ECLI:CZ:US:2023:1.US.852.23.1
sp. zn. I. ÚS 852/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Pavla Šámala a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. F., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo náměstí 65/2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 6/2023-38 ze dne 23. února 2023 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. Nt 216/2022-17 ze dne 30. listopadu 2022, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na obnovu řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") její následnou stížnost zamítl.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatelka především komentuje rozsudek soudu prvního stupně sp. zn. 49 T 7/2004 ze dne 9. září 2004, ve spojení s rozsudkem stížnostního soudu sp. zn. 8 To 159/2004 ze dne 5. ledna 2005, jimiž byla uznána vinnou, a byl jí uložen výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. V návrhu na povolení obnovy řízení označila stěžovatelka nové skutečnosti, od nichž očekávala, že ve spojení s již provedenými důkazy mohou znamenat, že původní skutkové a právní závěry byly chybné, budou přehodnoceny, a v důsledku toho bude změněn i její nepřiměřeně přísný trest. Navrhla provedení důkazů, které by mohly vést zejména k prokázání jiných časových souvislostí (doba smrti prvního poškozeného, alibi na dobu smrti druhého poškozeného) či přítomnosti jiných osob s kriminální minulostí na místě činu. Soud prvního stupně vyslechl stěžovatelku, avšak jejím návrhům nevyhověl s tím, že nejde o novum. Shodné závěry vyslovil i stížnostní soud, neboť navržené důkazy byly provedeny již v řízení ve věci samé.
4. Podle stěžovatelky obecné soudy nepostupovaly správně, a tím porušily její práva na spravedlivý proces, obhajobu a rovnost účastníků řízení; přestože je přesvědčena o existenci pochybností, nebyla dodržena zásada in dubio pro reo. Dále stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 4/94, podle kterého není účelem trestního řízení jen potrestání pachatele, ale i zajištění fair procesu, což se nestalo, neboť obecné soudy nevyhověly jejímu návrhu, označily za nepravděpodobné, že by si vybavila adresu svědka po dvaceti letech a konstatovaly, že požadovaný rozbor fotografií by nepřinesl nic nového. V uvedeném stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv a navrhuje Ústavnímu soudu zrušit napadená usnesení.
5. Ústavní soud především uvádí, že shora uvedené rozsudky, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 855/2005 ze dne 27. července 2005, byly napadeny ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 512/05 ze dne 27. června 2007 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), a proto jeho zásah připadá v úvahu jen při zjištění nejzávažnějších pochybení, je-li zjištěno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod či jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé.
7. Z usnesení soudu prvního stupně se podává, že stěžovatelkou předložené návrhy jsou převážně opakováním její obhajoby. Novotou bylo uvedení adresy svědka, který jí měl poskytnout alibi pro dobu druhé vraždy, což neuvedla v řízení ve věci samé a na což si vzpomněla až nyní. Soud prvního stupně se pokusil svědka neúspěšně ztotožnit - i přesto, že přítomnost stěžovatelky na místě činu byla jednoznačně prokázána dalšími dříve provedenými důkazy. Stížnostní soud pak odkázal nejen na napadené usnesení soudu prvního stupně, ale i na svůj rozsudek ve věci ze dne 5. ledna 2005.
8. Užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků: řízení o návrhu na povolení obnovy, a následně (případně) samo obnovené řízení. Druhý krok však nenastane, neposoudí-li obecný soud navržené důkazy za způsobilé zvrátit předchozí pravomocné závěry. Posouzení je plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady prověřit, zda jde o skutečnosti nové, významné či bezpředmětné. V rámci této kompetence soud prvního stupně i stížnostní soud srozumitelně a jednoznačně vysvětlily, proč nepovažovaly navržené důkazy za novum, a nejsou proto důvody pro vyhovění návrhu stěžovatelky na obnovu řízení.
9. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajišťuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel a že účastník může využít všechny procesní nástroje, které mu zákon přiznává. Uvedené právo ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) nezaručuje a ani zaručit nemůže, že řízení bude zakončeno rozhodnutím odpovídajícím požadavkům účastníka a že jím předložené důkazy budou vyhodnoceny tak, jak očekává.
10. Právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) a právo na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) představuje záruku pro každého, kdo je účastníkem řízení před soudem, že mu bude poskytnuta pomoc a čas, aby mohl připravit svoji argumentaci pro řízení; ani toto právo však nezajišťuje jistotu bezvýhradného přijetí všech tvrzení a důkazů. Stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem určeným k poskytování přiměřené a kvalifikované pomoci, a to zcela v souladu s uvedenými právy, která nebyla porušena jen proto, že soudy nevyhodnotily předložené důkazy způsobem, který stěžovatelka očekávala.
11. Právo na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) mělo být porušeno tím, že stěžovatelka, která je ve výkonu trestu, nemá možnost zjistit kontakt na svědka, na rozdíl od orgánů činných v trestním řízení. Jak vyplývá z napadených usnesení, obecné soudy požadovanou aktivitu vyvinuly v přiměřeném rozsahu; stěžovatelka však nebyla úspěšná jednak proto, že tento důkaz nenavrhla již v řízení ve věci samé, a nadto po značné době. Současně je však třeba uvést, že obecné soudy již v řízení ve věci samé vyvodily především z daktyloskopických a biologických (DNA) důkazů jednoznačný závěr, že vraždila právě stěžovatelka.
12. V ústavní stížnosti stěžovatelka projevuje jen svůj nesouhlas s hodnocením důkazů a z toho plynoucími právními závěry obecných soudů, neuvedla však nic, z čeho by bylo možno dovodit, že v řízení o návrhu na obnovu řízení byla porušena její základní práva či svobody. Z napadených usnesení je patrné, že obecné soudy její návrhy řádně vyhodnotily, neztotožnily se však s tvrzením stěžovatelky, že jde o nové a podstatné skutečnosti. Jejich rozhodnutí jsou tak ústavně konformní a Ústavní soud nemá žádný důvod do nich zasahovat.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu