ECLI:CZ:US:2023:1.US.866.23.1
sp. zn. I. ÚS 866/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Kateřiny Baudisové, zastoupené Mgr. Františkem Málkem, advokátem se sídlem 17. listopadu 258, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2023 č. j. 3 As 293/2021-50 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 8. 2021 č. j. 30 A 12/2021-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků správních soudů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský úřad Jičín (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 29. 7. 2020 č. j. MuJc/2020/18212/SU/Bur zamítl žádost stěžovatelky o vydání dodatečného povolení pro přístavbu jejího domu v k. ú. S. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které Krajský úřad Královehradeckého kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 28. 12. 2020 č. j. KUKHK-26440/UP/2020 (OS) zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí krajského úřadu zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl jejich kasační stížnost.
Stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích výše označených práv mělo dojít v důsledku nesprávného postupu orgánů veřejné správy, které zamítly její žádost o dodatečné povolení stavby. Je přesvědčena, že dotčené orgány památkové péče postupovaly nezákonně a porušily její procesní i hmotná práva, včetně práva na ochranu vlastnictví. V rámci svých závazných stanovisek posuzovaly otázky, které jim pro účely řízení o dodatečném povolení stavby posuzovat ex lege nepřísluší, a dále překročily i zákonem stanovené meze správního uvážení, neboť nepostupovaly v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů. Prvoinstanční i druhoinstanční stavební úřad podle stěžovatelky pochybily, když bez dalšího vyšly ze závazných stanovisek dotčených orgánů, ačkoli byla věcně založena na otázkách, o kterých bylo již rozhodnuto při vydání územně plánovací dokumentace a k nimž v řízení o dodatečném povolení stavby, stejně jako v územním řízení, nemá být ze zákona přihlíženo. K porušení výše uvedených základních práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které postup správních orgánů aprobovaly, nevypořádaly námitky stěžovatelky a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily.
Ústavní soud po posouzení argumentace stěžovatelky i napadaných rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejného práva, nýbrž je v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Jelikož Ústavní soud nevystupuje v tomto řízení jako "vrcholný" správní soud, nepřísluší mu postup a rozhodnutí správních orgánů přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak to činí Nejvyšší správní soud a tedy fungovat jako další "superrevizní" instance. Ústavní soud tak danou věc v řízení o ústavní stížnosti posuzuje optikou ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, krajského soudu a správních orgánů, která je vedena v rovině práva podústavního. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí správních soudů a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly tvrzená ústavně zaručená práva stěžovatelky. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny, případně též čl. 2 odst. 3 Ústavy, lze státní moc vykonávat jen v případech, a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. V projednávaném případě správní orgány i správní soudy této podmínce vyhověly.
Ústavní soud ověřil, že oba správní soudy rozhodovaly nestranně a v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, vyšly z dostatečných skutkových zjištění, se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s relevantními ustanoveními správního řádu, zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), jakož i zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Správní soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích řádně vysvětlily, že k otázce souladnosti stavby s územně plánovací dokumentací se dotčené orgány památkové péče ve svých závazných stanoviscích nevyjadřovaly. Jejich závěr, že uvedená závazná stanoviska nepředstavovala projev libovůle a dotčené orgány památkové péče v nich nepřekročily meze svého správního uvážení, považuje Ústavní soud za dostatečně, logicky a řádně odůvodněný. Argumentaci správních soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, jejich úvahy neshledal extrémními ani nepřiměřenými.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud ani zásah do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Smyslem a účelem právní úpravy dodatečného povolování staveb realizovaných bez příslušného povolení, jak ho respektovaly i soudy, je umožnit další existenci již stojících "černých" staveb jen tehdy, jsou-li splněny všechny podmínky uvedené v příslušném ustanovení stavebního zákona, které zaručují, že daná stavba se stane integrální součástí daného území a nebude narušovat jeho charakter a další hodnoty. Nejsou-li splněny (resp. není-li to prokázáno ze strany stěžovatelky jako osoby, která vývoj území prvotně narušila), pak i případné odstranění takové stavby je jen zákonným prostředkem k odstranění protiprávního stavu a nelze ho vnímat jako zásah do jejího vlastnického práva.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu