ECLI:CZ:US:2023:1.US.846.23.1
sp. zn. I. ÚS 846/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem, sídlem Sudoměřská 1038/39, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. ledna 2023 č. j. 38 Co 166/2022-382 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2022 č. j. 24 P 31/2019-299, sp. zn. 82 P a Nc 223/2021, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a nezletilé G. B. a S. B., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 4, čl. 36. odst. 1 a 2 a dále v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že výše uvedeným rozsudkem Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozhodl o zvýšení výživného pro první vedlejší účastnici, nezletilou (dále jen "nezletilá") počínaje dnem 1. 1. 2018 do 31. 8. 2021 na částku 10 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2021 na částku 15 000 Kč měsíčně, které je stěžovatel jako otec nezletilé povinen platit k rukám druhé vedlejší účastnice, matky nezletilé (výrok I.), dále soud rozhodl o nedoplatku na výživném (výrok II.) a o nákladech řízení (výrok III.).
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku I. změnil jen tak, že výživné pro nezletilou se od 1. 9. 2021 do budoucna zvyšuje na částku 18 000 Kč, jinak krajský soud rozsudek městského soudu v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nedoplatku na výživném (výrok II.) a o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími mu bylo uloženo v rozporu s ústavními principy placení nepřiměřeně vysokého výživného i nedoplatku na výživném pro nezletilou, které stěžovatel není schopen plnit. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud při rozhodování dostatečně nezohlednil odůvodněné potřeby nezletilé a celkovou životní úroveň rodičů nezletilé. Dále došlo k porušení zásad spravedlivého procesu tím, že krajský soud bez jakéhokoli odůvodnění neprovedl stěžovatelem navržené důkazy a z úřední povinnosti neprovedl ani další významné důkazy.
6. Stěžovatel rovněž namítá porušení svého práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces v důsledku nepřípustné změny v obsazení senátu 38 Co v průběhu odvolacího řízení na jednání konaném dne 12. 1. 2023 (v porovnání s obsazením odvolacího senátu při jednání konaném dne 1. 12. 2022, pozn. v ústavní stížnosti je patrně nesprávně uvedeno datum 1. 12. 2012), kdy došlo ke změně v obsazení dvou členů odvolacího senátu a současně nebyly zopakovány výsledky dosavadního řízení včetně důkazů provedených před krajským soudem. Stěžovatel namítá, že změna dvou členů odvolacího senátu bez jakéhokoli zdůvodnění zasáhla do jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
9. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
10. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
11. V souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
12. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), v §229 a násl. upravuje jako opravný procesní prostředek žalobu pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo.
13. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), úpravu řízení o žalobě pro zmatečnost obsaženou v §229 a násl. o. s. ř., pouze v několika směrech koriguje. Kromě obecného §29 z. ř. s., jenž se týká mezí přezkumu, obsahuje zákon o zvláštních řízeních soudních rovněž speciální ustanovení o přípustnosti těchto žalob v některých konkrétních řízeních. Podle §2 písm. t) se zákon o zvláštních řízeních soudních použije ve věcech péče soudu o nezletilé. Podle §1 odst. 3 z. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení nevyplývá-li z povahy jednotlivých ustanovení něco jiného, použijí se ustanovení tohoto zákona vedle občanského soudního řádu. Pro řízení ve věcech péče soudu o nezletilé zákon o zvláštních řízeních soudních žádnou speciální úpravu ohledně podání žaloby pro zmatečnost neobsahuje.
14. Podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., může účastník žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
15. V usnesení ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1357/2014 Nejvyšší soud uvedl, že o zmatečnost ve smyslu §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jde nejen tehdy, rozhodoval-li místo senátu předseda senátu (samosoudce), popřípadě místo senátu nebo předsedy senátu (samosoudce) vyšší soudní úředník, asistent soudce nebo soudní tajemník, ale i v případě, že rozhodnutí přijal senát nebo předseda senátu (samosoudce), aniž by k tomu byl určen (povolán) rozvrhem práce (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 29 Cdo 659/2010).
16. Právě takovou zmatečnostní námitku uplatňuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, když namítá, že v odvolacím řízení před krajským soudem došlo k nepřípustné změně v obsazení dvou členů senátu, což mělo za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce.
17. Z podané ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost proti napadenému rozsudku krajského soudu podal, natož že by tento mimořádný opravný prostředek vyčerpal, tj. dosáhl rozhodnutí o něm (viz §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Jde přitom o procesní prostředek, který stěžovatel má, resp. měl, v daném případě k ochraně svých práv k dispozici. Obrátil-li se stěžovatel přímo na Ústavní soud, nastala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
18. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v předmětné věci je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž Ústavní soud neshledal důvod pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nebude-li stěžovatel se svou žalobou pro zmatečnost úspěšný, bude si moci (po vyčerpání žaloby pro zmatečnost včetně všech opravných procesních prostředků) podat znovu ústavní stížnost proti nyní napadeným rozhodnutím krajského soudu a městského soudu, ve které zohlední i výsledky zmatečnostního řízení.
19. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud - aniž se zabýval dalšími námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti - ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
20. S ohledem na výše uvedené závěry neshledal Ústavní soud důvod k vyhovění návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud o tomto návrhu nerozhodoval samostatným usnesením, když o podané ústavní stížnosti rozhodl v krátké době po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2023
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj