ECLI:CZ:US:2023:1.US.843.23.1
sp. zn. I. ÚS 843/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Západní 31, Praha 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2023 sp. zn. 49 EXE 759/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že proti stěžovateli byla vedena exekuce vyklizením nemovitosti. Pověřený soudní exekutor vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, proti kterému podal stěžovatel námitky. V nich uvedl, že soudní exekutor nepředložil fakturu za odvoz odpadu a lze důvodně pochybovat o tom, že existuje. Soudní exekutor předložil věc soudu k rozhodnutí o námitkách. Obvodní soud pro Prahu 1 námitky zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že exekutor nepostupoval vůči němu transparentně, pokud vydával postupně jednotlivé příkazy k úhradě nákladů exekuce. Dále uvádí, že exekutor má povinnost při vyčíslení nákladů doložit a specifikovat vynaložené náklady. Exekutor účtoval oproti běžným nákladům navíc náklady spojené s údajnou likvidací odpadu z vyklizené a předané bytové jednotky, ačkoliv stěžovatel po sobě žádné odpady nezanechal. Je nepřijatelné, aby dostačujícím důkazem k prokázání vynaložených nákladů byla faktura, aniž by bylo prokázáno, že tyto náklady byly vynaloženy, natož účelně. Vyúčtování obdržel stěžovatel až v usnesení soudu o zamítnutí námitek.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93).
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje postup exekutora spočívající ve vydávání více příkazů k úhradě nákladů exekuce. Takový postup však není v rozporu se zákonem. Byť se nejčastěji rozhoduje jediným příkazem k úhradě nákladů exekuce, v rámci exekučního řízení může být o náhradě nákladů exekuce rozhodnuto i několika příkazy k úhradě nákladů exekuce, a to buď ve vztahu k jednotlivým osobám, nebo průběžně během celého exekučního řízení [KOVÁŘOVÁ KOCHOVÁ, I. In LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§251 až 376). Exekuční řád. Exekuční právo. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 459]. Exekutor pak musí postupovat tak, aby nedocházelo k duplicitě nákladů řízení, a to má kontrolovat i povinný. Stěžovatel však v ústavní stížnosti takovou vadu v postupu exekutora neuvádí. Z napadeného usnesení je zřejmé, že podle protokolu o vyklizení ve vyklizované nemovitosti zůstaly věci povinného, které si odmítl převzít a souhlasil s jejich zlikvidováním. To ostatně vyplývá i z výňatku z protokolu obsaženého v ústavní stížnosti. Žádné další důkazy prokazující, že v nemovitosti nezůstaly žádné věci povinného stěžovatel nepředložil a z ústavní stížnosti ani nevyplývají. Výše nákladů byla doložena fakturou, přičemž Ústavní soud neshledává tento důkaz k prokázání výše vynaložených nákladů jako nedostačující. Ani v posouzení jejich účelnosti nelze shledat pochybení soudu.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. V projednávané věci jde nadto o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Soud v napadeném rozhodnutí srozumitelně a logicky uvedl, z jakých skutečností vycházel a jakými úvahami se při rozhodování o zamítnutí námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce řídil. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu