinností Ústavního soudu vyzývat k doplnění argumentace, to je věcí navrhovatele, resp. jeho právního zástupce.
Ústavní soud po posouzení napadaných rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
Přestože stěžovatel neuvedl v ústavní stížnosti žádnou argumentaci na podporu svých tvrzení, Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Oba správní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, vyšly z dostatečných skutkových zjištění, rozhodovaly nestranně, s námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními soudního řádu správního a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Jejich závěr, že napadený územní plán města M. ani proces jeho pořizování netrpí namítanými vadami, považuje Ústavní soud za dostatečně a logicky odůvodněný. Argumentaci správních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, má Ústavní soud za ústavně konformní a jejich úvahy neshledal ani extrémními ani nepřiměřenými.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu